Nejdříve základní fakta: Libretista, režisér a ředitel Městského divadla v Brně Stanislav Moša s hudebním skladatelem Zdenkem Mertou vytvořili společně šest původních muzikálů. Tím předposledním bylo PEKLO – první část trilogie inspirované Danteho Božskou komedií. Dílo mělo premiéru v roce 2008. Až v lednu 2013 mohli diváci zhlédnout druhou část volné série pod názvem OČISTEC. Proč to trvalo tak dlouho – kdoví. Určitě šlo o hledání těch správných motivů, toho správného výrazu.
Už první částí volné trilogie ukázali autoři, že se chtějí jenom inspirovat Danteho myšlenkami. Ale všimněme si i posunu v představách o budoucím díle. O muzikálu PEKLO je v materiálech divadla napsáno: „Vše se odehrává v našich dnech. Hlavní hrdina trilogie, nyní mladý sochař David, se stane hned dvojnásobnou obětí okolností, které mu do jeho osudu vnese bohatý aristokrat Sebastian. Ten si nechá u Davida vytvořit sochu své překrásné mladé ženy Leny, avšak z výsledné podoby sochy poznává, že se během práce na soše David do jeho manželky zamiloval. Když posléze Lena vinou Sebastianovy pomsty umírá, je nucen David podstoupit cestu peklem, kterou mu připravil strůjce jeho zlého osudu Sebastian, aby pak přivedl svou lásku znovu k životu, i když ve zcela nečekané podobě.“
„Hlavní hrdina trilogie…“ Pokud můžeme vycházet z této premisy, tak byla cesta od Pekla k Očistci opravdu složitá. V druhé části už nepokračuje hlavní hrdina z té první. I když to asi původní záměr byl. Je zde úplně jiné obsazení hry, jiné postavy, jiné prostředí, jiný příběh. Z Pekla jsme si odnášeli jednu základní myšlenku: Není pekla nad peklo našeho pozemského žití: Homo Homini Lupus!
Jaký je potom Očistec? Autoři to stručně vysvětlují: „Do nového příběhu nepřecházejí žádné postavy z předchozího dílu, stejně jako se změnil žánr, mění se i prostředí, jazyk i styl vyprávění. Vazba na první část plánované trilogie je pouze tematická.“
Nechme ještě promluvit autory: (…) „dochází nakonec k naprostému a zaslouženému osvobození. Tento metafyzický stav pojímá naše nová hudební komedie Očistec zcela reálně. Tříčlenná skupina svobodomyslných rockerů se jistou shodou okolností ocitne v jakémsi podivném klášteře, kde jsou najednou nuceni vzdát se všeho fyzického – pozemského, co dosud považovali za jediný a opravdový smysl svých životů. Deny, Jerry a Bas jsou na toto zvláštní místo uneseni třemi okouzlujícími dívkami, které se je spolu s ostatními členy řádu snaží prostřednictvím přímé konfrontace přesvědčit, že podstatou lidského bytí má být jakési vyšší poslání. V čele s matkou představenou dovolují mniši a mnišky nahlédnout třem „výtržníkům“ do životů těch, kteří svou touhu po tělesnosti, mamonu, či obžerství přehnali a sami za to potom tvrdě zaplatili. V příběhu se tedy setkáme jak s hraběnkou Báthory, tak s Maháradžou z Dhárí či Pepíkem Stalinem a Dolfíkem Hitlerem. Nic ovšem není tak jednoznačné, jak na první pohled vypadá. Ukáže se, že matka představená má se svými ovečkami poněkud pragmatičtější plány, než se na venek jeví, a zachováme pro tuto chvíli jako překvapení, kdo dojde ke skutečnému očištění. Budou to oni tři nevázaní mladíci, nebo nadpozemská bytost Anděla, která dosud nepoznala jiný než klášterní svět?“ Opravdu se ukáže v závěru příběhu, že živočišná síla rockerů je úžasnější, než ponuré zdi kláštera. Když se tam rozezvučí ta nakažlivá hudba – oslava života, tak je najednou celý očistec „v háji“ a všichni radostně tančí, protože radost, to je životní cíl, který nám snad i pánbůh s pochopením dopřává.
Přiznávám, Očistec mne jako diváka trochu děsil. Představoval jsem si drsné obrazy Adama Michny z Otradovic (po roce 1600), který zobrazil všechny hrůzy mučení v očistci. Představoval jsem si rytiny Albrechta Dürera z jeho Apokalypsy. Vyvstanul mi v představách výrazný církevní spor, kdy podle katolické víry pro duše v očistci je možno získat odpustky a tak jim vyprošovat Boží požehnání. Naproti tomu Lutherových 95 tezí, kde pod číslem 11 říká: Názor, že církevní tresty mohou být přeměněny na tresty v očistci, je očividně koukol, který byl zaset, když biskupové spali. Potom pod číslem 14 – nedostatečné zdraví ducha, tj. nedostatek lásky, s sebou nutně přináší strach, který je tím větší, čím menší je láska. Nakonec pokračuje číslem 15 – tento strach a hrůza jsou dostatečné samy o sobě, aby reprezentovaly trest očistce, protože to je velmi blízko hrůze zoufalství…
Jak naložil s Očistcem libretista Moša, jsem už naznačil. Naštěstí bral celé téma na jedné straně filozoficky, ptajíc se na štěstí a na právo být šťastným, byť v neurvalé formě: sexizmu, obžerství a mamonu. Na druhé straně ta radost z pozemského života je nakažlivá až tak, že zvítězí nad stanovenými dogmaty. Nejdřív se rozšafní rockeři octnou v klášteře, kde musí snášet muka odpírání toho, co pro ně bylo samozřejmé. Tady se zjevuje příběh jako moralitka jezuitského divadla (rekatolizace po roce 1620), naštěstí moralitka neúspěšná. Rockeři, jak už bylo naznačeno, vítězí!
Autoři trochu překvapivě (a naštěstí) pojali své dílo jako docela veselou neposlušnou revue, kde se střídají komické scény, moc hezké písničky, tance, ale přitom zůstávají zachovány na „pozadí“ příběhu ony myšlenkové pochody, s kterými můžeme, či nemusíme souhlasit. A začínám trochu rozumět té věčné nevraživosti katolíků a evangelíků, která stála už tolik zbytečné krve… Ale vraťme se k příběhu: Na scéně hrají ( a dobře) skutečně živou hudbu klavírista a zpěvák Deny, který nás hrou provází a komentuje vše, co se právě děje (Stanislav Slovák), baskytarista a zpěvák Bas (Jiří Mach), který holduje jídlu tak, že ho povyšuje nade vše a Jerry, zpěvák, kytarista a…sexuální štvanec (Dušan Vitázek). Trojici ještě doplňuje němý bubeník, robustní Jaroslav Záděra (skutečně vynikající výstup bubnování do stolu s Márií Lalkovou). Kromě této hudební produkce je samozřejmě „v jámě“ orchestr řízený Danem Kalouskem (na premiéře, jinak bude dirigovat i mladá Ema Mikešková). Ještě připomeňme funkční scénu Jaroslava Milfajta a stejně účelné kostýmy A. Kučerové. Nápaditou choreografii připravila dvojice Hana Kratochvilová a Aneta Majerová.
O hereckých výkonech jenom krátce: Jsme už zvyklí na to, že pěvecké, taneční i herecké výkony jsou v brněnském Městském divadle standardně na vysoké profesionální úrovni. Tady není malých rolí, „malých“ výkonů. Moša dal velkou (a ne první) příležitost Stanovi Slovákovi. Jeho komentování příběhu, jeho sarkastický humor, udával inscenaci ten správný směr, temporytmus, správný úhel pohledu. Takže i „jezuitská moralitka z kláštera“ byla najednou viděna úhlem rošťáren rockerů.
Možná nejdůležitějším prvkem Očistce jsou vedle náročných výkonů protagonistů na scéně autorské nápady. Třeba obrovské varhany přes celou scénu mají původně jenom celé tóny – schody na kterých lze kráčením nebo poskakováním hrát. Ti tři uličníci však dodají i „černé klapky,“ tak potřebné půltóny, které potom znějí v jejich rockové melodii. Tady je hudba (schody – klapky) aktivním jevištním prvkem příběhu. Autoři si bezstarostně hrají s „ukazovacími“ příklady. Například scéna z Kámásútry, kde je krásně nelogicky propojena tato indická „sútra“ ze šestého století s Harekrišnou, kterou založil Američan Goswami někdy v 60. letech 20. století. Ale nevadí, nevadí! Vždyť jsme v prostopášné revue, ne v historickém eposu. Stejně tak jsou zábavné, až člověka pojímá hrůza, dvě děti, Stalin a Hitler. Stejný je multimilionář Hurt (ve výborném podání Zdeňka Junáka – alternuje Milan Němec), který se na začátku jeví jako klíčová postava, vždyť on ohrožuje rockery, protože se jeden z nich vyspal s jeho holku. A je to zase Hurt, který překvapivě „spolupracuje“ s klášterem a zjistíme, že to nebyla náhoda, proč se muzikanti dostali právě tam. A je to zase ten mafián Hurt, který se chce dívat, jak budou v klášteře rockeři převychovaní. A když naopak oni hudbou převychovají klášter (Očistec), co udělá Hurt? Autoři ho nechají jednoduše zmizet. Nevadí, nevadí! Vždyť se díváme na krásně neposlušnou revue.
Hnidopich by mohl poukázat na několik dalších logických kotoulů v příběhu. Ale mne se nějak udomácnil v hlavě zábavný pojem: „Nevadí, nevadí.“ Přijal jsem hru. Znějí výborné písničky, herci se výborně pohybují, věrohodně hrají. Když má Dušan Vitázek chuť na sex, upřímně ho litujeme, že HO nemá. Když má Jiří Mach hlad, tak hladovíme s ním. No a když Stano Slovák komentuje, až s černým humorem, své eskapády, držíme mu palce, jako obyčejně člověk drží palce ničemovi, který je sympatický…
Ještě na závěr poznámka k hudbě: V Očistci zní hodně písní. Mnohé by mohly být šlágry. Rocková písnička „Kuří oko“, nebo píseň „Maharádža,“ ve které se ozývá Haré Krišna nebo toužebná píseň „Otázky“. A tak bychom mohli pokračovat dál. Čím to je, že se muzikálové, vysloveně drama posouvající písně, stanou hitem (např. Ebb – Kander, Kabaret či skladba „Money“) ?Asi je to věc marketingu. Vnucení písní do médií, aby se hrály. A co se hraje, stane se oblíbeným, a pak se právě toto hraje dál. Jednou jsem se na to ptal Zdenka Merty, proč se o své písně, potencionální hity, víc nestará, a on jenom mávl rukou. Prý ho ten marketing nebaví. Raději vymýšlí nové melodie.
A resumé z celého výpravného divadla? Je to na hony vzdálený příběh tomu temnému pachtění se do nebe prostřednictvím „polepšení“ v mezistanici zvané Očistec. Tato revue je moudrá, zábavná, rozpustilá, no prostě příjemná. Naštěstí. A už teď si kladu otázku: Jaká bude třetí část této velmi volné trilogie – Nebe? Nechme se překvapit. A kdy to bude? Snad dřív, než Očistec, který na sebe nechal dost dlouho čekat. Ale stálo to za to.
Foto: Jef a Tino Kratochvilové
