Jiří Langmajer: Když už jsem herec, tak musím hrát

Roli zvrhlého vědce Ruperta von Kratzmara v plzeňské inscenaci muzikálu Adéla ještě nevečeřela Jiří Langmajer rozhodně nepřijal proto, že by trpěl nedostatkem hereckých příležitost, jeho pracovní vytížení dosahuje samé hranice únosnosti jistě i bez populární masožravky. Diváci jej znají z mnoha filmů, televizních seriálů, v létě se zaskvěl v titulní roli Shakespearova slavného bídáka Richarda III. Přesto si našel čas k našemu rozhovoru.

Do povědomí širší divácké obce jste vstoupil stěžejní rolí ve filmu Proč? v roce 1987, zároveň s ukončením studia na konzervatoři. To znamená, že ve světě divadla, filmu a televize se pohybujete více než čtvrt století. Co specifického vám každý z těchto fenoménů poskytuje?

Pro začátek bych rád podotkl, že tento pohyb není výsledkem mé vlastní volby. Co dělám, dělám proto, že mi to někdo nabídne – ne proto, že to zrovna v tu chvilku chci. A obvykle co chci, to nemám. Často se stane, že zajímavé nabídky se propojí najednou a já pak bohužel musím některou práci s těžkým srdcem odmítat. To se mi stalo právě v tomhle divadle a je mi to nesmírně líto.
Nicméně filmová práce pro mě skýtá jiné tempo a radikálně odlišná prostředí. Většinou se točí venku, což je mi velmi příjemné, raději jsem venku, než uvnitř. Skýtá to pro mě setkání s jinými kolegy, než které potkávám v divadle, a můžu hrát jiným způsobem a většinou jiné role než na divadle (vzájemně ovšem dost podobné). V divadle hraju těžké charakterní role a ve filmu jsem většinou takovej záletník. Televize mě zase jednu dobu velice slušně živila. Takže všechno dohromady mi poskytuje uspokojení plynoucí z toho, že když už jsem herec, tak mám hrát. V divadle, v rozhlase, ve filmu, v dabingu nebo v televizi – to je jedno, hlavně že má člověk práci, že může pracovat nejenom za peníze, ale taky sám na sobě.

Co nového vám přinesl vstup na půdu muzikálu?

Já už se pohybuji na půdě muzikálu velmi drze mnoho let. Zaprvé jsem už kdysi dávno, ještě ve starém Karlíně, byl obsazen panem režisérem Sokolovským – dej mu pánbu lehké odpočinutí – do muzikálu Prezidentem snadno a rychle (prem. 3. 6.1995 – pozn. red.). Dělalo se to normálně s velkým orchestrem s jazzovou sekcí. Poté jsem se v muzikálovém žánru nadlouho odmlčel a pak jsem dva nebo tři roky spolupracoval s Divadlem Hybernia, s Divadlem Kalich a divadlem Broadway, kde jsem účinkoval v různých jejich představeních. Ale asi před rokem a půl jsem účinkování v těchto projektech ukončil.
Dělat Adélu v Plzni byla pro mě velmi příjemná nabídka, protože zaprvé znám Radka Balaše a znám tu inscenaci. Zatřetí jsem to už hrál, dokonce jsem za to byl navržený na nějakou cenu.

Vaši účast ve finále Thálie 2008 za roli Ruperta von Kratzmara jsme samozřejmě dobře zaznamenali…

No, to je věc, z které se v tomhle státě nestřílí. Tím to nechci znevažovat, ale já už jsem si tam odseděl svoje – a většinou to dostane nějaký starší kolega. To není tak důležité jako to, že jsem plzeňský rodák a že jsem nemohl mít lepší nabídku než se sem vrátit v roli, kterou znám, tzn. že tu nebudu zkoušet v nejistotě, jestli se mi povede a jestli mě Plzeňáci vezmou mezi sebe. Ta role je už v podstatě hotová a já si ji tady s velkou chutí a mezi tou spoustou mladých a nadaných lidí budu moci zase zahrát. Zatím se tu cítím moc dobře; pro mě ideál, až na to, že musím dojíždět – ale v tom nejsem rozhodně sám.

Už na zkoušky jste si ohromně vychutnával…

Víte, mě do toho bohužel přišla další těžká práce, kterou jsem nemohl odmítnout, a to role Richarda III. na Letních shakespearovských slavnostech pod vedením Martina Huby. Což původně v mých plánech nebylo, tahle nabídka přišla jako poslední, když už jsem měl naplánovanou celou sezonu. Vlastně mi to nabouralo úplně všechno, včetně zkoušení v Plzni. Jezdil jsem jen tehdy, když jsem mohl – takže když už jsem na jevišti, tak si to užívám.

Hrál jste v řadě původních českých muzikálů – jak Adéla dopadá ve srovnání s těmi ostatními?

Adéla patří k nejlepším. Líbí se mi skvělá muzika Ondřeje Brouska a díky vynikající předloze i příběh. Oceňuji, že Radek ví, co chce; lidi ho poslouchají a on je má rád, přestože to někdy tak nevypadá. Všichni pro to dělají maximum. A já bezpečně vím, že ve chvíli, kdy v hledišti zasednou diváci, se všichni do toho opřou, takže to je výjimečně pěkná podívaná.

Rupert von Kratzmar je ve vašem repertoáru jednou z mála komediálních příležitostí… To není pravda, v divadle Palace v Praze hraju hned v několika komediích – A do pyžam!, Líbánky aneb Láska ať jde k čertu, Pohleď a budeš udiven. Musíte se na muzikálovou roli nějak zvlášť připravovat?

Není to pro mne tak úplně nezvyklé, na konzervatoři jsem studoval hudebně-dramatický obor, což znamená, že to bylo půl na půl. Krom toho jsem jako mladej hrál na housle – docela dobře a dost dlouho. A co je na tom úplně neuvěřitelné, moje úplně první profesorka na housle hraje teď tady v orchestru.
V začátcích, když jsem dostal příležitost alternovat Jirku Korna v Drákulovi a pak tu roli převzal úplně, což nebylo nic lehkého, jsem chodil na hodiny zpěvu. A mimochodem když teď jezdím do Plzně, pouštím si takové indické cvičení na půl hodiny, které mi natočila Lída Genzerová, a rozezpívávám se. Nevím, jestli to k něčemu je, každopádně se aspoň snažím, když už ty cesty mezi Prahou a Plzní musím absolvovat.