Návrat slavné muzikálové legendy do české metropole je tady! Nesmrtelný Jesus Christ Superstar hudebního skladatele Andrew Lloyda Webbera a textaře Tima Rice zazněl v novém nastudování včera v premiéře na scéně Hudebního divadla v Karlíně.
Z hlediska obchodního je Ježíš pro Karlín jistě skvělým tahem – před patnácti lety jej v kultovním nastudování ve Spirále viděl během 1288 repríz téměř milion diváků, z nichž mnozí, ať už z nostalgie či zvědavosti, jistě přijdou i nyní. Z pohledu dramaturgického už nejúspěšnější „biblický muzikál“ tak zajímavý není. Což o to, své kvality jistě neztratil, otázkou ovšem zůstává, zda není jeho návrat předčasný v souvislosti s faktem, že čeští inscenátoři zatím nepředstavili divákům celou řadu stěžejních děl světové muzikálové literatury ani jednou – namátkou například Elisabeth, Fantoma Opery, Rent, Ples upírů, Wicked, Billyho Elliota… Nebo takový Sunset Boulevard, ne zcela doceněný, ale hudebně i dějově možná nejzajímavější Lloyd Webberův muzikál. Otázka tedy nestojí tak, zda Ježíše hrát či ne, ale kdy. To, co se jevilo v podání Petra Novotného v roce 1994 jako sympatický risk, lze dnes vnímat spíš jako promyšlený obchodní kalkul. Jesus Christ Superstar je na muzikálových jevištích stejným „kasaštikem“ jako Tosca nebo Traviata v opeře či Netopýr a Veselá vdova v operetě. Sázkou na jistotu, což ale automaticky neznamená, že by se inscenace takového divadelního bestselleru nedala zkazit. A řekněme hned v úvodu – karlínští Ježíše nezkazili.
Členové realizačního týmu Hudebního divadla Karlín od počátku tušili, že se srovnávání s kultovní inscenací ve Spirále nevyhnou. Koneckonců, už reobsazením dvou stěžejních představitelů, Kamila Střihavky a Báry Basikové, do rolí Ježíše a Máří Magdaleny zavdali příčinu skutečnosti, že v tomto případě se porovnávání asi málokdo ubrání. Přesto současní inscenátoři zároveň splnili svůj slib, že jejich Ježíš bude jiný, než ten „starý, dobrý“ z Výstaviště. Liší se zejména prostorem, s nímž režisér Gabriel Barre pracoval – scéna jednoho z největších pražských kukátkových divadel se s „manéží“ Spirály skutečně porovnávat nedá a nabízí naprosto odlišné technické i divadelní možnosti. Nelze zapomenout na skutečnost, že v době, kdy Lloyd Webber a Rice svoji rockovou operu napsali, měli minimální divadelní zkušenosti a větší smysl pro dramatickou stavbu prokázali až v Evitě a následně pak hlavně ve Fantomovi Opery a Cats. JCS tak zůstává do určité míry kostýmovaným koncertem, ve kterém se s výraznější hereckou akcí rockerů, natož promyšlenou choreografií, vlastně ani moc nepočítá – stačí, když se Ježíš tváří vizionářsky zasmušile, Máří Magdalena ochranitelsky a Jidáš podobně ironicky, jako Ché v Evitě. Veškerá taneční čísla přísluší company, a popravdě řečeno, kdybychom je vyškrtli, vůbec nic by se nestalo. Režisér Barre ve snaze oživit určitou statičnost, kterou dílo spíš připomíná scénické oratorium, situuje řadu scén do hlediště a na forbínu, přičemž orchestr netradičně umístil na zadní jeviště. JCS v jeho vidění představuje větší show, než tomu bylo kdysi ve Spirále, efekty staví více „broadwaysky“ a režijní záměry mu vychází lépe, než v Carmen. Bohužel ani tentokrát není k zpěvákům a jejich zlozvykům dostatečně důsledný, a to ani k takovým, kterých si divák všimne okamžitě – zatímco v Carmen to bylo klasické koncertní koketování Lucie Bílé s publikem, v JCS si nelze nevšimnout Noidovy „práce levé ruky“, takže to častokrát vypadá, jakoby Jidáš hrál populární hru kámen-nůžky-papír… Režijně i kostýmově velmi přeexponovaný je pak výstup krále Heroda, který je sice jedním z nemnoha komediálních a oddechových scének celého spektáklu, ale neměl by sklouzávat k až ochotnické estrádě. Zejména, má-li režisér k dispozici tak znamenité představitele, jakými jsou Jiří Korn a Ondřej Brzobohatý. Problematické je i umístění závěrečné sekvence ukřižování, kterou diváci z předních řad postranních bloků vůbec nevidí! Velmi působivě naopak režisérovi vyšly výstupy samotného Krista (jak v sólových, tak v davových obrazech), zklidňující scény Máří Magdaleny a zejména pak skvělé vstupy velekněží, s dominantním basem Lukáše Hynka – Krämera (kdo si už dnes vzpomene na jeho znamenitý divadelní debut na scéně Velkého divadla v Plzni, kde coby dvacetiletý mladík ztvárnil Sarastra v Mozartově Kouzelné flétně…). Výtvarník Mihail Tchernaev plně využil možností, které mu technika HDK nabídla a ve spolupráci se světelným designérem Jozefem Celderem proměnil muzikál v atraktivní vizuální podívanou. Nic ze svého espritu neztratilo ani mimořádně povedené přebásnění Michaela Prostějovského.
Jednoznačným kladem „nového Ježíše“ je pečlivé hudební nastudování Oty Balage (kterého za dirigentským pultem bude střídat Kryštof Marek a Martin Kumžák). Balage si s rockovou muzikou rozumí o několik tříd lépe, než s operetou, a na brilantním výkonu orchestru je to znát. Velmi kompaktně a živě zpívá i company, jejíž party nastudovala sbormistryně Sára Bukovská. Podobně se bohužel nedařilo zvukařům pod vedením Petra Ackermana. Nazvučit kvalitně Karlín je problém vždy, ale písklavé zvuky, které několikrát rušily nástupy sólistů, prostě na premiéru nepatří (už vzhledem k počtu generálek a předpremiér!), pokud divadlo myslí vážně, že se chce zařadit mezi špičkové evropské muzikálové domy.
Režisér Gabriel Barre zřejmě v Praze poprvé v životě zažil situaci, kdy dvě z hlavních osobností inscenace nevzešly z castingů, ale „zdědil“ je z předcházející produkce. Jistěže premiérové publikum, kde se to jen hemžilo VIP osobnostmi, očekávalo, že uvidí v hlavních rolích ikony, s nimiž je tento muzikál v Česku navždy spojen, tedy Kamila Střihavku a Báru Basikovou. Tudíž se dalo obsazení nejoslavovanější první premiéry snadno odhadnout. Pokud však vedení divadla rozhlašovalo, že se jedná o nového Ježíše, novou kapitolu legendy a inscenaci pro nového diváka 21. století, mělo možná sympaticky zariskovat a představit právě během tohoto představení mladou „ježíšovskou“ generaci. Nicméně Kamil Střihavka je stále typově skvělým představitelem Ježíše, i přesto, že již dávno překročil věk, ve kterém byl Kristus ukřižován, i dnes dává postavě vizionáře a spasitele neuvěřitelné charisma. Na exponované pasáže svého partu stále pěvecky stačí, slabší už je bohužel v klenutějších částech partitury, měkčí tóny již nevyzpíval intonačně zcela věrohodně. Naopak popovější, klidnější a líbivé melodie velmi seděly Báře Basikové, jejíž Máří Magdalena, alespoň pěvecky, prakticky nezestárla a písně „Vše je tak, jak má být“, „Co na tom je tak zlého?“ i největší hit muzikálu „Vše psát od prvních řádků“ patřily k hudebním ozdobám čtvrteční premiéry.
Jak známo, další stěžejní postavou JCS je Jidáš, jehož pohledem je na celý příběh nazíráno. V podání démonického Václava Noida Bárty byl „učebnicový zrádce“ dominantní postavou jeviště, figurou, jež sklízí často spíš sympatie, než opovržení. Pěvecky prostor Karlína zcela ovládl, byť, zde se opravdu nemohu ubránit srovnání, podání Bárty s křestním jménem Dan bylo před léty kultivovanější. Každopádně Noid snad s konečnou platností svým výrazným výkonem ukončil spekulace, že byl do předcházejících projektů obsazen protekčně. Ve skvělé pěvecké kondici se premiérovému publiku po letech na domovské scéně představil Pavel Polák jako Pilát, v epizodním Songu krále Heroda jako obvykle exceloval Jiří Korn, byť se s režijním uchopením jeho postavy nemusíme ztotožnit.
V „restauraci Karlín“ zkrátka americký kuchař nabídl českému publiku známý pokrm očekávané chuti – barevnou podívanou, velkolepé davové scény, brutalitu, cit i poetiku. Menu, které mají diváci tak rádi, okořenil špetkou rockových ikon a známých osobností naší muzikálové scény, čímž Ježíšovi zaručil dlouhý a úspěšný jevištní život.
Foto: Josef Hrubý
1) Jiří Korn, Bára Basiková a Kamil Střihavka
2) Superstar – Ježíš v podání Kamila Střihavky
3) Máří Magdalena s Ježíšem
4) Dirigent Ota Balage
5) Bára Basiková, Kamil Střihavka a Václav Noid Bárta
DALŠÍ SNÍMKY ZE ČTVRTEČNÍ PREMIÉRY NALEZNETE VE FOTOGALERII K ČLÁNKU VPRAVO NAHOŘE.
