Není snad člověka, který by neznal West Side story. Tím nechci říct, že každý tohle představení bezpodmínečně viděl či slyšel a je jeho dokonalým znalcem. Někomu třeba není úplně blízký příběh a nedokáže přesně říct, o čem konkrétně pojednává, ale na druhou stranu minimálně tuší, že právě z Westky (jak se jí domácky říká) pochází song s názvem Amerika, jež vládne světem (najdeme jej mimochodem i v klasickém modrém zpěvníku Já písnička, který je majetkem téměř každé české základní i střední školy). Snad se nebudu rouhat, když toto dílo označím za jeden z nejslavnějších muzikálů všech dob, který se dá srovnat s hity jako je Jesus Christ Superstar či Fantom Opery.
Před téměř šesti lety se na Hudební scéně Městského divadla Brno poprvé objevilo představení s názvem Jazz Side Story. Podobnost titulu není čistě náhodná. Jedná se o koncertní provedení slavnější předlohy. Zkrátka Westka, jak ji neznáte. Jak ji zná vlastně málokdo. Symfonický jazzový orchestr, neuvěřitelně energické pěvecké výkony a až pohádkové baletní ztvárnění ústředního milostného příběhu Tonyho a Marie. Nutno podotknout, že jde o opravdu ojedinělý zážitek, který se na českých jevištích jen tak nevidí. Orchestr Městského divadla Brno ve spojení s Jazz Side Bandem vytváří ohromné těleso, které nejen svou rozlohou, ale i energií a vášní v hudbě, kterou přenáší na diváky, dává představení prostě něco navíc, než je u běžných inscenací zvykem. Ačkoliv tohle bezmála šedesátičlenné hudební seskupení zabírá téměř celé jeviště, rozhodně neubírá na prostoru ostatním umělcům. Sóloví zpěváci i vokalisti stojí takřka v jedné řadě před orchestrem, k pohybu moc životního prostoru nemají, ale s hlasem dokáží kouzlit tak, jak snad ještě nikdy. Chvílemi člověk přestává věřit, že ta drobná slečna, která to rozbalí tak, že ve chvíli kdy zpívá, nepatří místo na slunci nikomu jinému, je právě ona nevinná krásná Sněhurka Radka Coufalová, jíž milují nejen malé děti, ale i jejich rodiče. Tam naivní dívenka, tady jednoznačná hvězda představení – a to po všech stránkách. Zastínila i avizovanou Tonyu Graves, zpěvačku Monkey Bussines, jenž měla svým hostováním a černošským hlasem dát Jazzce nový háv. S politováním musím ale konstatovat, že ačkoliv jsem se celé představení neuvěřitelně bavila, zrovna Tonyiny písně byly jedním slovem nudné. Příčina ovšem rozhodně nebyla v tom, že by měla špatné songy. Ale chybělo v nich něco navíc, něco, co by jim dodalo šťávu. Její vystoupení bylo suché, ploché, bez větší energie. Zkrátka v tento večer měla zářit nejvíc, ale ke své smůle – a i smůle diváků – byla zastíněna každým z brněnských umělců, kteří si své vystoupení vyloženě užívali. To platí nejen o již zmiňované Radce Coufalové, ale i dalších zpěvácích – komický Dušan Vitázek v písni I Feel Pretty (v původní verzi ji zpíval Roman Vojtek) nenechal jedinou bránici v klidu. Tomuhle vystoupení nechyběla nejen pěvecká kvalita, ale ani vtip. Stejně tak svérázná úprava písně Officer Krupke v podání tria Alan Novotný, Jakub Uličník a Lukáš Kantor publikum doslova dostala do varu. A když se k tomu připočítá Amerika Ivany Vaňkové, Hany Holišové a Radky Coufalové, máme tady show roku. A na české poměry možná i show desetiletí!
Bernsteinova hudba je geniální vždy a spojení s mnoha různými styly, jako soulem, jazzem, swingem, ale i hip hopem v interpretaci jazzového orchestru její genialitu ještě podtrhne. Nicméně nejedná se jen o obyčejné koncertní provedení slavného muzikálu. Na vyvýšeném jevišti nad orchestrem se za poloprůsvitným plátnem, na které jsou čas od času promítány dotáčky či americké symboly, jako je třeba Socha Svobody, se odehrává kompletní příběh West Side Story v podání baletu MdB v choreografii Pavly Macháčkové. V hlavních rolích se divákům představí Aneta Majerová jako Maria a Michal Matěj jako Tony. Je neuvěřitelné sledovat, jak dokonale jsou všichni sehraní, jak se spousta věcí dá říct úplně jednoduše. Beze slov. Jen pomocí gest a hudby. Když na konci Tony umírá, jedno oko nezůstane suché. Režisérovi Petru Gazdíkovi se podařilo vytvořit komplexní hudebně-tanečně-dramatické dílo, které přináší vše, co přinést má. Na jedné straně romantický příběh a pohádkové baletní ztvárnění, na straně druhé neuvěřitelně energická a nespoutaná čísla zpěváků.
A o tom vlastně asi celé to představení je. O energii, kterou pár jednotlivých lidí na jevišti předá osmisethlavovému davu. A samozřejmě také o hudbě. O Bernsteinově hudbě, která hýbe světem. Bohužel se Jazz Side Story hrála teď v Brně pouze ve třech limitovaných představeních. Nezbývá než doufat, že se vrátí zpět dříve, než za dalších pět let…
