V Divadle šansonu v Brně není nouze o programy, které jsou doslova unikátní. Nevím, jak se to manažerovi, dramaturgovi a principálovi tohoto stánku múz, Jiřímu Vondrákovi daří, ale opravdu některé akce doslova divadelních celebrit nenajdete jinde v republice. No fuj – celebrity. Ten přídomek Jiřímu Suchému opravdu nesluší. Faktem ovšem je, že jeden „celebritský“ manýr má. Nejde vystupovat kamkoliv, kam ho pozvou. Jednak má své kamenné divadlo v pražských Dejvicích a potom… Co vlastně potom? Vždyť když už se dostal s Dobře placenou procházkou do „Zlaté kapličky,“ tak by ho rádi přijali v každém slušně zavedeném divadle a to nemyslím na ty různé sokolovny a domy kultury, které jsou u nás ve skoro každé vísce. Tak proč tam nechodí? Proč je tato živá legenda po vlastech českých tak málo vidět? Ono to má asi hlubší důvod v osobě pana Suchého. On je to totiž básník. I když se to nezdá, básník trochu stydlivý a neprůbojný. Opravdu nejde o žádného exaltovaného manažera vlastních úspěchů (a mohl by…). Pan Suchý se více než fyzicky představuje svou tvorbou, vydáváním zvukových nosičů a své básnické i kreslířské tvorby třeba knižně.
V roce 1963 mi bylo osmnáct let a přijel jsem drze z Bratislavy do pražského Semaforu, představil jsem se jako externí redaktor deníku Smena a udělal s Jiřím Suchým své první interwiev v životě. Byl jsem prostě drzý mladík. A Jiří Suchý byl překvapivě skromný umělec, s prsty na kontrabasu, se kterým si u rozhovoru hrál. Vždyť co s rukama… Nepíši o tom samoúčelně. Je totiž něco v povaze umělce, člověka Suchého, co mu nedovoluje veřejně přeskakovat sebe samého. Obyčejně se tomu říká skromnost. A to je důvod, ale spíše výmluva, proč se tvorba Jiřího Suchého nehodnotí v naší společnosti opravdu tak, jak má (nikdy nezapomenu na záběry z televizních novin snad před dvěma lety, ve kterých pan Suchý bloumá po chodbách pražského magistrátu, aby našel někoho kdo mu odpoví, co bude s jeho divadlem, zda dostane alespoň malou dotaci od města nebo ne…). Dnes máme mezi umělci hodně vlajkonošů, kteří dávají o sobě vědět, jací byli v minulém režimu hrdinové. Někdo občas nesměl hrát. Jiný si dovolil říct něco ostřejšího a byl pro to popotahován po úřadech. Ale zamysleme se: Je tady jiná dvojice takového formátu, jako byli v těch dobách šíleného marasmu Suchý a Šlitr..? Jejich písně se zpívaly u táboráku, jejich elpíčka si lidé doma stále dokolečka pouštěli, jejich hudba nechyběla na soukromých oslavách a naplňovala radostí dospělé i děti. Jejich nonsens nám připadal (a oprávněně) jako něco osvobozujících. Na okně seděla kočka a šišlala a měla vlasy samou loknu a najednou prolétla střela nebo žlutý tulipán…a hned zase měl stůl čtyři nohy a sluníčko popošlo maličko… A to všechno nás neuvěřitelně oslovovalo. Pomáhalo nám všem přežít a občas si i zachovat zdravý rozum a nadhled. Vždyť pro mnohé z nás byla poezie a hudba S+Š základním kamenem vnímání světa a tou nejdůležitější obranou před zblbnutím. A ty písně dokonce polidšťovaly občas i blbé aparátníky! Možná to ani pan Suchý neví, že v roce 1963, prvního ledna, když soudruh Novotný pozval na hrad jako každý rok vzorné pionýry (nebyl jsem vzorný, ale pro ty vzorné jsem tam byl vybrán hrát s kamarády divadlo), tak tam hrála i pionýrská dechovka do tance a najednou spustila v rytmu hodně divné polky píseň – Motýl. A soudruh prezident Novotný, který měl jinak Semafor dost v žaludku, bujaře tanče s copatou svazačkou, začal hlasitě zpívat „Zdá se mi, že jsem motýl, který si vzal do hlavy…“ To byla jedna z nejkrásnějších pitomostí, které jsem jako mladý kluk zažil – zpívající motýlí president. Poezie Jiřího Suchého opravdu zasáhla celou naši generaci a také několik dalších. Dnes se jeho tvorba tak nějak v té mediální mnohosti ztrácí a najde si jí jenom ten, kdo si jí najít chce. Ani Frekvence 1, ani rádio Impuls nebo Bonton ty staré krásné, a v nonsensu moudré hity, nehrají. Škoda. Ale to je osudem každého pamětníka, že trpce vzpomíná na časy zašlé. Takže přestanu.
V Divadle šansonu v Brně jsme byli minulý týden svědky prvního z pěti večerů, ve kterých se vzpomínalo na první desetiletí Semaforu, tedy na léta 1959 –1969. Vedle stále stejného a usměvavého Suchého byli přítomni Jitka Molavcová (coby jakýsi alter ego Jiřího Šlitra) a Karel Štědrý, chválabohu dobře vypadající a plný energie. Nebyl to žádný předem pečlivě sepsaný program. Jistě měli protagonisté připraveno „Vo čom to bude“ – abych parafrázoval Suchého, ale čas plynul volně, povídalo se o dobách minulých a mezi tím se kdokoliv ze sálu nacpaného k prasknutí mohl zeptat na cokoliv a Suchý and comp. odpovídali jak uměli. Třeba o tom, proč musel odejít Matuška ze Semaforu, proč se Ferdinand Havlík do Semaforu vrátil a proč vlastně odešel Walda do Ameriky. Nebo se rozhovor s hledištěm otočil na téma, jak Horníček seznámil Suchého se Šlitrem nebo… No prostě odeznělo hodně známých ale i neznámých příběhů, třeba ze zájezdů po zahraničí nebo o různých záskocích a nečekaných divadelních kotrmelcích. A mezi tím, samozřejmě, zněly písničky z prvního desetiletí. Hudební doprovod obstarala Dáda Klementová (klavír) se svým triem (bicí a kontrabas). Znělo to čistě, příjemně, prostě „semaforácky“. Ještě bych zapomněl na slavný výstup Suchého s Molavcovou. Uvedli svou „tutovku“, vyprávění vtipu o muži, který balí slečnu na lavičce v parku a ptá se jí, jestli hraje na klavír… Kdo to zná, už se při vzpomínce na ten dialog zasměje. Kdo to nezná, tomu je škoda téměř nekonečnou variantu drobného vtipu vyprávět… to se musí slyšet, vidět. Ojedinělá komička Molavcová je opravdu výborným parťákem Suchého. Promiňte, čtenáři, zde se musím zastavit: Představte si, že opravovač gramatiky ve Wordu mi u slova „komička“ udělal červenou vlnku. Editor to slovo vůbec nezná. Není to příznačné…?
Ten večer uběhl neuvěřitelně rychle. A píši tuto recenzi – co recenzi, pochvalnou ódu zde píši, ze zištných důvodů. Ten večer trochu o muzikálu byl: Molavcová třeba zpívala nádherné vyznání tety z Ameriky, z opery (ale více šlo o muzikál), z Dobře placené procházky. Píši tedy, aby mi pan Vondrák zajistil vstupenky i na druhý díl pětidílné série, kterou v této sezóně o Divadle Semafor v Brně uvidíme. Kdo by se chtěl přidat, musí si lístky rezervovat opravdu včas.
Foto: Divadlo Semafor
