Když bylo na konci letošního října po dlouholetém úsilí mnoha umělců a pedagogů otevíráno v Brně zbrusu nové Divadlo na Orlí – hudebně dramatická laboratoř JAMU, vybrala dramaturgie k tomuto slavnostnímu okamžiku premiéru amerického muzikálu Footloose, který zazněl na české scéně vůbec poprvé (v květnu jej nastuduje také muzikálový soubor Divadla J.K.Tyla v Plzni). Volba to byla logická – česká premiéra jistě zvýšila kredit onoho „slavnostního stříhání pupeční šňůry“, což naštěstí nebyl jediný důvod – muzikál Footloose je především o mladých a pro mladé, je to jakýsi protest song proti něčemu, co se přežilo, co již postrádá důvod i smysl a je jako stvořený pro adepty muzikálového herectví.
Dílo bylo poprvé provedeno na Broadwayi v roce 1998, o deset let později muzikál Footloose dobyl Londýn a v roce 2011 byl zfilmován. O jevištní adaptaci se postarali Daen Pitchford a Walter Bobbie, hudbu složil Tom Snow a libreto napsal už zmíněný D. Pitchford, tedy zkušení autoři, kteří píší písně mimo jiné pro Cher, Ch.Aguleiru, J.Cockera nebo B.Streisand. Příběh začíná v Chicagu, kde se ale zdržíme jen chviličku. Hlavní hrdina příběhu, Ren, totiž právě s matkou „město hříchu“ opouští a stěhují se do bezvýznamného maloměsta, kde vládne úplně jiná morálka a jakési podivné dusno. Šíří jej zejména charismatický reverend Moore, vlivný muž, který ale není klasickým záporákem a může nám být svými pevnými zásadami i sympatický. Zejména, když pochopíme důvod, proč se Bomont stal městem zákazů a příkazů – před pár lety zde při nehodě zemřela čtveřice mladých lidí, kteří se vraceli z diskotéky. Byl mezi nimi i reverendův syn. Od té chvíle se ve městě nesmí tančit, pít alkohol ani konzumovat drogy… Zejména se zákazem tance se ale nový obyvatel Ren nechce smířit. Pro svůj „boj“ nadchne celou řadu mladých lidí, včetně poctivého správňáka Willarda a reverendovy dcery Ariel, jež názory otce ostentativně ignoruje. Je radost z pohybu sama o sobě hříchem? Co vlastně stojí v bibli..? A jak bude hlasovat městská rada – roztančí se v závěru Bomont..?
Muzikál Footloos přináší nejen výjimečnou příležitost pro mladé adepty muzikálového řemesla, ale také zajímavou generační zpověď. Na brněnském jevišti se stal jak přitažlivou hudebně taneční show, tak i sondou do mezilidských vztahů, hledající hlubší souvislosti. Velkou zásluhu na tom má nejen režisérka a pedagožka Jana Janěková, ale také dramaturgyně Pavla Hoggard, zkušená muzikálová matadorka, autorka českých verzí řady známých muzikálů, která s citem přeložila a upravila pro českojazyčné provedení i Footloose.
Jeviště Divadla na Orlí je velké „tak akorát.“ Vejde se na něj kapela, která tentokrát muzicíruje s velkou chutí pod vedením Tomáše Küfhabera“, roztančený dav účinkujících a jednoduchá scéna Jaroslava Milfajta, která se skládá hlavně z přinášených a odnášených doplňků – židlí, stolů nebo sudů. Při dobrém nasvícení (Arnošt Janěk) lze ovšem i tak rozehrát efektní podívanou, zejména za přispění choreografa Laca Cmoreje a kostýmní návrhářky Evy Mesarč Jasičové, která účinkující oblékla do současných pestrých barev.
Přestože muzikál, zejména po taneční stránce, vypadá profesionálně, nesmíme zapomínat, že se jedná o studentské představení a většina hlavních protagonistů teprve získává první zkušenosti ve větších rolích. Je zajímavé sledovat během inscenace nejen strhující hudební čísla a velmi pěkné pohybové výkony, ale také nedostatky, které často trápí i vyspělé soubory – ač většina účinkujících dává představení náboj a drive, řada z nich má problém i tento malý prostor umluvit, suverénní pěvecké i taneční výkony střídá určitá nejistota v dialozích, bouřlivé davové scény vyznívají lépe, zatímco rozehrání elementárního intimního vztahu zatím budí rozpaky. Tady jsou herci ještě méně zkušení, narozdíl od bardů hudebního divadla, jakými už bezesporu jsou Dušan Vitázek (pevný, zásadový reverend Moore) či skvělá Hana Horká v úloze Renovy tety Lulu. Trochu matoucí je generační odstínění některých postav, například matky Rena a Ariel jsou prakticky stejně staré jako jejich děti.
Přes pár drobných, snad zdůvodněných a pochopitelných nedostatků (zdůrazňuji, jsme pořád na školní půdě), diváci vidí dobré představení a několik pozoruhodných výkonů. Tahounkou tria místních dívek je po pěvecké stránce jistě Vendula Příhodová coby Rusty, kultivovaným herectvím mě pak příjemně překvapila Lucia Jagerčíková, výrazná rusovláska, kterou znám jako komtesu Adélu z Casanovy, kde se prezentovala nedobrou češtinou a nepříliš příjemnou barvou hlasu. Příslibem do budoucna je jistě i Marek Kolář v hlavní roli Rena, onoho charismatického přistěhovalce, nejen buřiče, ale i inteligentního kluka, a zejména pak Peter Pecha, který zahrál a zazpíval trochu naivního Willarda Hewitta velmi profesionálně. Pak je tu samozřejmě Ariel v podání Kateřiny Sedlákové, nelehká role reverendovy tvrdohlavé dcery, v které se zmíněná mladá herečka ještě hledá. Rej na scéně dotváří celá řada postav a postaviček, jež dávají muzikálu patřičnou šťávu a životadárnou energii.
Brno je už řadu let, troufám si říct, nejvýznamnější líhní českých muzikálových talentů. Nové Divadlo na Orlí hraje s mladými pro mladé, dává všem lepší možnost realizace a sebeprezentace, takže bude jistě hojně navštěvováno nejen fanoušky hudebního divadla, ale i režiséry a šéfy uměleckých souborů. Už muzikál Footloose ukazuje, že se „Jamáci“ vydali správnou cestou.
Psáno z reprízy 7. ledna 2013.
Foto: Divadlo na Orlí Brno
