Je půlstoletí hodně nebo málo? 48 a půl roku, po něž Komorní divadlo rozdávalo potěšení milovníkům Thálie, bylo na jedné straně dlouhou dobou plnou nejrůznějších zvratů. Na straně druhé pro pamětníky jeho začátků se může doba, jež uplynula od úterního večera 7. prosince 1965, zdát jako pouhý okamžik.
Tehdy na premiéře Tylovy Tvrdohlavé ženy usedli poprvé diváci, aby zhlédli představení v budově, která měla po několik let sloužit jako provizorium. Divadlo, jemuž byl dán název KOMORNÍ, se ale zachovalo jako skutečná „tvrdohlavá žena“ a po léta úspěšně rozdávalo radost svým ctitelům z Plzně, z jejího okolí i odjinud jako jejich věrná přítelkyně. Prožilo toho mnoho. Připomeňme si památné Doutlíkovy inscenace Filosofské historie či Fidlovačky v osmašedesátém, desítky někdy třeba sporných, ale většinou dobrých, ba výborných inscenací činoherních, operetních a posléze stále více muzikálových, jež v něm nalezly svůj domov. Později k nim přibyly i balety a po šest let, kdy se rekonstruovalo Velké divadlo, poskytlo svůj útulek i opeře. Opera se do něj zkusila vrátit i později. Velký úspěch zde sklidil začínající operní režisér Martin Otava svou vtipnou inscenací Donizettiho Poprasku v opeře, ale ukázalo se, že prostor divadla je pro tento žánr přece jen těsný. A navíc opeře, vzhledem ke komplikovanosti jejího provozu, nesluší stěhování z místa na místo, také se to téměř nikde neprovozuje a tak se opera vrátila tam, kam patří, do historické Balšánkovy budovy.
Po čase přibyla k divadlu provozní budova, nevzhledné panelové provizorium, do jehož velkých oken poskytujících nevábný výhled na bývalé mlýny, pražilo slunce. Byla prakticky nevětratelná, takže zkoušení v ní bylo leckdy nesnesitelné. Ale porávě v nehostinných podmínkách se rodily výtečné inscenace. A nastěhoval se sem také divadelní klub. Byly tam kdysi dřevěné stoly s lavicemi, u nichž se tak nádherně diskutovalo nejen o divadle. A hrálo se tam skvělé divadlo. Připomeňme si alespoň Pojďte, lidi do divadla Petra Novotného, Ševčíkova Amadea, v němž zazářil budoucí plzeňský Moliére, tehdy mladičký Toník Procházka, či komorní verzi muzikálu Každý má svého Leona. Na přelomu století někoho napadlo vyměnit nábytek za sektorové vybavení ve stylu typizované nádražní restaurace. Klub to přežil a dále se tu hrálo dobré divadlo a zejména v době divadelních festivalů bouřlivě diskutovalo.
Psal se rok 1989, na jevišti slavil úspěchy mladý a mimořádně nadějný režisér Jan Burian s Bulgakovovým Adamem a Evou a lidé se houfem dožadovali vstupenek na úspěšné Klíče na neděli, jimiž se herec Procházka poprvé představil jako výborný komediograf. A v listopadu toho roku se Komorní divadlo stalo centrem dění, které Plzeň zbavilo nálepky západní výspy tábora socialismu. A rok poté, v říjnu 1990, hostilo při zkoušce na Pokoušení jejího autora Václava Havla. Sluší se dodat, že Burianova inscenace této hry byl jednou z nejlepších inscenací Havlových her na českém jevišti.
Tvrdohlavé Komorní se dlouho bránilo, ale přišel neúprosný čas loučení, které není vůbec lehké. Plzeňané a všichni další příznivci divadla si budovu nakonec zamilovali. Byla radost vmísit se mezi návštěvníky, kteří o přestávkách zcela zaplnili těsné prostory předsálí. A když diváci opustili divadlo, vždy jsem cítil, že mne sleduje něčí pohled. Bylo tomu stejně i ve Velkém divadle. Ale tam to byla vážná vousatí tvář zestárlého a zmoudřelého krále Leara. V Komorním na sebe Vendelín Budil brával podobu rozšafného Podskaláka Saturnina Brambora. Mnohdy se tvářil velmi spokojeně, jindy lehce vyčítavě a vždy trochu šibalsky, jak to k pravému divadelnímu principálovi patří.
Přejme si, ať Vendelín Budil i nadále drží svou ochrannou ruku nad plzeňským divadlem a ať se z prostoru na rohu Americké a Prokopovy nestane další pusté místo v centru krásného města Plzně. Těch má přece “město kultury 2015” již dost…
Foto: Pavel Křivánek, DJKT Plzeň
