Roman Meluzín vystudoval režii na pražské DAMU u Evžena Sokolovského. Absolvoval představením hudební revue Nebe na zemi Jiřího Voskovce, Jana Wericha a Jaroslava Ježka. Následně prošel divadly v Příbrami, Olomouci, Českých Budějovicích a Liberci. V roce 1999 zakotvil v Plzni, kde se k 1. 1. roku 2000 stal šéfem souboru operety, který během šestnácti let usilovné práce proměnil v moderní muzikálový soubor. Spektrum titulů, které nastudoval, je velmi pestré. Jmenujme alespoň dance party Mechanický pomeranč, ruskou rockovou operu Juno a Avos, novou operetu Ferdinand, české muzikály Šakalí léta, Cesta kolem světa za 80 dní či světoznámé hity, jako jsou Šumař na střeše, Cabaret, Chicago, Gypsy, Nine, Footloose, Polibek pavoučí ženy nebo Probuzení jara. S Producenty, Spamalotem, Evitou a Kočkami dovezl Plzeňanům prvotřídní muzikály superlativů. Pracuje i na poli dětských televizních pořadů a filmů. Mimořádně aktivní divadelník slaví 25. dubna šedesátiny.
Když jste slavil abrahámoviny, říkal jste: „Hlavně se mne neptejte, kdy se budu ženit“. V současnosti po vašem boku v hledišti často potkávám mladou, půvabnou a inteligentní manželku Romanu. Jak se vám to stalo?
Milý Víťo, to máte tak, občas sedne štěstí i na vola…:-)
Jeden předčasný dárek k narozeninám už jste dostal – Karolina Gudasová byla za Probuzení jara oceněna Cenou Thálie za mimořádný jevištní výkon. Jelikož herec ze špatné inscenace většinou oceňován nebývá, je to jistá odměna i pro režiséra a celý inscenátorský tým?
Jsou herci, jako třeba pan Štěpánek, kteří mohou jen vystoupit z tramvaje, a je to na Thálii. Většinou ale za takovým oceněním stojí dlouhá, usilovná práce. Thálie je samozřejmě cenou individuální, což plně respektujeme, ale zároveň celý soubor utvrzuje v tom, že jsme se snad vydali správnou cestou a že herci uvěřili naší koncepci. Jedná se o třetí Thálii, na níž jsem se podílel jako režisér (předcházející ocenění získaly Daniela Šinkorová a Zuzana Krištofová, pozn. aut.), a pokud mne dosud vždy zachvátila radost, tentokrát se dostavilo velké dojetí, když bylo vysloveno jméno Karoliny Gudasové. Dojetí z toho, že herečka o několik generací mladší byla ochotná přijmout nabízenou ruku a nechala se provést všemi záludnostmi nejen Probuzení jara, ale hudebního divadla jako celku.
Vystudoval jste činoherní režii. Kde se v dvacetiletém mladíkovi vezme touha režírovat? Kdo Vás k divadlu přivedl, anebo jste k němu došel sám?
Jako dítě jsem divadlo nenáviděl. Můj otec byl totiž před rokem 1969 ředitelem pardubického divadla a kdykoli jsem s ním chtěl jít hrát třeba fotbal, jako ostatní kluci, byl v divadle… Protože ale za vším, co nás v životě někam směřuje, musíme hledat ženu, vše se zlomilo, když jsem se v sedmnácti zamiloval. Na dotaz jednoho z režisérů, co budu v dospělosti dělat, jsem před svojí dívkou odpověděl ‚to co vy, režiséra‘. A jelikož každý chlap, i ve stádiu chlapce, má držet slovo, tak jsem se jím o pár let později stal.
Vzpomínáte na své úplně první inscenace?
Samozřejmě bych je byl schopen i dnes vyjmenovat. Ale raději bych vzpomněl na lidi, které jsem ve svých začátcích tzv. režíroval a o nichž dodnes nevím, jak se mnou, nesnesitelně ješitným mladíkem, mohli vydržet. Dnes bych jim rád poděkoval, že mi dovolili udělat další a další kroky k profesní zralosti a divadelní pokoře.
Přes Příbram, Olomouc, České Budějovice a Liberec jste se upsal plzeňskému divadlu. Šéfujete zde šestnáctým rokem, čímž jste překonal veškeré šéfovské historické rekordy. Popravdě, myslel jste si v roce 2000, že zde zakotvíte na tak dlouho?
Když mne můj přítel, spolužák a tehdejší ředitel Divadla J.K. Tyla v Plzni Jan Burian oslovil s nabídkou proměnit poněkud archaický operetní ansámbl v soubor současný, vůbec jsem nepřemýšlel o čase. Ta nabídka mně přišla natolik zajímavá a motivující, že jsem byl ochoten odhodit svou činoherní minulost a věnovat se naplno divadlu, které mě přitahovalo už od absolutoria, tedy divadlu hudebnímu. Původně jsem si myslel, že je to úkol řekněme na 6 – 7 let, ale teď jsem šťastný, že dodnes nejsem hotov. Ale abych odpověděl na vaši otázku – samozřejmě jsem ve věku, kdy jsem rád někde zakotven, ale ne zakopán. Pořád hledám v umění nějaký pohyb a stále doufám, že to rozhodující teprve řeknu.
Plzeňsko jste si oblíbil, dokonce jste si tu postavil dům, i s pověstným krbem… Čili – je to vážně „napořád“?
Kdyby tak člověk věděl, jak skončí den, než přijde jeho konec… Každopádně je Plzeň mým nejdelším angažmá, a kdybych tady nebyl rád, rozhodně bych tu od roku 1999 nevydržel.
Šestnáct let, to je sedm desítek inscenací, z nichž polovinu jste sám režíroval. Divácký úspěch se dá lehce spočítat podle repríz. Ale povězte – kterých titulů si mimořádně vážíte, protože české hudební divadlo prostě posunuly dál?
Těžko říct, které z dětí máte nejraději. Ale pokud bych měl vyjmenovat řekněme čtyři inscenace, které pro mě byly klíčové, byla by to ruská rocková opera Juno a Avos, pak Mechanický pomeranč, který v kontextu českého i evropského hudebního divadla považuji dodnes za zcela unikátní pokus o moderní hudebně-dramatickou interpretaci textu, nedávno uvedený kontroverzní muzikál Polibek pavoučí ženy a samozřejmě Probuzení jara, které je odpovědí na otázku, zda se muzikál v Čechách dá hrát i „jinak“. Ač jde o příběh více než sto let starý, je jeho transpozice nesmírně současná, drsná a křehká zároveň.
O neúspěších se hovoří hůře. Byly i ty? Myslím to tak, že se zkrátka dílo nepotkalo s divákem…
Cesta k úspěchu je vždy dlážděná neúspěchy. Pokud je však neúspěch podložený poctivou prací, stojí za to ho analyzovat. Mimochodem, v předcházející odpovědi jsem označil za mimořádné tři inscenace ze čtyřech, které nepatřily divácky k našim nejúspěšnějším. Ale bez Mechanického pomeranče a Polibku pavoučí ženy by nebylo Probuzení jara. Naše cesta je lemována tápáním a musíme si přiznat, že je nemožné vyprodukovat každou sezonu čtyři skvělé hry. Nicméně se neskromně domnívám, že náš „inscenační průměr“ leží velmi vysoko.
Publikum je leckdy nevyzpytatelné. Překvapil vás například úspěch Spamalotu, který zde zaznamenal takřka rekordní počet repríz?
Jestli jsem opravdu s velkým chvěním a nejistotou očekával ohlas nějaké hry, byl to právě Spamalot. Viděl jsem v zahraničí dvě inscenace tohoto muzikálu. V Londýně se dal úspěch předpokládat, protože pro Brity jsou Monty Pythoni něco jako pro nás Cimrmani. Čekají na každou repliku, texty znají nazpaměť, jde zkrátka o jejich kult. Až představení v Kolíně nad Rýnem ve mně zažehlo plamínek naděje, že by nemuselo jít jen o zábavu pro znalce. Ale že tento plamínek přeroste v takový divácký požár, mně ani v nejbujnějším snu nenapadlo.
Nyní studujete muzikál Bonnie a Clyde slavného broadwayského skladatele Franka Wildhorna, který bude mít v Plzni v květnu českou premiéru. Mohou se diváci těšit na pořádnou „gangsterku“?
Určitě. Nakoupili jsme celý arsenál nových zbraní. Bez střelby se tenhle kus neobejde. Ovšem daleko víc půjde o vztahy, chceme inscenovat příběh o údělu lásky, štěstí a mnohdy nepostřehnutelných momentech, které proměňují štěstí v neštěstí a lásku ve smrt. Hudebně se toto dílo pohybuje v typickém americkém muzikálovém spektru, od country až k rocku, jsou tam pěkné balady i lyrické písně. Myslím, že to bude divácky vstřícná podívaná.
Rád pracujete s mladými talentovanými herci. Velmi oceňuji, jak osobně obrážíte všechna česká divadla, porovnáváte, vážíte, vybíráte… Není to hledání často únavné? Herec na „oblasti“ obvykle vyroste, a odchází za komerčním úspěchem do Prahy, k filmu, do televize…
Ta skutečnost je samozřejmě frustrující. Ale mladí herci dnes přemýšlejí jinak. Jdou především za slávou, kterou pro ně často představuje bulvár. Jinak si nedovedu vysvětlit, proč někdo dá přednost jakémusi rádoby muzikálu v uličce Na Příkopě před Cole Porterem (Anything Goes, poz. aut.). Rozdíl v úrovni těch děl je nezpochybnitelný, jenže právě tahle ulička mezi dvěma pražskými divadly přináší „mediální slávu“. Nejsme v Německu, kde Berlín, Hamburg i Mnichov jsou srovnatelně významná města. Plzeň bude vždy doplácet na svou blízkost k Praze. Často se také zamýšlím nad otázkou, zda regionální scény dělají dost pro své hvězdy, jestli je umí prodat.
Po celých šestnáct let se snažíte posunout kdysi operetní soubor k modernímu, syntetickému divadlu. Pokud by neexistovaly limity v podobě financí a dostupnosti práv, který titul byste rád na plzeňském jevišti někdy uvedl?
Rád bych uváděl tituly, kde hlavní role hrají děti – Matildu, Olivera nebo Billyho Elliota, který mě zasáhl v Londýně ze všech muzikálů nejvíc. Chybí nám ale potřebné zázemí, nemáme špičkové dětské herce pro trojí alternaci, ani prostředky dovézt je do Plzně z celé republiky.
Thálie je prý múzou veselého básnictví, komedie a pastýřských zpěvů. Stala se i symbolem divadla. Kdyby vám mohla splnit jakékoli přání, co by to bylo?
Přál bych si, abychom si nadále udrželi divadelní poctivost a dělali živé, současné divadlo, které mluví, zpívá a tančí. To ovšem není v rovině snu, který by nám splnila nějaká pohádková bytost. Toto mé přání musí být podloženo každodenní dřinou, na jejímž konci je potlesk spokojeného diváka. A pokud publikum tleská Chicagu nebo Kočkám, snad si uvědomí, že cesta k těmto titulům vedla přes Mechanický pomeranč nebo Polibek pavoučí ženy. Jinak by naše práce neměla smysl.
Blahopřeji k jubileu a děkuji za rozhovor!
Foto: Pavel Křivánek a archiv redakce
PLZEŇSKÝ DENÍK ZE DNE 22.4. 2016
1) Roman Meluzín se Zuzanou Krištofovou během zkoušek muzikálu Polibek pavoučí ženy
2) Ceny Thálie 2015 – Roman Meluzín, Karolina Gudasová, Jan Kříž a Zdeněk Barták
3) Roman Meluzín, Vítězslav Sladký a Eva Ichová v divadelním klubu
