Městské divadlo Brno uvedlo v sobotu a v neděli premiéry hry Jaroslava Žáka (a režisérky Hany Burešové) Škola základ života. Úprava hry spočívala jednak v úhlu pohledu na celý příběh a pak ve zhudebnění. Nešlo sice o skutečný muzikál, ale nebyla to „jenom“ hra s písničkami. Herci na scéně – a to vlastně všichni – skutečně hráli na různé hudební nástroje. Od klarinetu, saxofonu, houslí a klavíru (na to se nelze naučit hrát za pár týdnů) až po různé perkusony. Tedy hráli, zpívali a pohybovali se v nádherných nadsázkových kreacích.
Vlastně by ten kus patřil na Hudební scénu a on se hrál na scéně činoherní. Protože na té muzikálové, či hudební scéně, se právě připravuje Muchova epopej, rozsáhlé vizuální hudební dílo, které bude mít premiéru již tuto sobotu 18. září.
Režisérka Hana Burešová už nejednou ukázala, že umí pracovat s nostalgickými obrazy a umí z nich umně vypreparovat dojetí i humor. Naposledy to byli Tři mušketýři, kteří kromě Dumasova příběhu nás zavedli na pražskou pavlač z dob mládí paní režisérky, kde se téměř snový příběh odehrával. Zde, v Žáčkově komedii, to byl více reálný než snový příběh, ovšem zase díky šikovně zakomponované hudbě (aranžmá známých melodií vytvořili Zoltán Liška a Karel Cón) a pohybovým kreacím ( choreografie Jana Hanušová) vytváří režisérka neuvěřitelně živou mozaiku obrazů, které jsou divákovi díky známému filmovému zpracování příběhu tak notoricky známé. O mušce zlaté nebo o Logaritmovi, se kterým se sejdeme u Božího soudu.
K vtipnému textu zkušeného pedagoga a humoristy Jaroslava Žáka, ve kterém ne z úcty, ale především pro nádhernou patinu staré profesorské mluvy, zachovali realizátoři (dramaturgie Štěpán Otčenášek a spolupráce na dramaturgii Jiří Záviš) jazyk meziválečného období, přibyl ještě jazyk současný (nevím, ale v tom studentském dávnověku se oslovení „vole“asi nenosilo) a tak vedle sebe žije dvojí slovník, který si kupodivu vůbec nepřekáží. Do toho svěží swing a v pohybu vše od „šimi“ a foxtrotu po twist, který je samozřejmě z poválečných dob – ale zase to nevadí. Nejde přece o nějakou historiografii, ale o rozdováděný příběh ze studentského a kantorského prostředí.
V úvodu píši, že inscenace překvapila. Opravdu. Při tom se neděje nic nečekaného. Překvapila však svou fyzičností. Je to vlastně starý a vždy objevný fakt, že i známý filmový příběh (protože na ten divadelní se málokdo pamatuje) najednou dostane jiný a vícevrstevný rozměr, když je podán živými herci. A že to interpreti v MDB umí, je také známou skutečností. Je až obdivuhodné, jak všechny ty fórky přesně vyšly. Vždyť byla jenom premiéra a další léty ověřenou skutečností bývá, že (skoro vždy) napoprvé nejméně patnáct procent vtipů nevyjde. Že by všechno jalové v generálkách vychytali? Asi ano. Protože diváci se chechtají skoro stále, jdou doslova ze smíchu do úsměvu a zase do smíchu.
Je těžké vybrat si z devíti žáků a osmi „dospěláků“ ty nejvýraznější. Je to repetent Čuřil Viktora Skály? Nebo Tonda Holous, šílený fotbalista Igora Ondříčka? Z děvčat zaujala ta nejméně nápadná, tak trochu i v pohybu vždy o jeden takt pozadu vystupující Lenka Janíková v roli Marty Novákové. Neuvěřitelně dokonale zahrála svou roli – tak trochu duševního opozdilce. No a kdo z profesorského sboru exceloval? Matikář Ladislava Koláře? Byla to nádherně rozevlátá komická figura. A Jan Mazák v roli přitroublého, až zlého češtináře, byl také k popukání…. I tak trochu fašizoidní dějepisářka Ireny Konvalinkové, které vhodně pomáhal kostým – skoro aktérky sado-maso…(opravdu bezvadné kostýmy všem navrhla Samiha Maleh).
Vlastně jak tak listuji v hezkém bulletinu, obnovuji si ty postavy a musím konstatovat, že tam nebyl jediný jen trochu slabší herecký výkon. Kdybych chtěl být spravedlivý, musel bych popsat a pochválit všechny.
V závěru inscenace jsem čekal dramatický tón, snad že si buřič a odbojník Benetka (hraje Petr Štěpán) vezme život, když ho vyhodili ze studia. Ale on jenom „odchází ze scény“. A vše je dopovězeno, když v závěrečné projekci na pozadí přelétají bombardéry Luftwaffe. Ano, všechna ta sranda se odehrává těsně před světovou válkou….
Jako velkou hodnotu inscenace jsem uvedl nejenom herecké umění, ale i živou hudební produkci študáckého orchestru. Korunu všemu režisérka nasadila, když v závěrečné děkovačce si študáci s kantory role vyměnili. Najednou se studenti rozezpívali a učitelé vzali do rukou hudební nástroje, a to byla teprve muzika! Takový aplaus hlediště jsem už dávno nezažil.
Škola základ života je tedy na světě. Obohatila repertoár Městského divadla v Brně o nelehký žánr hudební komedie. A zase budeme vidět na vývěsce u pokladny ony známé přišpendlené proužky: „Vyprodáno“.
Foto: Jef Kratochvil
1) Lenka Janíková, Hana Holišová
2) Jan Mazák, Zdeněk Junák, Irena Konvalinová
3) Lenka Janíková, Hana Holišová a Ivana Skálová
4) Petr Štěpán
FOTOGRAFIE VE VĚTŠÍM ROZLIŠENÍ A DALŠÍ SNÍMKY NALEZNETE VE FOTOGALERII K ČLÁNKU VPRAVO NAHOŘE.
