V rámci hudebního festivalu Moravský podzim zaznělo v brněnské rekonstruované, ale víceméně nadále sportovní hale Rondo 14. října 2010 scénické oratorium o legendě světice Jany z Arku. Organizátoři ve spolupráci s Městským divadlem Brno připravili ojedinělé zpracování osudu slavné francouzské hrdinky a 49. ročník hudebního festivalu jím ukončili.
Legendární příběh na text Paula Claudela zkomponoval švýcarský skladatel Artur Honegger v roce 1935 a už tehdy se oratorium stalo doslova hitem světových pódií. Když už chceme být komplexní, podívejme se ve stručnosti na autory:
Francouzský básník Paul Claudel ( 1868 – 1955 ) byl také dramatikem. Vycházel z tradic symbolismu. Věci pro něho nebyly jen objekty poznání (connaissance), ale i pohnutkami ke spoluzrození (co-naissance). Postavy v jeho hrách jsou symbolem, alegorií. V jeho hrách se často odehrává křesťanský zápas o duši a o tělo. Básník byl od roku 1893 diplomatem: Boston, Šanghaj, Peking, ale také Praha (v letech 1909 až 1910). Byl bratrem sochařky Camille Claudelové, milenky Augusta Rodina a patřil do centra francouzského uměleckého dění první poloviny 20. století.
Švýcarský skladatel Oscar-Arthur Honegger (1892 – 1955) studoval harmonii a hru na housle v Paříži, kam se po krátkém pobytu v Curychu vrátil. V roce 1918 napsal hudbu k baletu Le dit des jeux du monde, kde se poprvé projevil jeho charakteristický styl. Na začátku 20. let na sebe Honegger výrazně upozornil svým „dramatickým žalmem“ Le Roi David (Král David), který se dodnes objevuje v repertoáru různých sborů. Období mezi světovými válkami bylo pro Honeggera velmi plodné. Složil hudbu k výpravnému filmu Napoleon, vytvořil devět baletů a tři jevištní vokální díla – jedno z nich, dramatické oratorium Jeanne d´Arc au Bucher (Jana z Arku na hranici) je považováno za jednu z jeho nejlepších prací. V tomto údobí rovněž napsal Dance de la Chévre pro sólovou flétnu, věnovanou René Le Royovi. Skladba hýří živostí, mládím, ale také přímočarostí, která je příznačná pro celou Honeggerovu tvorbu. V období od okupace do konce svého plodného života napsal ještě čtyři symfonie, které jsou považovány za jedny z nejvýznamnějších symfonických děl 20. století.
Život Jany z Arku byl mnohokrát literárně, dramaticky i hudebně zpracován. Není divu, vždyť to byl příběh negramotné mladičké pasačky, která díky svým „Hlasům” přišla ke králi, vyžádala si pro své poselství , osvobození Francie od nadvlády Angličanů, vojsko, do jehož čela se postavila a vedla jej od vítězství k vítězství. Krále dovedla ke korunovaci v Remeši a nakonec byla zrazena a odsouzena jako kacířka k smrti bolestivým upálením na hranici. Honeggerovo zpracování je však jiné v tom, že ústřední scénu – Janu z Arku na hranici, tedy těsně před smrtí, staví do momentu, kdy se světici promítá celý dosavadní život v sérii klíčových okamžiků. Prolínají se zde časové roviny života budoucí světice a zjevují se smyšlené i historické postavy v podobenstvích. Děj je, pokud se to v žánru oratoria dá tak nazvat, napínavý. Zasloužilo se o to nejenom dobře napsané libreto, ale také nápaditá režie.
Netuším, jaké bylo „technické“ provedení tohoto oratoria v Praze, k výročí upálení Jana Palacha, nastudované před čtyřiceti lety Václavem Neumannem. Jistě mělo v té době docela jiné atributy vjemů, než je tomu dnes v poklidném Moravském podzimu. Zatímco tehdy vnímali diváci především nádhernou hudbu v politickém podtextu doby, dnes spíše šlo o multimediální zážitek, o symbiózu hudby, zpěvu a tance s projekcí v pozadí.
Nyní se tedy, o mnoho desetiletí později, díla zhostil režisér Stanislav Moša a pod taktovkou Jakuba Kleckera vystupovali profesionální herci Městského divadla v Brně. V období hospodářské krize, kdy dílo vzniklo, se toto oratorium stalo jakýmsi svědomím doby, zvláště Francie. Ani teď, po mnoha letech, však silný příběh neztrácí na aktuálnosti. Složitý Claudelův text Honegger nekonvenčně propojil s hudbou a výsledkem je veledílo balancující na pomezí mezi oratoriem a středověkou duchovní hrou. Pestré obsazení hudební, pěvecké i herecké složky nabídlo jedinečný zážitek. Orchestrální složku zajistila Janáčkova filharmonie Ostrava, jako sbor se představila brněnská Kantiléna a Pražský filharmonický sbor pod dirigentskou taktovkou zmíněného Jakuba Kleckera. Mluvené role svěřil režisér Moša mladé talentované Svetlaně Slovákové ( Jana z Arku), Ladislavu Lakomému, Janu Mazákovi, Viktoru Skálovi a Lence Janíkové. Z pěveckých rolí diváci slyšeli Janu Doležílkovou, Kateřinu Jalovcovou, Jana Šťávu nebo Josefa Kundláka. Důležitou roli v režii oratoria sehráli také tanečníci Městského divadla Brno.
Režie velkého prostoru upravené sportovní haly nebyla jednoduchá. Stanislav Moša vše soustředil do symetrického vyvýšeného jeviště s bočními příchody a odchody (někdy muselo na jeviště přijít a potom jeviště „nenápadně“ opustit i třicet, možná i víc, účinkujících. Aby byl účinek oratoria vizuálně silnější, volil režisér v klíčových situacích místo postav nadrozměrné loutky, s prodlouženýma rukama na čempuritách (tyče ovládající ruce loutek – javajek v divadle Wajang na Jávě). Dále využil, bohužel méně často, velmi atraktivní techniku projekcí, kdy z projekčního plátna jakoby vyskočí rovnou živá postava na jeviště. Poprvé byla tato technologie využitá v divadle Laterna Magika (Radok, Svoboda, Činčera) v expozici ČSR na světové výstavě v Bruselu 1958. Je zvláštní, že režisér používal sugestivní vizuální efekty tam, kde bychom to nečekali ( zpověď Johanky s Arku) a naopak tam, kde se vizualizace vysloveně nabízela (jazyky ohně pálící a upalující světici v závěru), tam použil působivý, byť klasický balet tanečníků v „ohňovém“ kostýmu. Jako by režisér zkoušel a hledal: Kde divák očekává vizuální efekt, záměrně udělá něco jiného a obráceně. Nutno konstatovat, že se mu tato, nadneseně řečeno „lišácká“ koncepce, podařila. Zkušený režisér zná své diváky a umí na ně zapůsobit. U jednoho jevu však zůstal i režisér bezmocný. A to je zvládnutí prostoru hlediště. Tato rádoby univerzální hala je i po své rekonstrukci nadále univerzální jenom pro sport. Nelze jí pořádně zatemnit, nelze odstínit lampičky nad nástroji hudebníků tak, aby rušivě nesvítily divákům do očí (orchestr nelze „ponořit“ do propadla jako na divadle) a ani akustika haly Rondo, která byla naplněna tak ze 70 %, nejevila zvlášť kvalitní vlastnosti. Když počítáme s tím, že má hala kapacitu 7000 diváků, tak byla návštěvnost oratoria skutečně veliká. Ale betonové tribuny bez sedadel (určené na stání) přímo naproti jevišti byly samozřejmě prázdné, a takový holý beton moc koncertnímu zvuku na kráse nepřidává…
Bez ohledu na tyto nedostatky bylo provedení Honeggerovy Jany z Arku na hranici úžasným zážitkem. Požitkem pro uši i pro oči. Kvalitní interpretace a nápaditá režie dokázaly zastínit všechny rušivé momenty sportovní haly.
Foto: Jef Kratochvil (snímky laskavě poskytlo Městské divadlo Brno)
FOTOGRAFIE VE VĚTŠÍM ROZLIŠENÍ A DALŠÍ SNÍMKY NALEZNETE VE FOTOGALERII K ČLÁNKU VPRAVO NAHOŘE.
