Nestává se často v tichých brněnských divadelních vodách, aby se o chystané inscenaci psalo tolik, jako v případě díla Tajemství Zlatého draka s Danielem Landou v hlavní roli. Viděl jsem představení týden po premiéře a tak si mohu udělat úsudek nejenom z představení jako takového, ale také z recenzí, které jsem si po premiéře přečetl.
Nojo, to se to píše, když už vše napsali jiní… A byly to recenze hezky ostré, nešetřily výrazy jako „výsměch umění“ , „velkolepý kýč“, „omyl nebo provokace“. Ono po bitvě je každý generálem a všichni vědí, co se dalo od Landy očekávat a že bylo nad slunce jasné, jak dílo tohoto průšviháře dopadne.
Nenechám se svést oněmi recenzenty a nepřiložím polénka odsudků k těm, které již byly zapáleny. Nutno napsat, že se kritici povětšinou strefili do bolavých míst díla a že v jednotlivostech měli sem tam pravdu. Ovšem domnívám se, že jim unikl celek i divácká recepce. On ten pseudomuzikál nebyl až takový průšvih, jak se z vytištěných recenzí zdá.
Vše začalo už oznámením, že bude „Landa v Národním“. Ozvaly se kritické hlasy, že tam tento bývalý (a kdoví, ne-li současný) extremista nemá co pohledávat. Je fakt, že k obdivovatelům hudební produkce Daniela Landy patřili nacionalisté z ultrapravice, že jeho kapela Orlík vyvolávala ovace holých lebek, že jeho mysticky zastřená organizace Ordo Lumen Templi, dle mínění mnohých, není jenom bohumilý spolek stavící dětská hřiště, ale je to také cosi podivného, ergo nebezpečného. Nechci zde podceňovat extremismus, ale argumenty Landova (současného) extremistického ladění skutečně chybí. Zpěvák není sám, kdo kolem sebe šíří mlhavé názory a činy, které v důsledku nejsou ničím jiným, než chtěným (uličnickým nebo dokonce docela náhodným) marketingovým tahem. O Landovi se mluví, na Landu se chodí, vášnivě se o něm diskutuje.
Mediální zájem vyvolal i fakt, že se má objevit na deskách brněnského Národního divadla opus, který vzejde ze spolupráce Landy a skupiny „Střežený Parnass“ (Plachý – Šimáček), kteří už nejednou předvedli, že dokáží tvořit na ostří ironie, kamufláže a propojení vysokého umění s kýčem. Nejednou (a oprávněně) vyvolali u diváků otazníky, jestli to vše myslí smrtelně vážně, nebo si z nich dělají, s prominutím, srandu. Tento otazník v představení Landova Zlatého draka chybí. Možná právě osobnost spoluautora textů Daniela Landy způsobila, že se z představení vytratila ona „parnasácká“ nečitelnost a nahradila jí nečitelnost jiná, mystická, nebo řečeno jazykem téměř všech recenzentů, pseudomystická. Na druhé straně, v rukopisu textů je jasně cítit profesionalita a zkušenost dvojice režisér – dramaturg, kteří dokázali postavit příběhovou rovinu poutavě, divadelně.
Vlastně jsem se ještě nezmínil o stavbě Tajemství Zlatého draka. Ono toho už bylo o té premiéře před i po ní napsáno tolik, že je to něco jako nošení dříví do lesa. Tak tedy jenom stručně: První rovina je ryze činoherní kriminální příběh, ve kterém jsou postavy jako vystřižené z běžných seriálových kriminálek. Ostrý detektiv, který má ovšem problémy v manželství a s tím související problémy s alkoholem. Jeho kolega je odborníkem na sekty a tak spolu rozplétají záhadu rituální vraždy. Nechybí figurka starosty, který sektě pronajal dům ve správě města, nechybí mafiánský podnikatel, nechybí propojení světa kriminálky a druhého, mystického světa, prostřednictvím dívky, do které se detektivní hoch zamiluje.
Rovina činoherní je v podstatě v pořádku, zvlášť výrazná je role onoho vyšetřovatele, kterého hraje Petr Halberstadt (alternuje Marek Šebor). Já viděl prvního jmenovaného a byl to herecký výkon opravdu excelentní. Přicházíme však ke druhé rovině inscenace a tou je mystikou zastřené runové písmo, tajná sekta navenek konající dobro (autobiografické sekvence ze života Daniela Landy zde nejsou náhodné), život uvnitř sekty a vražda jednoho ze sektářů. Na rozdíl od recenzentů se mi nezdá, že byly vyřčené myšlenky naivní a povrchní záměrně. Ono totiž sektářství, jakékoliv, opravdu vždy pracuje s jednoduchými principy, s naivními metaforami, jinak by do svých řad nikoho nezískali. Sekty mají vždy jednoduché recepty, jak žít. Horší je potom až realizace těch krásných myšlenek, jejich zneužití – a v tom je vlastně ono nebezpečí sektářství. Takže vyčítat Landovu mysticismu povrchnost a naivitu je nesmysl. Sekty se musí k takovým myšlenkovým postupům uchylovat, jinak by nepřežily.
Landova hudba je taková, jako u Landu vždy. Někdy hudebně nápaditá, někdy ne. Koneckonců zde zní povětšinou starší skladby. Kvalitní je určitě Landův pěvecký výkon. Je opravdu požitek slyšet ho zpívat a chápu, proč má tolik obdivovatelů. Horší je to s jeho herectvím, které se omezuje na expresivní gesta. Ale spolu s několika tanečními kreacemi „křoví“ – postav z temnot, a také díky vynikající a nápadité scénografii Daniela Dvořáka, je ona mystická část představení sugestivní a jestli je slovo divadlo odvozeno od „dívati se“, tak opravdu bylo na co.
A zbývá již jenom dodat, že propojení oné činoherní kriminální zápletky s mystickými sekvencemi Landova opusu je nejbolestivější stránkou díla. Jak se totiž divák nechá strhnout mystikou v rafinované scénografii, náhle je vtáhnut do činoherní zápletky s tchýní, která dělá mladým peklo a staví manželku vyšetřovatele do neřešitelné situace. Chvíli před námi tančí ve sférické hudbě členové sekty v kapucích, laserové paprsky nás vtahují do jakéhosi nekonečného bytí (Jungovi by se to líbilo…), a najednou je na scéně kancelář a v ní prachobyčejný mafián, který chce koupit parcelu, na které „mírumilovná“ sekta vyvíjí svou činnost. A tyto skoky z činohry do mystického světa a zpátky nejsou právě nejlepší – a ani nemohou být, protože jsou necitlivě vloženy do samotné stavby díla. Zajímavá činohra a mystický svět Tajemství Zlatého draka jsou od sebe příliš vzdáleni, než aby šlo vůbec ty dva světy moudře skloubit. To je asi jediná zásadnější výhrada, kterou k inscenaci mám.
Nebudu tedy napodobovat kritiky, kteří používaje různé argumenty Tajemství Zlatého draka zatracují. Určitě není průšvihem sezony. Najde si svého diváka, uspokojí jeho hlad po divadle i vidění samotného Landy, přestože jeden z recenzentů vložil nad svůj článek v E15 titulek: „Landova hra je výsměchem umění“. Ono je to s tím uměním složitější a já bych byl v hodnocení tolerantnější.
A Daniel Landa? Mám takový pocit, jako by se chtěl tou inscenací vykoupit ze svých prohřešků mládí. Už jeho dávný odchod z kapely Orlík a nedávný odchod ze společenství Ordo Lumen Templi něco naznačuje. Nebo je to další marketingový tah? Kdoví…. Ale všemu rozumět nemusím….
Foto: Alexander Špunda
