Jan Ježek: Eisensteina dám i když mě probudíte ve tři ráno

Jako Eisenstein se ve Straussově Netopýrovi vrátil ve velké operetní roli na jeviště Velkého divadla Jan Ježek, jehož všestranně profesionální premiérový výkon se těšil více než příznivé kritické odezvě: „… excelentní nejen pěvecky, ale i herecky, s mimořádným citem pro operetní komiku.“ (Vítězslav Sladký, PLZEŇSKÝ DENÍK 4. 3. 2011); „Na jevišti exceluje, zachovává šarm i noblesu, má smysl pro vtip, herecké nuance, jeho projev je zcela přirozený a bravurně zvládá přechody mezi zpěvem a prózou. A především jeho zásluhou je, že představení sklidí potlesk. K velké klasické operetě zkrátka patří školené operní hlasy, kvalitně posazené, což má zásadní vliv i na úroveň jevištní mluvy.“ (Gabriela Špalková, MF DNES 4. 3. 2011)
Známý tenorista je s plzeňskou scénou všestranně propojený již od r. 1979, plných 33 let. Tři roky v novodobé historii divadla byl šéfem operetního souboru (1997-99), za roli Freda Grahama v plzeňské inscenaci muzikálu Kiss Me Kate získal Cenu Thálie 1999.

Opereta je jako bájný Fénix. Žánr milovaný i zatracovaný, potlačovaný i programově likvidovaný, opakovaně vstávající z popela a stále nacházející vděčné publikum. Jak nahlížíte současné postavení operety vy?

Já bych to vlastně měl uvést i jako člen výboru Jednoty hudebního divadla, který má v referátu právě tuto oblast. Pohled na postavení operety je poměrně tristní z obou stran. Je špatný pohled těch, kteří rozhodují o tom, zda opereta bude nebo nebude, a nevychovává se už mladý a střední věk diváka, který by si vůbec mohl názor na operetu udělat. Což neříkám jako bojovník za operetu, takhle bych se bral i za muzikál a stejně bych horoval i pro operu, kdyby ji někdo dával stranou. Jsem prostě přesvědčen, že každý hudební žánr, každá divadelní forma má právo na své místo na slunci. Tak jako tisíce lidí chtějí a poslouchají metal či jazz, zrovna tak jsou tisíce lidí, kteří chtějí operetu – a divadlo je tu proto, aby to spektrum nabídlo.
Častým argumentem proti operetě je, že operety mívají slabé libreto. Kdybych vám ale měl vyjmenovávat opery s plytkým libretem, seděli bychom tu dost dlouho. Já spíš odděluji operety a operetky: mluvíme-li o Netopýrovi, Veselé vdově, Čardášové princezně či Polské krvi, jde o kvalitní díla, která se musí umět udělat po režisérské stránce a musí se umět zahrát. Bohužel při hostováních v různých divadlech jsem svědkem toho, že k tomuto oboru se dnes mladí lidé nevychovávají. Když jsem režíroval Veselou vdovu v Olomouci, musel jsem (já se svými 115 kilogramy!) předvádět, že skutečně není problém odtancovat valčík po čáře a pak udělat kolečko – a to jsem nikdy nebyl žádný Fred Astaire.
Už před pár lety jsem upozorňoval vedení karlínského divadla, že lidi pro operetu si musejí pěstovat, ale narazil jsem na přesvědčení, že stačí pouze si vybírat. Když jsem pak byl přizván do jejich konkurzní komise, která měla vybrat aktéry do Polské krve, ukázalo se, že tak jednoduché to nebude: po osmi hodinách konkurzu pořád ještě neměli tenora podle svých představ, který by dobře dělal klasickou operetu.

V Hudebním divadle v Karlíně stále vystupujete v Čardášové princezně, kterou inscenoval v r. 2007 maďarský režisér Kero, ředitel Budapešťského operetního divadla. On tehdy v novinách hovořil dokonce o současném znovuobjevování operety a o její renesanci v Mnichově, Salcburku i Petrohradě.

My jsme potom na jeho pozvání s Pavlou Břínkovou a Alešem Brisceinem absolvovali dvě velká koncertní vystoupení v Budapešti ke 125. výročí Kálmánova narození, kde byli i zástupci z Polska a Ruska. Tam bylo přesně vidět, jak Maďaři vycházejí ze svých tradic, nic nemusí obnovovat, protože oni si na operetu sáhnout nedali. Ale také přesně vědí, co tento žánr vyžaduje. Byli jsme svědky drilu při Kerově zkoušce – to je až trochu teror. Neexistuje dělat méně než na sto procent, i když se duet opakuje popáté.

Do operety jste kdysi vlítl v Plzni rovnýma nohama jako jednadvacetiletý, s Netopýrem jste se potkal o rok později jako Orlovský. V další inscenaci jste byl Eisensteinem, stejně jako v té současné. Ale hrajete ho i leckde jinde…

Teď třeba ve Státní opeře – už 18 let a v němčině. S touhle verzí jsme byli pětkrát nebo šestkrát v Japonsku a vždycky s ohromným ohlasem. Pak jsem absolvoval zajímavé turné po Spojených státech, kde jsem odehrál 21 Eisensteinů od Las Vegas až po Boston, v Atlantě a dolů na Floridu, zpíval jsem ho i v divadle, kde zpíval Enrico Caruso. Pro americké publikum je to zajímavá věc. Lidé, kteří žijí v New Yorku nebo Washingtonu samozřejmě s Netopýrem jsou obeznámeni. Ale navštívili jsme města na západě, kde toho o operetě moc nevědí, a i tam, v domech pro 1500-3000 diváků, jsme zaznamenali obrovský úspěch.

Takže Eisenstein kdykoliv a kdekoliv?

I když mě probudíte ve tři ráno.

Se svým prvním Netopýrem jste zažil ještě legendární starou gardu plzeňské operety v Plzni…

Pro mě Rudolf Kutílek byl vlastně druhý otec a bylo úplně jedno, co bude hrát, jestli Franka nebo Frosche, toho ostatně hrál fantasticky i Jirka Miegl. A jako Eisensteina pamatuju Karla Tišnovského – u všech bylo dokonale zvládnuté řemeslo.

V tom, že jste od hraní zabrousil také k režii operety, vlastně pány Kutílka a Tišnovského také následujete.

Právě teď mám po premiéře Veselé vdovy v Liberci. Přesto nemám v plánu se režii věnovat programově, i když otázka, jak hrát operetu, mi samozřejmě nedá spát. Jsem přesvědčen, že klasická opereta na velkém jevišti se musí hrát s nadsázkou – ale milou, musí se to hrát „mile vážně“. Jakmile si z operety začnete dělat srandu, začnete ji parodovat, pak to patří do jiného divadla. Vůbec nic nemám třeba proti tomu, že si činoherci udělají Polskou krev v Malostranské besedě.

Při šíři vašeho záběru vám skutečně těžko někdo může vyčítat podjatost vůči některému žánru. Vladimír Truc, šéfredaktor hudebního vysílání rozhlasu, mě označil za zpěváka „cross over“, který překročuje hranice žánrů. To je, co mě baví, a tím se možná odlišuju od jiných tenorů. Které jsou vaše „špičkové“ role v jednotlivých oborech?

U operety bych přemýšlel mezi Eisensteinem a Danilem ve Veselé vdově, ale asi by vyhrál Eisenstein. V muzikálu je nedostižný Jean Valjean v Les Misérables a v opeře Števa v Její pastorkyni. Rád jsem zpíval také Tichona v Kátě Kabanové i Šujského v Borisi Godunovovi – zase to vychází z toho, že to jsou herecké role, charakterní: slaboch Tichon se hraje líp než zamilovaný Boris.

V současné době vystupujete v DJKT kromě Netopýra také ve čtyřech operách, Jakobínovi, Kouzelné flétně, Turandot a Rigolettovi. Takže ptát se vás na vztah k plzeňskému divadlu je takřka sázka na jistotu.

Na plzeňském divadle si vážím toho, že je tu pořád takový starý duch v tom nejlepším slova smyslu. Jestli to dělá Vendelín Budil, nebo vedení divadla – nevím, ale proti jiným divadlům tady panuje řád. A neberte to jako pochlebování, potvrzují to i jiní hosté.

Děkuji a těším se na opětovná setkání s vámi na plzeňském jevišti.