Čtvrtý festivalový den – Slováci dovezli klišé, Poláci humor a nadhled
BEAT (Každý má svoj rytmus) – Městské divadlo Žilina
Možná bychom neměli být tak přísní, protože se z důvodu onemocnění v programu jednalo o náhradní program za ohlášeného Jánošíka 007, ovšem přesto se jedná zatím o největší zklamání festivalu. Inscenace vracející nás do 70. a 80. let minulého století přinesla jen stokrát slyšená klišé, stokrát viděné situace a tisíckrát obehrané repliky. Listování v německém katalogu, snění nad aviváží i elektrickou myčkou, vše na velmi chatrném příběhu rockera, které nemůže hrát to, co by chtěl. Hra jakoby poskládaná z útržků známých českých filmů, včetně ukradeného (a téměř zlidovělé) „básnického“ plánování – vysoká škola, první dítě, dovolená v Jugoslávii, auto, druhé dítě, však to znáte. A zde se všichni ještě brali téměř smrtelně vážně… Tahle inscenace by možná vzbudila odezvu v roce 1991, o pět let později už by byla zastaralá, a kde se vzala na jevišti v roce 2013, vážně netuším.
Opera mleczana – Narodowy Stary Teatr Krakow
Čtyři herci, tři hudebníci, pár projekcí kreslených postaviček, a tolik humoru a zábavy, byť inscenace také nepatří k nejnovějším! Sex, partnerské soužití i sociální problémy dokáže Opera mleczana reflektovat v zábavných skečích, stavbou (ovšem v odlišné formě) dílo trochu připomíná muzikál Miluju tě, ale… Spousta hlášek má šanci stát se kultovními – Muž: Mohu vás pozvat na večeři? Žena: A budete mne chtít poté zneužít? Anebo – muž načape ženu v posteli s milencem a replikuje: Nejdřív mě zklamala pravice, pak levice a teď už i ty, Heleno! Tolik humoru, přímočarého i černého, s přesahem k zamyšlení a v pětasedmdesáti minutách, bravo!!
Festivalové úterý – slávy den pánů M.Štědroně a M.Uhdeho
Balada pro banditu – Divadlo Husa na provázku
Jak začít jinak den slávy obou zmíněných pánů, než jejich dílem nejznámějším, vpravdě zlidovělým, Baladou pro banditu, kterou se pokusil v místě jejího vzniku reinkarnovat v roce 2005 Vladimír Morávek. Sympatické je, že hře ponechal její typické znaky koláže, že se z ní za každou cenu nepokoušel vyrobit velký muzikál, kterým není, a přes mnohé snahy nikdy nebyla. A to i přes to, že se v aranžích Petra Hromádky původní trampské písničky posunuly směrem k modernějšímu „rock-folklornímu“ zvuku, ne nepodobnému tomu, jaký produkuje třeba Čechomor. Celé představení protíná hrou na kvinton Gabriela Vermelho, jež se možná trochu neočekávaně stala žolíkem celé inscenace. Legenda nezemřela, legenda žije dál – mimochodem, už za pár dní bude mít premiéru v plenéru Kunětické hory nové nastudování Balady, tentokrát Michaelem Tarantem.
Pokrevní sestry – JAMU Brno
Derniéra muzikálu, napsaného přímo pro studenty JAMU, proběhla ve znamení loučení odcházejícího ročníku i samotné doc. Jany Janěkové. Silný konflikt dvou královen, anglické Alžběty I. a skotské Marie Stuartovny, se již na divadelních prknech i stříbrném plátně objevil mnohokrát. V Pokrevních sestrách je soupeření o trůn spíš metaforou, záminkou k rozehrání kabaretu, zajímavého divadla na divadle, které se drží tvaru vaudevillu. Excelentní je zejména vstup do představení, Ondřej Studénka jako ceremoniář i obě představitelky královen (Kateřina Sedláková a Jitka Jackuliak) skvěle drží předepsanou šarži, úlohu Lásky sympaticky vytváří Natália Hatalová. Po čistě herecké stránce zde mladí adepti muzikálového řemesla hrají lépe, než ve Footloose i Tanečním maratonu na Steel Pier. Škoda, že po přestávce představení trošku ztrácí tah, ale pořád sledujeme dobře napsaný příběh (Pavla Hoggard) a posloucháme zajímavou muziku (hudba Daniel Fikejz, texty Radka Coufalová). Pokrevní sestry (možná bych spíš volil název Královny) by mohly zaujmout i jinde, než na studentské půdě – třeba tam, kde hledají „menší muzikál.“
Leoš aneb tvá nejvěrnější – Divadlo Husa na provázku
Oslavy M.Štědroně a M.Uhdeho pokračovaly nejprve velmi zdařilou přednáškou (či spíše kolokviem) Josefa Hermana, posléze pak freskou ze života hudebního skladatele Leoše Janáčka, kterou oba autoři v nejlepším slova smyslu navázali na svou slavnou Baladu, byť se tentokrát pustili do tématu mnohem kontroverznějšího. Opět nejde o „velký muzikál“, ale zajímavou a jímavou hudební koláž. Z hudby tryskají vášně, jednotlivé obrazy milostného života skladatele vyvěrají z jeho hudby. Janáček (ve středním a starším věku jej osobitě hraje Martin Havelka) se publiku představuje především jako dobová superstar, člověk geniální, avšak nesmírně živočišný. Ano, je to možná zjednodušující, ale na diváky tahle lehce bulvární fikce funguje. Jedna věc však pro mě zůstala záhadou – proč se v celém představení, vlastně velmi intimním, pořád křičí?
Ilustrační foto:
1) Pokrevní sestry – JAMU Brno
2) Opera mleczana – Narodowy Stary Teatr Krakow
3) Balada pro banditu – Divadlo Husa na provázku
4) Leoš aneb tvá nejvěrnější – Divadlo Husa na provázku
