Přiznávám, nepatřím k lidem, kteří by byli někým tak okouzleni, že bych se hned přidal k jejich fan klubu. Těším se, když někdo rozumí své práci a dělá jí dobře. A je mi celkem jedno, je- li to sochař nebo popelář.
Nějakou shodou náhod jsem se před týdnem dostal na křest nového alba Richarda Pachmana. A udivilo mne hned první věc: Cédéčko je dvacáté, a já ještě neslyšel ani jedno, nevlastním žádné z alb, i když si občas něco v Bontonu koupím. (Jdu třeba kolem, z reproduktoru zní hezká píseň a to mne vtáhne do obchodu. Jak to, že mne Pachmanovy melodie nikdy „nevtáhly“? – asi se z toho reproduktoru nelinuly)
Seděl jsem tedy v příjemném klubu Solidní nejistota a byl jsem svědkem křtu. Kolem hodně mně neznámých a ještě více známých lidí a jak se zdálo, všichni Richarda Pachmana dobře znali a těšili se z jeho přítomnosti.
Na počátku však byl takový divný pocit: Neznal jsem toho kluka (on jako kluk skutečně vypadá) a dozvěděl jsem se, že obrazy vystavené kolem jsou jeho dílem. To mne trochu zklamalo, protože tak abstraktní exprese nepatří k mým oblíbeným. Nadšen jsem nebyl ani ze způsobu míchání barev. Ale chápu, že tvoří upřímně a z tvůrčího přetlaku, z potřeby vyjádřit se. Byl jsem tedy poměrně skeptický a začal jsem pochybovat, zda nemarním čas čekáním na křest při sklence nabídnutého vína zbytečně. Pak se mladíček Pachman rozezpíval. Znělo to keltsky? Latinsky? Seversky? Bůhví, ale znělo to nádherně. Pachmanův plný hlas, lehkost s jakou zpíval čisté tóny, optimismus, který z něj vyzařoval. Začal jsem chápat, proč má tolik přátel a obdivovatelů.
Doma jsem se pak podíval na diskografii všech těch dvaceti alb a některé ukázky se mi povedlo také stáhnout do počítače. A pochopil jsem ono „Pachmanovo kouzlo“. Není sám, kdo něco podobného umí a produkuje. Kdysi to byl u nás klavírista Malásek, v Polsku Jaczek a Waczek, Byl to ale také Giampiero Anelli, známý pod přezývkou Drupi nebo Simon & Garfunkel. Vypadá to, že jsem se zbláznil. Jak mohu tak rozdílné interprety dávat do jednoho pytle? Ale oni mají přece jen něco společného: V uspěchané době, plné splašených rytmů, nervozních perkusonů a tomu odpovídajícího splašeného života, přinášejí klid, pohodu. Napíši to ještě jinak. Zpěv těch interpretů se dobře poslouchá třeba s člověkem, kterého máte rádi, při svíčce a se sklenkou výborného vína v ruce.
Být líbivý je bohužel synonymem kýče. Ale to vůbec nemusí být pravda. Nechápu, proč se odborníci v oblasti umění tak sveřepě brání líbivosti. Být líbivý, znamená být příjemný. Potěšit. Pohladit. A za sebe mohu napsat, že pro mne může být líbivé jenom to, co je dokonale profesionálně zvládnuto. Nemám sluch jako Herbert von Karajan, ale nepatřičné tóny mne mohou hodně vyrušit. U zpěváka Pachmana nic takového nehrozilo. Nemám cit pro umělecké slovo jako Romain Rolland, ale hladivé verše písně ocenit umím. Není to vždy vzorné veršotepectví. Kde-tu gramatický rým, (k nám – mám, zní – sní), občas ne tak docela korektní vnitřní rytmus veršů (Pohledy potkávají ve všech očích dojetí – Lidé se hřejí v objetí) ale to nejsou verše ke čtení. Je to k poslouchání zpěvu a Richard Pachman umí přes všechna textová úskalí proplout tak, že nebýt tištěné verze bukletu, nikdy bych si žádné zaváhání v textu neuvědomil. Ten zpěvák je totiž kouzelník. Umí chytit za srdce. A že je to vše (nebo téměř vše) líbivé? Tím lépe!
Další zvláštností je zjev zpěváka. Ač narozen v roce 1966, opravdu působí jako mladíček, s jasným pohledem a příjemným nehraným úsměvem. Taky atribut, který stojí za to. A je to zřejmě i obratný manažer, protože dokázal přizvat ty pravé spolupracovníky (Dita Hořínková a Martina Kociánová) a dokázal zorganizovat hezké setkání u křestu své hudebniny, jehož kmotrou byla televizní redaktorka Kamila Moučková, proslavená svou odvahou v době nesvobody. Seznámil hosty s dalšími lidmi, kteří pomohli ke zrodu alba a stihl se u mnoha hostů zastavit, podat ruce, darovat podepsané cédé. Tak se chová jenom zdatný profesionál. Umět se totiž prodat je dnes samozřejmou součástí umělecké profese.
Richard Pachman má za sebou hudbu k muzikálům Babička a Baron Prášil, několik filmových muzik, má za sebou knihu kterou nazval „Jak chutná bolest“. Ta popisuje jeho tragický úraz v roce 2000, kdy omylem vypil louh z láhve od minerálky a jeho boj o život, několik hospitalizací, operace, léčení. Že po takové anabázi má tak nádherný, čistý hlas, je opravdu zázrak. Pachman je prostě „pracant a bojovník“. A ke všemu mu zřejmě pomáhá ten jeho vnitřní optimizmus, nakažlivý úsměv…
Po všem, co jsem o autorovi nového cédéčka KOUZLO díky internetu nastudoval, se už i na ty jeho plátna dívám shovívavěji. Maloval je upřímně a s láskou a i ty obrazy mají své obdivovatele. A tak je to vlastně dobře.
Album KOUZLO se pouští do světa v pravou chvíli, za měsíc jsou Vánoce. Ten pokoj a mír, který ze skladeb vyzařuje se ke konci roku hodí. Také si ty skladby pustím, když si s rodinou budeme rozbalovat pod stromečkem dárečky. Protože pohoda a klid, které nám album KOUZLO dává, je snad to necennější, co můžeme v současnosti získat.
Foto: Josef Hrubý /Richard Pachman u jednoho ze svých obrazů/
