Muzikálový soubor Divadla J.K. Tyla v Plzni letos uvádí jedinou premiéru na „velké“ Nové scéně: Kozí válku, kterou domácí dirigent Dalibor Bárta společně se svým strýcem Václavem Bártou st. napsal autenticky přímo pro plzeňský soubor. Důvodem není žádné drastické úsporné opatření, nýbrž fakt, že je třeba vyhrát velmi úspěšné a produkčně nákladné muzikály, zejména Elisabeth, Billyho Elliota a Sunset Boulevard.
DJKT Plzeň se tradičně, nejen v novodobé éře Lumíra Olšovského, může chlubit vlastní dramaturgickou tvorbou, která je kořením všech dobrých muzikálových souborů. Jeho předchůdce Roman Meluzín zde uvedl například Mechanický pomeranč, Viktorku či Liduschku Baarovou, hudební komedie a muzikály už ale psali pro Plzeň i J.O. Karel, Petr Broch nebo Josef Koenigsmark.
Oba autoři přišli s velmi zajímavým tématem, životem na demarkační čáře, kde se potkají nejen obě osvobozující armády, ale také klučičí gangy bojující mezi sebou praky s kozími bobky. Odtud tedy název muzikálu. Jde vlastně o rodinný příběh, který Václav Bárta sepsal do stejnojmenné knihy. Pak vznikl nápad na muzikál, který oba tvůrci psali a pilovali dva roky. Premiéra měla proběhnout už v roce 2020, jenže nám všem do života vstoupila další totalita, tentokrát covidová. K premiéře tedy došlo až 26. listopadu 2022.
Dalibor Bárta opatřil Kozí válku velmi zajímavou muzikou, která velmi často vychází z lidových motivů (což je Daliborova parketa), zazní však i big band, americké či ruské motivy a dokonce elektronické dudy. Muzikál dodržuje písňovou formu, avšak prvnímu dějství chybí árie, zapamatovatelný hit. Druhé dějství je v tomto ohledu k posluchačům příznivější a dvě, tři melodie, které si odnesete v uších domů, určitě nabídne.
Zásadní problém bez diskuze velmi muzikální, dobře zrežírované a výborně odzpívané a odtančené inscenace, vidím ve formě scénáře. Jde o jakési divadlo na divadle, ale ne tak úplně. Vlastně si nejsem jistý, zda se jedná skutečně o hudebně dramatické dílo, nebo scénické vyprávění. Prvotní nápad se zdvojením hlavní role Vaška, kterého současně hraje dvanáctiletý kluk a „stárnoucí chlap“, je geniálním nápadem, jehož divadelní výtěžnost je ale malá. O většině událostí se tady spíš mluví, než by se na scéně odehrávaly, včetně těch klučičích soubojů, podle nichž se dílo jmenuje. Dramatičnost často nahrazují velké muzikálové scény, zejména pouť, zinscenovaná parafráze vystoupení cirkusu Sarrasani (mimochodem jde o skutečný, světoznámý cirkus, po gigantu Barnum & Bailey jeden z nejpopulárnějších na světě) a velmi povedená a nesmírně náročná ruská baletní scéna.
V Kozí válce nalezneme spoustu výjimečných hereckých výkonů. Naprosto herecky přirozený je malý Vašek v podání Matěje Vejvody, člověka nemůže nenapadnout, kde plzeňský muzikál takto talentované děti neustále bere. Bravo! Jeho „alter ego“, dospělý, stárnoucí Vašek, je velkou příležitostí pro známého herce a textaře Václava Koptu. Jeho postava je srdečná, zemitá, dobře souzní s dobou děje. Podobně herecky přesní jsou Vaškovy rodiče v podání Jozefa Hruškociho a Kateřiny Chrenkové. Nejen půvabnou, ale také dobře zpívající Naďou se stala hostující Kristýna Leichtová. Asi nejskvělejší hereckou a taneční kreaci předvádí Pavel Klimenda coby Vasja. Epizodní role, kvůli které se na představení vyplatí jít. A pak tu máme trojici klasických vesnických drben (tet) v rozkošném podání Stanislavy Topinkové Fořtové, Hany Spinethové a Venuše Zaoralové Dvořákové. Odlehčují děj a publikum jejich výstupy prostě baví. Ve zdánlivě negativní (a scénářem možná ne až tak zdařile vyprofilované) úloze řídícího Kartáka exceluje Roman Krebs.
Režie Lumíra Olšovského se snaží zcelovat námět díla a vetnout mu muzikálový charakter. To se mu po celý večer daří, snad s výjimkou zcela nesnesitelné a neúnosně dlouhé pohřební scény v druhém dějství. Popravdě vůbec netuším, proč se tato epizoda v Kozí válce odehrává. Tlumí jen revuální charakter díla, má mu dodat vážnost, dramatičnost? Nevím… Expresivně zastaví děj, ale žádnou další katarzi nepřináší. Naopak výborně s režijním jazykem souzní choreografie Evy Rezové a Davida Mikuly, v davových cirkusových a pouťových scénách efektní, v práci se sólisty precizní.
Výprava poměrně striktně vychází z dobových reálií. Vesnická náves scénografa Matěje Holého připomíná tradičně pojatou Prodanou nevěstu (hezčí, než tu v Národním…), kostýmy A.Pavlovičové jsou rovněž konzervativní a slušivé. Kapela (vlastně středně velký muzikálový orchestr) pod vedením autora hudby Dalibora Bárty skvěle šlape, stejně jako dobře sezpívaná company Sáry Bukovské.
Kozí válka poctivě a s respektem mapuje dění na demarkační čáře, na vesnici kousek od Plzně. Proto může být divácky atraktivní. Podle mého názoru by formou i tématem lépe splynula s havlovskými devadesátkami, kdy nejen Plzeň žila oslavami osvobození. I dnes snad potěší.
