Když Gabrielle – Suzanne Barbot de Villeneuve sepsala v roce 1740 první známou verzi pohádky o začarovaném princi, kterého mohla z prokletí vysvobodit jenom upřímná láska, určitě netušila, jak slavný příběh stvořila. A vlastně se do současnosti neví, kde jsou kořeny onoho příběhu. O velbloudovi, v kterého se proměnil zlý princ, se píše už v dávných perských pohádkách a německém lidovém čtení (Volksbuch) zase čteme o ošklivci, který musí být políben, aby se stal princem, už roku 1605. Důležité je, že se ten krásný a mravoučný příběh usídlil ve světové kultuře a byl nesčetněkrát zpracován, aby dojímal, často i strašil vděčné čtenáře a diváky.
Nejznámějším českým divadelním uvedením je Hrubínova dramatická báseň z roku 1970 pro divadlo za krumlovským zámkem, potom Maláskovo muzikálové zpracování z divadla Jiřího Grossmana či balet Michala Pavlíčka uvedený nedávno v Divadle J.K. Tyla v Plzni, v různých dalších verzích (loutková, na amatérských scénách i na scénách divadelních škol) byl příběh inscenován nesčetněkrát v mnoha úpravách. Snad stojí za to ještě připomenout úspěšnou Morávkovu brněnskou inscenaci v divadle Husa na provázku z roku 1991 uvedenou „Nedětským studiem“ pod názvem Panna a netvor, aneb Pohádka pro škaredé děti nebo nedávno, v roce 2010, inscenovaný netradičně pojatý příběh z DiFa JAMU, pod názvem „ …a zvíře?“.
Filmového zpracování se Krásce a zvířeti také dostalo mnohokrát. Nejslavnější je snad příběh stvořený básníkem Jeanem Cocteauem v hlavní roli s jeho dlouhodobým partnerem Jeanem Maraisem z roku 1947. V roce 2003 vytvořil režisér Petr Forman na základě tohoto filmu zajímavou inscenaci v pražském Národním divadle. Snad nejpopulárnější je však kreslená filmová verze z dílny Walta Disneyho z roku 1991, včetně dvou zajímavých pokračování.
Také v Čechách vznikala skutečně kvalitní zpracování. Antonín Moskalyk v roce 1971 uvedl Krásku a zvíře podle Hrubína s nádhernou hudbou Luboše Fišera. Z roku 1978 bylo dílo Juraje Herze, který dal příběhu pod názvem Panna a netvor horrorový rámec. Také v jiných filmových velmocích vznikaly především pohádkově laděné příběhy o krásce a netvorovi. V roce 1952 Atramanovův animovaný příbeh v Mosfilmu, v roce 2003 David Laster ve Viking filmu natočil verzi Krev bestie, Daniel Bams v březnu tohoto roku premiéroval v USA film podle verze románu Alexe Flinna a měla by to být strašidelná verze aktualizovaná do současného prostředí střední školy. Existuje tříhodinová filmová verze indická a jistě mnohé další.
V německy mluvících zemích a posléze i jinde v Evropě se zabydlel na divadelních scénách příběh Kráska a zvíře z roku 1994, skladatele Martina Doeopkeho a textařů Elke Schlimbacha a Granta Stevense na libreto Christiana Bienieka. K evropskému úspěchu inscenace jistě přispělo i Městské divadlo v Brně, které od roku 2010 v režii Stanislava Moši hrálo tuto inscenaci v Německu, Lucembursku, Švýcarsku, Itálii i v Rakousku. 24. září 2011 byla na Hudební scéně MDB česká premiéra, pod kterou se podepsal překladatel Michael Prostějovský. Hudbu nastudoval a dirigoval Karel Cón a na scéně Jaroslava Milfajta v kostýmech A. Kučerové hráli, tančili a zpívali členové souboru podle režijní koncepce Stanislava Moši. Divadelní režie se ujal Stanislav Slovák.
Premiérové jeviště bylo naplněno také dětskými diváky všech věkových kategorií(snad už od dvou let). Nejmenší děti ale určitě všem nuancím neporozuměly. Zřejmě záměrně se hrálo již od 18 hodin. Už v úvodní sugestivní scéně a později v situaci, kdy několik strašidelných záblesků a zvuků evokovalo vstup hrozného zvířete na scénu, jsem si řekl: “Ajéje, to bude uřvaných dětí…” Napodiv, neozval se ani hlásek. Já se bál možná víc, než ta „mrňata“. Dnešní děti vychované ranními nedělními pohádkami, kde není problém vrazit obrovský hřebík do těla protivníka, děti „odkojené“ počítačovými hrami, ve kterých se uřezávají hlavy motorovou pilou, jsou k takovému divadelnímu „strašení“ imunní. Nutno přiznat, že ono strašení z jeviště bylo velmi decentní a celá inscenace byla pojata více jako jednoduchá průzračná pohádka s dobrým koncem, než jako horror „ala“ Juraj Herz.
Na jednoduché a funkční scéně, kde se panely paravanů měnily před zraky diváků a spolu s projekcí věrohodně vytvářely alsaskou náves, zelenou krajinu lesa a ponurý palác zakletého prince, se pohybovali protagonisté v nádherných a funkčních kostýmech. Toto vizuálno vhodně korespondovalo s hudebním žánrem klasického muzikálu šedesátých let (je až neuvěřitelné, že byl zkomponován docela nedávno) a všechno dohromady, spolu s jasně definovaným herectvím, vytvořilo vskutku pohádkovou atmosféru. Jednoduchou, upřímnou, srozumitelnou. Hezky pohybově volené metafory postav Křesla (Peter Németh) a Violoncella (Aneta Majerová), které byly jedinými společníky v princově samotě, nebo Matylda, třetí z postav v temném paláci, které jsem nerozuměl ani já – tedy proč tam je a jaké má poslání. Naštěstí tu dámu či slečnu ztvárnila na premiéře Hana Holišová s elegancí a citem pro pohádkovo. Ale pojďme se na protagonisty podívat postupně.
Zvíře Dušana Vitázka bylo věrohodné, upřímně trpící… Problémem je, že tato role neumožňuje ukázat výraz tváře. Jenom pohyb, gesta, sotva slyšitelné dýchání, mohou přenést vnitřní vývoj zvířete přes forbínu. Ani veliký Jean Marais nedokázal v tom filmu z roku 1947 vydat ze svého herectví víc. A tomu ještě pomáhala kamera. Vitázek byl v té roli skutečně výborný, věrohodný, naštěstí strašení více ilustroval, než opravdu strašil. Jeho partnerkou byla křehká kráska Bella v podání Ivany Skálové. Když má být v pohádce dívka hodná, tak je prostě hodná. Čisťounký hlas, mírná gesta, chápající pohled i úsměv. Taková také byla a taková se vryje do paměti vnímavého dětského diváka. My dospěláci bychom asi více ocenili, kdyby drzému nápadníku Gustavovi dala někdy pořádný pohlavek, ale to by jaksi do této pohádky nepatřilo. A jsme u Gustava, sebestředného blba, který má místo rozumu svaly. To pochopí i malé dítě. Hrál ho Aleš Slanina vysloveně s chutí. Smáli se mu děti i dospělí. Byl prostě ve své blbosti kouzelný. Trochu překážela chyba libreta, že takový pitomec byl schopen na návsi svolat lidi z městečka, aby šli zabít zvíře. Ze svalnatého hlupáka se najednou stalo cosi jako Che Guevara. No ale v pohádce je všechno možné a lidová vzpoura k levičáckým nádechům pohádek vždy patřila. Mnohem bližší byl autorovi těchto řádků konec příběhu podle Jean-Marie Le Prince de Beaumont z roku 1740, kde docela romanticky ve snu viděla Bella umírající zvíře a běžela ho políbit, protože poznala, že její náklonnost se proměnila v lásku. Žádný „revoluční“ mumraj, žádné střílení… No ale to by byl zřejmě přílišný zásah do autorských práv a v Brně přece inscenovali konkrétní a moc hezký pohádkový muzikál…
Když se vrátíme k postavám inscenace, je nutno se zmínit o starostlivém tatínkovi, kterého přesně podle pohádkových pravidel zahrál a moc hezky zazpíval Zdeněk Junák. Doslova perlou inscenace byly dvě Belliny sestry Gréta (Marie Lalková) a Ilsa (Lenka Janíková), které také díky nápadité režii vyvolávaly svou hamižností salvy smíchu v hledišti. A teď nevím, má-li být pochvala určena Stanislavovi Mošovi, kterého režijní koncepce se hrála, nebo Stanovi Slovákovi, který se ujal režie. Smysl pro gradaci gegů byl totiž příkladný a obě sestry nabídnutou příležitost bezezbytku využily. Ještě stojí za to se zmínit o příteli svalnatého Gustava, který mu hezky sekundoval jako nápověda krasořečí (Jakub Przebinda) a zvláštní chválu si určitě zaslouží křehká víla Markéty Sedláčkové, která se pohybovala a zpívala skutečně pohádkově. A ti ostatní? Jako vždy. Jsou to profesionálové. Zpívají, tančí a hrají, radost pohledět.
Na závěr už jenom konstatování. Kdo by čekal v příběhu Krásky a zvířete v Brně horror, strašení, tak se ho nedočká. Kdo by čekal hlubší existenciální úvahy o lásce a oběti, o hodnotách života bez lásky, tak uspokojen nebude. Ale pokud je divák připraven na úplně čistou a průzračnou pohádku, kde zlo se promění v dobro a opravdu všechno dobře skončí, kde si užije hezké hudby a oči se popasou na scéně i na kostýmech, tak bude určitě spokojen. A Městské divadlo v Brně bude spokojeno taky, protože kvalitních pohádek není nikdy dost a diváci je milují.
Foto: Jef Kratochvil, MDB
