“Pro divadlo pan Floridor, pro dívčí ústavu Célestin.”
Kdo z příznivců operety by neznal tyto verše ze vstupního kupletu varhaníka Célestina z ústavu U Vlaštoviček, který touží být operetním skladatelem a svou totožnost musí skrývat pod uměleckým jménem Floridor. Známá opereta je nesmírně vtipnou a divadelně atraktivní konfrontací tří rozdílných světů: Kláštera, divadla a kasáren. Titulní hrdinka, chovanka Denisa, hraje ve svatouškovském prostředí komedii stejně, jako hraje komedii i její učitel zpěvu, ctihodný klášterní varhaník pan Célestin, a když se do toho všeho ještě zaplete mladý a fešný poručík Champlatreux…
Novou inscenaci Mamzelle Nitouche právě zkouší v jihlavském Horáckém divadla režisér Milan Schejbal společně s choreografem Martinem Packem. A protože Nituška obsahuje téměř třicet hudebních čísel, choreograf, režisér a profesor pohybu na divadelní fakultě AMU v Praze Martin Pacek si na nedostatek práce rozhodně nemůže stěžovat. S režisérem Milanem Schejbalem tvoří už nerozlučnou dvojici (Kdyby 1000 klarinetů, Donaha!), v loňské sezoně pak jako režisér nastudoval v Jihlavě muzikál Balada pro banditu.
Hervé, vlastním jménem Florimond Ronger /1825–1892/, za svůj život napsal přes šedesát operet, ovšem nesmrtelnost mu přinesla jen jediná. Byla to právě Mamzelle Nitouche, která měla premiéru 11. ledna 1883 v Paris Variétés. Dodnes patří mezi nejoblíbenější díla svého žánru, protože vedle všech atributů dobré operety nese v sobě i punc jisté autentičnosti. Hervé totiž klášterní prostředí velmi dobře znal a postava Célestina je tedy jeho více méně věrným obrazem. Od čtrnácti let byl varhaníkem v klášteře Bicerte, který byl zároveň ústavem pro duševně choré. Právě pro ně, v rámci terapie, komponoval první písně a divadelní výstupy. Divadlo jej nakonec zlákalo natolik, že si v roce 1854 otevřel na pařížském bulváru du Temple své vlastní a začal v něm uvádět výhradně svoje díla. Neproslavil tím však sebe, ale kolegu Offenbacha, který jím inspirován založil rovněž divadlo, komerčně daleko úspěšnější. Hervé ztratil nervy, opustil Paříž a cestoval jako provinční herec, režisér a dirigent po Francii. Nakonec se vrátil ke komponování a triumfoval opět v Paříži.
Od úspěšné premiéry Mamzelle Nitouche tato opereta nikdy nezmizela ze světových jevišť. Rozkošné dílo, v celé operetní literatuře ojedinělé, uvádí díky menší náročnosti zpěvních partů velmi často i činoherní soubory. Proto si i nyní, téměř sto třicet let pro premiéře, jistě návštěvníci Horáckého divadla v Jihlavě mohou s chutí zanotovat song slečny Denisy, která byla sice andílkem, ale s čertem v těle:
“Svatá Nitouche, ó má patronko, zachráníš-li mne, má madonko, pak za to ráda slíbím já, že se už polepším, když Pán Bůh dá… “
Foto: Horácké divadlo Jihlava (snímky ze zkoušek operety Mamzelle Nitouche)
