Přímo pro soubor muzikálu Divadla J. K. Tyla v Plzni vznikl nový muzikál s tématem, které v sobě spojuje regionální specifika a konkrétní historickou událost s nadčasovým podtextem. Napsal jej skladatel, dirigent a pedagog Dalibor Bárta společně se svým strýcem Václavem Bártou st. a jmenuje se Kozí válka. Jejich „hořká veselohra“ se odehrává během jednoho roku, klíčového pro světové dějiny 20. století – mezi létem 1944 a létem 1945 v jedné vesničce na západu Čech. Její obyvatelé se neradují z konce války, tak jako jinde – jejich vesnici totiž rozdělila demarkační linie. V jedné polovině je sovětská armáda, v druhé americká. Muzikál napsali autoři podle stejnojmenné vzpomínkové knihy Václava Bárty st., který je rovněž autorem písňových textů. Povídali jsme si o těchto vzpomínkách, o historii, o muzikálech a o dětech. O nich totiž jejich muzikál z velké části je. Starosti a radosti obyvatel rozdělené vesnice prožijí diváci s pubertálním Vaškem. Kozí válka měla mít původně svoji světovou premiéru v prosinci roku 2020. Ale přišel covid, zavřená divadla a odkládané premiéry. Za tu dobu se toho hodně změnilo. Kozí válka bude mít v Novém divadle světovou premiéru až 26. listopadu letošního roku. Ve zcela jiné společenské a politické situaci.
Změnil se váš pohled na inscenaci Kozí války nebo na příběh samý za tuto dobu?
Ne. Příběh zůstává stejný tak, jak jsme si ho se strýčkem Václavem vymysleli.
Kozí válka je taková rodinná historie… Strýčkovo vyprávění jsem znal a od začátku jsem fandil jeho nápadu, aby o tom, co prožil, napsal knížku. Nakonec se do toho pustil a psal ji několik let. Hodně jsme spolu o všem povídali, posílal mi kapitoly, abych si je přečetl, a tak jsem do příběhu postupně pronikal a zamiloval se do něj. A právě když Vašek knihu dokončil, dostal jsem nabídku od šéfa souboru Lumíra Olšovského a dramaturga Pavla Bára, napsat původní muzikál pro Divadlo J. K. Tyla. Nabídl jsem jim Vaškovu Kozí válku, líbilo se, ale záleželo na tom, jak téma uchopíme. Divadlo není kniha, snadné to nebylo. Ponechali jsme tedy původní konkrétní příběh – demarkační čára, která protíná a rozděluje vesnici. Nese to v sobě i obecný rozměr – něco zcela nečekaně rozdělí do té doby normální sousedskou komunitu a všechno se obrátí naruby. Děje se tak na konkrétním místě v konkrétním čase, ale myslím si, že takové příběhy prožívali lidé i na jiných místech a v obecné rovině i v jiných časových obdobích. I ve velkých městech jsou ulice, bloky, ve kterých už si malé děti hlídají svoje území, ukazují druhému, kdo je lepší nebo silnější. Tenhle obecný rozměr nás na tom zajímal vlastně nejvíc. Samozřejmě do toho vstupuje historie – dvě armády, které porazily fašismus, ale jedna z nich současně s osvobozením už si uzurpovala nárok na území, které osvobodila, a přišla si ho prostě zabrat… Jedna půlka vesnice je americká, druhá ruská, sousedé si závidí, spory se hrotí a lidé, kteří bojovali za války proti jednomu společnému nepříteli, se najednou v době vítězství mohou stát nepřáteli. A pak musí k sobě znovu hledat cestu. Moc bych si přál, aby v tom nikdo nehledal nějaká skrytá poselství, ale abychom v dnešní době zahřáli diváka u srdce, pobavili ho a potěšili, i když tam nejsou jen veselé scény.
Jak snadno, nebo těžko se píše věc, která je viděna z pohledu dítěte?
Musíte být sama dítětem!
A jak se to dařilo vám?
Já jsem pořád dvanáctiletý kluk! Myslím si, že v každém člověku je touha vrátit se zpátky do dětství. Rád bych, aby se nám podařilo do muzikálu dostat obyčejnost života, která je vlastně neobyčejná. Říkáme tomu: ´stát nohama na zemi a hlavou v oblacích´, aby byl tenhle poměr vyrovnaný.
Jak se vám podařilo promítnout správný poměr do scénáře? Jak probíhala práce na scénáři?
To, jak se vše podařilo ohodnotí diváci. Pracovali jsme společně, přeposílali jsme si mailem repliky, pasáže, texty a připomínkovali si je. Četné postavy z knihy jsme zhustili do několika typicky vyhraněných. Tak vznikl příběh malého kluka, který má své ´alter ego´ – dospělého Vaška, který glosuje a hodnotí historii a tehdejší dění. Kozí válka není historické pojednání, je to divadlo, všechny události historicky sedí, ale samozřejmě jsme spoustu situací také fabulovali. Kdybych to shrnul – vytyčili jsme si mantinely a Vašek psal své texty tak, aby zachoval jednotnou poetiku, vzájemně jsme si korigovali i hudební nápady. Trvalo to skoro dva roky.
Jak jste přistupoval ke komponování hudby? Můžete přiblížit její charakter? A jak se do ní promítlo vlastní prostředí? Vesnice na západě Čech s americkou a sovětskou armádou ve svých ulicích…
S Vaškem spolupracujeme řadu let. Naše tvorba vychází z lidové poetiky, ale je viděna a přejímána očima současníka. Základem hudby muzikálu Kozí válka je písňová forma. Ale není to ´písničkál´, to opravdu ne. Jsou tam názvuky na americkou i ruskou hudbu, zazní big band, máme tam pouť – opravdu přijede pouť. Psal jsem pro středně velký orchestr – smyčce, dechy a rytmiku. A když se muzikál jmenuje Kozí válka, tak jsem se to snažil dostat i do hudby.
Zabudoval jste do hudby dudy?
Ano, máme tam dudy. A ne jen tak obyčejné dudy! Od švédského výrobce hudebních nástrojů Anderse Fagerströma jsem sehnal elektrické dudy. On vyrábí více než dvě desítky modifikací a jedna z nich jsou české dudy, které mohou hrát skoro ve všech tóninách, ale mají ten charakteristický český zvuk. Napsal jsem tedy několik vstupů i pro tenhle zvláštní nástroj. Zajímavé je, že na normální, klasické české dudy by se to, co jsem si vymyslel, nedalo zahrát.
Takže pro Kozí válku v Čechách vznikla speciální verze českých dud ve Švédsku?
To přímo ne, ale řekněme, že tenhle „hudební vynález“ umožnil vymýšlet a používat zvuk dud tam, kde by to s tradičním nástrojem nešlo. Doufám, že tohle hudební ´kořeníčko´ publikum zaujme. Většina evropských národů má své dudy, my máme své specifické dudy, a proto jsem chtěl, aby se v Kozí válce ozvaly, aby zazněly. Aby evokovaly českou strunu u diváka. Aby se ocitl doma, kde je mu dobře. I když ono tam bude také chvilkami dost mrazit…
Máte rád lidovou hudbu a lidové písně?
Velmi. Mám rád zkratku, která je pro lidovou píseň typická, její přímočarost, upřímnost i zdánlivou obyčejnost – v tom je její síla.
Muzikál je hodně o dětech, hlavní role jsou dětské. Pro DJKT jste napsal už Muzikantskou pohádku, muzikál pro děti na Malou scénu. Máte svoje děti, vyučujete na základní umělecké škole, vedete školní orchestr – využil jste své vlastní praktické každodenní zkušenosti s dětmi při práci na Kozí válce? Při psaní ne, to hodně vychází z knížky a prožitků mého strýce. Mluva i chování kluků odpovídá chování kluků z roku 1945, ale když jsem psal hudbu, chtěl jsem od svých dětí vědět, jestli je to baví, jestli je pro ně zapamatovatelná, jestli to není zbytečně komplikované. Přehrál jsem jim třeba danou pasáž, a když jsem viděl, že si ji spontánně za půl hodiny broukají, věděl jsem, že jsem na správné cestě. Dost nápadů jsem z hudby i vypustil, když jsem viděl, že pro ně nejsou atraktivní.
Vaše děti jsou vašimi prvními kritiky…
Vždycky! Když jsem psal Muzikantskou pohádku, taky tomu tak bylo. A pak samozřejmě moje žena. Sama je muzikantka – hraje na flétnu a často má k tomu, co dělám, kritické připomínky. A jak to tak v životě bývá, většinou má pravdu.
Mohl byste Kozí válku napsat, kdyby neexistoval váš osobní vztah k tématu?
Asi ne. Stejně tak bych těžko psal na zakázku adaptaci díla někoho jiného.
Nemáte adaptace rád?
Takhle přímo bych to neřekl. Dostal jsem kdysi nabídku na adaptaci a odmítl jsem ji. Nebylo to tehdy „moje“ téma, těžko bych hledal klíč k realizaci. Ne, pokud s látkou nesouzním, tak bych to asi neuměl. Námět, který dobře a důvěrně znám, mě láká mnohem víc. Chápu, že dnes, kdy je třeba přilákat diváka do divadla, jsou adaptace známých předloh jedním z prostředků, jak toho dosáhnout. Vzniká ovšem také plno spotřebních věcí bez ohledu na kvalitu. Jako autor jdu raději jinou cestou. A jako divák? Víte, mám pocit, že leitmotivem dnešní doby je, že je všechno ´jako´. Udělej mi muzikál ´jako…´, udělejte divadlo ´jako´… Mám to jinak. Když divadlo, tak divadlo se vším všudy. Jsem nesmírně rád a velmi si vážím vedení souboru muzikálu a vedení divadla, že inscenuje původní muzikál! Že to riskli, že nám tuhle nabídku dali, nikdo nás do ničeho netlačil – a to je obrovský luxus! Umíte si to v dnešní době představit? Děláte opravdu jen to, co chcete a nesete svoji kůži na trh. Těžko bychom mohli něco podobného realizovat někde jinde.
Premiéra Kozí válkyje za dveřmi. Jak se na ni těšíte?
Cesta k premiéře, k našemu cíli je opravdu radostná. Musím říct, že právě ta cesta mě naplňuje, obohacuje, je pro mě tím nejdůležitějším. Práce na scénáři, všechen ten cvrkot v divadle při zkoušení… Užívám si zkrátka to, co známe především z východních filozofií, kdy je cesta nadřazena cíli. Víte, přijde mi, že dneska už není pro většinu společnosti důležitá cesta, že chceme všichni mít hned ten cíl, aniž bychom o cestě k němu přemýšleli. Navštěvujeme vinobraní, ale nevíme proč, vůbec si neuvědomujeme, že to byla a je především oslava práce… A tak je to s celou řadou věcí. A proto bych byl rád, aby v Kozí válce bylo vidět i to, že lidé tehdy měli své životy jinak nastavené, znali a prožívali své cesty k cíli…
Život měl řád, lidé věděli, proč… Víme my to dnes?
Těžko soudit. Řekl bych, že se v tom spíš často ztrácíme. Když si neprožijete cestu, budete jenom konzumovat. Budete chodit na taková umělá vinobraní a dožínky, jejichž smyslem není nic jiného než prostý konzum. A brzy se přejíte. Jsem opravdu šťastný, že plzeňský muzikálový soubor bere naši cestu ke Kozí válce vážně. Že ji prožívá, že se zajímá o téma do hloubky, že to baví dospělé i děti. Že chodí rádi do práce. A pevně doufám, že budou stejně tak rádi chodit na naši Kozí válku i diváci.
Kozí válka, muzikál DJKT 
Dalibor Bárta, autor muzikálu Kozí válka
