Mám ráda Daniela Landu. Jeho muziku, a svým způsobem i světonázor. Během svých pobytů v Čechách jsem stihla představení Krysaře i Touhy, na videu jsem viděla jeho Tajemství. Litovala jsem, že mi v Brně utekl „Zlatý drak“. CD 9mm argumentů si často pouštím během svých cest mezi Prahou, Paříží a Lyonem. A dokonce, na rozdíl od mnoha Čechů, se mi jeho podání písní Karla Kryla líbí víc než originál, připadá mi jaksi apelační, úderné, a přitom o nic míň pravdivé. O to víc jsem se těšila na premiéru jeho první rockové opery Klíč králů, kterou na 10. října tohoto roku přichystalo pražské muzikálové Divadlo Broadway. Premiéra se pro mě bohužel stala ledovou sprchou, zklamáním, jaké jsem v české kultuře zatím nezažila.
Dana Landu v minulosti trápily zdravotní problémy. Obrna lícního nervu opravdu není jen nepříjemnou rýmičkou. Možná i proto nestihl dopsat pro něj tak důležité dílo včas. Nejen napsat, ale vlastně ani promyslet jeho koncepci, která by jakž takž dávala nějaký smysl. Což je u projektu, který autor prezentoval jako dosavadní vrchol své tvorby, dost fatální nedostatek. Jakýsi fantasy příběh o Městě středů, kde náhle vyschne pramen vody, jen opatrně vykrádá Tolkienova Pána prstenů a přidává folklór české politické satiry, směsici vulgarismů a různých narážek. Samotný příběh je, na rozdíl od téměř mystického Krysaře, tak prostý a fádní, že divák zejména během první poloviny představení takřka usíná. Sem tam jej ze spánku vyruší akorát některý z povedenějších songů, zejména pak závěrečný Král králů. Podaří se pár vtipů, například hojně zastoupení upíři „logicky“ pracují na jatkách, ale to je na dílo, které se troufale nazývá rockovou operou (jako například Jesus Christ Superstar nebo Evita), zoufale málo – prokomponování příběhu hudbou je totiž takřka nulové.
Landova hudba samozřejmě nese jeho typický rukopis. Někdy je velmi nápaditá, jindy méně, v řadě písní slyšíme starší hudební nápady. Takový Landa je, a proto se na něj chodí, proto jej davy milují či nenávidí, v pořádku. Skoro pochodové písně střídají baladické motivy, doprovázené poněkud fádní choreografií (Steve Josephson), jež se omezuje na triumfální příchody účinkujících a často podivné tanečky na stříškách přístřešků, které dominují scéně (Marek Hollý a Zdeněk Flemming) s mnoha přestavbami a projekcemi. I v Klíči králů si obdivovatelé Landovy tvorby jistě řadu hitů najdou, byť já v něm očekávaný „radiotrhák“ zatím neslyšela.
Režisérka a zároveň autorova manželka Mirjam Landa tentokrát bohužel neměla co a koho režírovat. Bizardní svět, přeplněný množstvím postav a postaviček, tak nějak existoval sám od sebe, takže jejím úkolem zřejmě bylo pouze vtáhnout diváka do děje a pokusit se, aby neodešel už o přestávce. Pokud tak neučinil, snad jen díky nádherným a nápaditým kostýmům a maskám Romana Šolce a velkému nasazení sólistů i company. K těm nejlepším určitě patřil výborně zpívající Marián Vojtko, přesvědčivý Čaroděj ohně v podání Josefa Vojtka, dobře zahraná postava skřeta Petrem Kolářem a zejména pak Ondřej Izdný coby skvělý Král jezer, jenž jako jeden z mála účinkujících detailně propracoval svou postavu i herecky. Velká energie sálala také z Markéty Procházkové (Efine) a Petra Ryšavého. Naopak Vilém Čok jako Ušoun předvedl pouze svůj standardní pěvecký výkon a standardní škleb, ne nepodobný předchozím rolím. V dalších úlohách vystoupili Jakub Šlégr, Henrich Šiška, Oldřich Smysl, Radim Pátek, Berenika Suchánková, David Bouša, Tomáš Hundža, Martin Šemík, Markéta Bednářová, Barbara Chybová a Michaela Zemánková.
Až před premiérou se diváci dozvěděli zřejmě „nejzábavnější“ novinku – totiž, že Daniel Landa dílo nestihl dopsat (pardon, vlastně zjistil, že je látka natolik objevná, že je pro ni dvouhodinová délka krátká) a tudíž se rozuzlení dočkají až v dalším díle… Publikum tedy zhlédlo jakési torzo, příběh, jemuž chybí gradace, hlava i pata. Proč tak zkušený producent, jakým Oldřich Lichtenberg bezpochyby je, jednoduše premiéru neodložil, můžeme jen spekulovat. Každopádně – současná podoba Klíče králů je paskvilem, který na profesionální muzikálové jeviště nepatří, a to nejen v metropolitní Praze, ale ani na jakékoli oblastní scéně. Předložit divákům ne polotovar, ale pouze fragment jevištního díla, může jen diletant, který si neváží vlastního obecenstva. Klíč králů lze tedy doporučit jen skalním fanouškům Daniela Landy, kteří uctívají svého „Boha“ a je jim v podstatě jedno, co jim prostřednictvím herců sděluje. Pokud tato „rocková opera“ neskončí podobně, jako muzikál Naháči, pak už lze předložit pražskému publiku opravdu cokoli.
Jazyková úprava: Vítězslav Sladký
Foto: Martin J. Polák
