Premiéra Polské krve Oskara Nedbala v Hudebním divadle Karlín se nezadržitelně blíží. V našem miniseriálu o této nejhranější české operetě vám dnes nabízíme přepis záznamu mého rozhovoru s Karlem Tišnovským, jehož zkrácená verze vyšla v 14. května 1992 v Deníku Nová Pravda (dnes Plzeňský deník).
Stejným symbolem, jako byl Oldřich Nový pro Mamzelle Nitouche, je Karel Tišnovský pro Polskou krev. Titulní roli Bola Baranského hrál téměř ve všech českých operetních domech, dvakrát Polskou krev režíroval a v jedné inscenaci hrál „pro změnu“ Popiela. Podílel se na jejích všech šesti provedeních v plzeňském Divadle J.K. Tyla v letech 1951 – 1992 a jak již bylo řečeno, s Bolem vystupoval pohostinsky po celé republice. Stal se symbolem nenucené elegance a bez nadsázky mohu konstatovat, že s lepším hereckým pojetím této role jsem se dodnes nesetkal.
S panem Karlem Tišnovským jsem se poprvé potkal před více než dvaceti lety. Ještě jako studentík jsem uveřejnil pár článků o hudebním divadle, přehrával si operetní melodie u klavíru a sháněl libreto Polské krve, která mě mimořádně zaujala. Jaké bylo moje překvapení, když u našich dveří v srpnu 1988 zazvonil sám Karel Tišnovský, tehdejší ikona plzeňské operety a miláček davů, aby mi předal kompletní divadelní výtisk, včetně svých rukopisných škrtů a poznámek (budu tedy nyní schopen s novou úpravou Adama Nováka relevantně srovnávat). V průběhu dalších let jsme se s Karlem postupně spřátelili a vedli vášnivé debaty u dvojky červeného o budoucnosti operetního žánru. Celých těch téměř dvacet let jsem si říkal, že někdy to darované operetní libreto vezmu s sebou a nechám si jej od něho podepsat. Od jednoho z nejlepších českých Bolů, Eisensteinů, Villonů, Danillů, Celestinů, Barinkayů, Higginsů… Bohužel jsem to již nestihl – Karel Tišnovský zemřel ve věku nedožitých pětaosmdesátin 4. července 2007. Po odchodu do důchodu se v divadle objevoval na rozdíl od svých kolegů spíše sporadicky a hostování přijal pouze několikrát, aby ztvárnil zcela neopakovatelným způsobem například Feri Bacsiho v Čardášové princezně.
Rozhovor, který vám předkládáme, vznikl během generální zkoušky Polské krve v květnu 1992, kdy ji Karel Tišnovský režijně nastudoval.
Pane Tišnovský, k Polské krvi máte vztah téměř otcovský. Můžete jej čtenářům trochu přiblížit?
K.T.: „Vystupoval jsem původně v kabaretu a Bolo v Polské krvi byl mojí první opravdovou operetní rolí. A hned tak krásnou! Hrál jsem ji poprvé jako dvaadvacetiletý mladíček v pražské Uranii, kam jsem byl angažován na základě konkursu v roce 1945. Tam jsem poznal, co je to seriál. Hrálo se denně, v sobotu a v neděli dokonce dvakrát. Za první dva měsíce jsem hrál Bola sedmdesátkrát! Byl jsem sice strašně unavený, ale Polská krev se mi dostala dokonale pod kůži. Pak už mě pronásledovala celý umělecký život. Sjezdil jsem s ní snad všechna československá divadla a dokonce jsem ji hrál i v zemi, jejíž název nese – v Polsku, v roce 1947. Mám k této operetě srdečný a upřímný vztah. Vzpomínám na ni, jako každý muž tajně vzpomíná na svoji první lásku. Hrál jsem v nejméně deseti inscenacích a kdybych všechna ta představení sečetl, pod tisícovku by jich nebylo.“
V plzeňském divadle inscenujete Polskou krev jako režisér už podruhé za sebou (1986 a 1992, poz. autora). Nepůjde tedy jen o obnovenou premiéru?
K.T.: „Tak to v žádném případě. Zárukou nového nastudování už je fakt, že hrajeme v úplně nové výpravě. Chci také odstranit určité scénické nedostatky, které se minule objevily v druhém dějství. A vůbec chystám několik, jak doufám, příjemných překvapení. Například dožínkovou slavnost doprovodí druhá kapela přímo na jevišti. Diváci uvidí také nové tváře v titulních rolích – Bola bude hrát hostující Jan Ježek a domácí Milan Kovář, Helenu Eva Pavelková a poprvé také Hana Spinethová, úlohu Popiela vytvoří Přemysl Kubišta a Tomáš Žalud.“
Jako Bolo jste byl nepřekonatelný. Je rozdíl mezi hereckým a režisérským pohledem na tuto postavu?
K.T.: „A víte, že je? Posledně jsem Bola ještě hrál a současně režíroval. Musel jsem se tedy učit texty, choreografii a spoustu dalších věcí. Teď jako režisér jsem v této postavě objevil některé detaily, kterých jsem si za těch skoro padesát let sám nevšiml.“
V jedné inscenaci jste hrál i trochu „přihlouplého“ Popiela. Bavil vás?
K.T.: „Byla to vítaná změna. Mohl jsem se na jevišti pořádně vyřádit, Helenu tehdy hrála skvělá operní pěvkyně Libuše Bláhová. U postav, jako je Bolo, totiž není možné vymýšlet jakékoli vtípky. Člověk je naprosto soustředěný na charakter postavy a nesmí vypadnout z role.“
Léta se vedou spory, zda je možné klasickou operetu modernizovat. Z jaké koncepce vychází vaše režijní pojetí?
K.T.: „Nikdy jsem pro moderní zásahy do klasiky nebyl, poněvadž většinou působí rušivě. Experimenty se dají dělat na nových hrách a muzikálech, ale klasickému hudebnímu stylu by mělo odpovídat i dění na jevišti. Samozřejmě je třeba odstranit některé archaismy, ale to jsou jen drobné úpravy. Znám několik případů, kdy byla klasická opereta nucenými zásahy a exhibicí režiséra úplně znehodnocena.“
V čem spatřujete obrovskou popularitu Polské krve a co byste operetě jako žánru do budoucna přál?
K.T.: „Vděčnost titulu určují diváci. I Offenbach napsal spoustu operet, ale chytly se jen některé. Polskou krev proslavila hlavně nádherná muzika Oskara Nedbala. Znal jsem lidi, kteří ji viděli snad padesátkrát. Člověk jen mrknul a viděl je zase v první řadě… Přeji si, aby se divákům líbila nejen naše inscenace, ale také, aby opereta přestala být okrajovým žánrem a nezašla na úbytě.“
Zda se přání herce a režiséra KarlaTišnovského vyplnilo, ponechám dnes, v roce 2009, na úsudku čtenářů.
Foto:
DJKT Plzeň: Karel Tišnovský jako Bolo Baranski (Polská krev)
DJKT Plzeň: Karel Tišnovský v titulní uloze muzikálu Muž z kraje La Mancha
Tomáš Čedík: Marián Vojtko v kostýmu Bola (Polská krev HdK 2009)
