Jan Simon
Koncert Plzeňské filharmonie 13. října v Měšťanské besedě v Plzni přináší od 19 hodin hned tři velmi zajímavá díla. Předehru Franze Schuberta C dur „V italském stylu“ na úvod a dvě velká symfonická díla. Náročný Koncert pro klavír a orchestr g moll Antonína Dvořáka a Symfonii č. 4. B dur Ludwiga van Beethovena. Plzeňská filharmonie hraje pod taktovkou svého šéfdirigenta Tomáše Braunera a jako sólista vystoupí klavírista Jan Simon.
Jan Simon začal hrát na klavír pod vedením svého otce, hudebního skladatele a dirigenta Ladislava Simona. Po absolutoriu pražské konzervatoře pokračoval ve studiích na pražské Hudební fakultě AMU, kterou absolvoval pod vedením Ivana Moravce. Své vzdělání doplnil roční stáží v Curychu u klavíristy Homera Francesche a dvouletým studiem v německém Lübecku u Jamese Tocca. Po ukončení studia začal Jan Simon na Vysoké hudební škole v Lübecku sám vyučovat.
Během svých studií se úspěšně zúčastnil řady klavírních soutěží. Po zisku laureátských titulů v soutěži Pražského jara, Chopinově soutěži na Mallorce a ocenění na soutěži Williama Kappela v USA završil své působení na mezinárodních soutěžních pódiích ziskem bronzové medaile v soutěži Královny Alžběty v Bruselu v roce 1991. Jan Simon vystupuje pravidelně s renomovanými orchestry jako např. BBC Symphony Orchestra London, Israel Philharmonic Orchestra, Česká filharmonie, Baltimore Symphony, Malmö Symphony. V roce 1996 získal za svou nahrávku Schulhoffových klavírních koncertů (společně se SOČRem a Vladimírem Válkem) Cannes Classical Award 95 na veletrhu gramofonového průmyslu MIDEM ve Francii. V jeho podání si tedy publikum vyslechne Dvořákův klavírní koncert, který pro svou náročnost byl někdy dokonce považován až za nehratelný.
V roce 1876, kdy začal na klavírním koncertu pracovat, byl Dvořák ještě poměrně málo známým autorem. „Vytvoření nástrojového koncertu představovalo další stupeň jeho tvůrčího vývoje, skladatel však musel mít na mysli i možnost provedení svého díla. Ta se mu nabízela ze strany pianisty Karla Slavkovského, který na svých koncertech s oblibou uváděl skladby soudobých autorů a byl velkým obdivovatelem Dvořákovy tvorby. Slavkovský také skutečně kompozici premiéroval v Praze na Slovanském koncertě Čtenářského spolku v březnu roku 1878. Na rozdíl od běžných konvencí počítajících se střídáním orchestrálních ploch a bravurních sólových nástrojových vstupů, neupoutává klavírní part výhradní pozornost. Při zachování nesmírné technické a výrazové náročnosti je začleněn do hudebního proudu a rovnocenně s orchestrem se podílí na rozvíjení tematického materiálu,“ uvádí muzikoložka Lenka Bočanová. Přes nesmírné vnitřní kvality nebylo uplatnění díla na koncertních pódiích snadné. Náročný klavírní part vedl k vytváření různých úprav. Mezi často hrané patřila revize významného českého klavíristy a pedagoga Viléma Kurze z roku 1919. O rehabilitaci původní skladatelovy verze se zasloužil světoznámý pianista Svjatoslav Richter, který měl k dílu hluboký vztah a dokázal jej interpretovat s nesmírným porozuměním při zvládnutí všech technických úskalí.
Symfonie č. 4 B dur má v řadě devíti symfonií Ludwiga van Beethovena (1770 – 1827) zajímavé místo. „V sousedství s rozlehlou Eroicou a novátorsky smělou Osudovou zde skladatel vytvořil dílo menšího rozsahu a zdánlivě umírnil celkovou hutnost i výrazové prostředky ve prospěch lehkosti a lyričnosti. Zatímco první větě, Scherzu a Finale dominuje hybnost a vitalita, v Adagiu převládá zasněná krása. Zajímavě je pojata instrumentace: jedna flétna, ostatní dechové nástroje v obvyklých dvojicích včetně dvou lesních rohů a trubek, dále obvyklé tympány a smyčce,“ charakterizuje Lenka Bočanová. A jak dodává, Beethoven se tak ve své Čtvrté symfonii vrací k modelu orchestru pozdního Haydna a Mozarta, s tímto
tělesem však pracuje nově. Celý koncert zahájí Schubertova předehra inspirovaná tvorbou Gioacchina Rossiniho. Dílo autora, který je znám především díky rozsáhlé písňové tvorbě a klavírním dílům. “Ze symfonické oblasti vystupuje do popředí především jeho dvouvětá Symfonie h moll zvaná „Nedokončená“, představující výrazný posun od tradičního klasického modelu směrem k romantickému hudebnímu výrazu. Poněkud ve stínu těchto děl stojí devět orchestrálních předeher, z nichž některé čerpají ze skladatelových vlastních scénických kompozic (Rosamunde, Alfonso a Estrella, Ferrabras). Znalost orchestrální sazby a instrumentace získal Schubert již v mládí během vedení amatérského studentského orchestru. Tato zkušenost vyústila v roce 1817 k napsání dvou orchestrálních předeher D dur a C dur. Obě nedlouhá dílka byla vydavatelem opatřena podtitulem “v italském stylu“, což kromě přitažlivé komerční nálepky zároveň výstižně odkazovalo k inspiraci v té době nesmírně oblíbenou tvorbou Gioacchina Rossiniho,“ uzavírá Lenka Bočanová.
Foto: Daniela Simonová
