Ne, nejde o překlep. Vedení a dramaturgii Městského divadla v Brně se povedl opravdu husarský kousek. Po slavném filmovém muzikálu, který oběhl svět v roce 1983 (režie Adrian Lyne) a získal Oscara i Zlatý Globus, se v letech 2008-11 uvádí výrazně pozměněný muzikál (libreto, jiný skladatel) a hraje se několik představení v Plymouthu, pak putuje po Velké Británii, objeví se v Londýně, aby jej následně producenti stáhli z repertoáru. Oficiální premiéra se nikde nekonala. Americké předpremiérové turné začíná v upravené verzi v roce 2012, premiéra se chystá na Broadway, ale ještě před tímto uvedením má zazářit nová verze v oficiální světové premiére 28.09.2013 na prknech Hudební scény Městského divadla v Brně. A muzikál opravdu zazářil.
Pojďme se však podívat na dílo postupně. Nejdřív příběh: Bohužel si nevzpomínám na podrobnosti onoho krásného filmového muzikálu, ale jistě lze říct, že se základní konstrukce děje nezměnila. Mladá svářečka Alexandra z velké fabriky po večerech vystupuje v nočním podniku se svými tanečními kreacemi. Je to amatérka, s velkým snem – studovat jednou opravdickou taneční akademii. Padne do oka nastoupivšímu synáčkovi majitele podniku Nickovi. Je mladý pohledný, bohatý – co víc si můžeme přát. Alexandra je však opatrná. Ví jak velký sociální i společenský rozdíl mezi nimi je. Nevěří, že by se ta „pohádka“ mohla uskutečnit. Ale Nick se nevzdává. Tajně „podplácí“ vedení taneční akademie, aby Alexandru přijali. Slibuje dělníkům, že nikoho z práce nevyhodí, i když se šeptá cosi o propouštění. Přichází však krize. Alexandra zjistí, že jí Nick pomáhá protekcí a to zásadně odmítá, navíc správní rada podniku je neústupná a Nick musí ve fabrice propouštět. Láska je však silnější než všechny každodenní nesnáze. Nick raději opouští rodinnou firmu, než aby se podílel na její likvidaci, Alexandra je přijata do taneční školy a oba se mohou oddat nádherné zamilované budoucnosti. Vedle příběhu hlavních protagonistů se ještě rozvíjí vztah trochu nešikovné tanečnice Glorie s nešikovným rádoby komikem Jimmym, prožíváme krásný vztah Alexandry a stárnoucí učitelky tance Hany, vidíme kreace z pochybného striptýzového baru, kde je zisk na prvním místě, jsme prostě svědky okrajového show byznysu i dělnické třídy, jsme svědky trápení lidí, kteří touží po štěstí, po úspěchu, a nedaří se jim. Vidíme dělníky, které straší obava, aby nepřišli o práci, protože je jediná, kterou umí, která uživí jejich rodiny.
Nebýt muzikálu, ve kterém se především nádherně tančí a zpívá, vyšel by tento „kus“ u kritiky velmi nepříznivě. Řeší se tu totiž neřešitelný problém. Antagonismus zaměstnanců a neúspěšného zaměstnavatele. Ekonomická pravidla trhu jsou nesmlouvavá. Když firma není úspěšná, musí propouštět. Příběh, ve kterém syn majitele raději odejde (se svou láskou), než aby se podílel na propouštění sympatických lidí, kteří mu přirostli k srdci, tak takový příběh lze nazvat sociálním romantizmem. Nesmíme se ptát: Co bude dál s dělníky, z čeho bude živa ta krásná zamilovaná dvojice, když svářečka taky z dílny odchází, aby přepustila své místo dělníkovi, který má rodinu. A co mladý Nick? Dostane od tatínka apanáž? Jaká bude ta jejich zářná budoucnost, až vychladnou žhavá objetí? Vždyť celý příběh je drsné setkání snů a reality. Jaká ta realita bude? A ještě otázka ne zas tak podružná: Alexandra se hrozně na bohatého synáčka naštvala, že podplatil zkušební komisi taneční akademie. Nakonec ji tam přijmou. A najednou ji nevadí, že její miláček podplácel? Dostala se tam opravdu na základě talentu, nebo za štědrou úplatu, která se neodmítá? Ne, takové otázky si nesmíme klást. Nejsme přece v činoherním příběhu, kde má kauzalita své místo. Jsme v muzikálu. V divadle, kde se mluví, tančí a zpívá. Doktor Ivo Osolsobě zvedá z dramaturgického nebe, odkud se na nás asi dívá, svůj káravý prst. Nehaňte muzikálový příběh. Je to pohádka, ve které nejde o přísnou logiku. Podmanivá hudba, výpravné kulisy, krásný zpěv a vytříbený tanec odpouští vše. Logiku nechme doma. Jsme tady proto, aby nás omámil zázračný svět syntetického divadla, zázračný Gesamtkunstwerk – muzikál!
Libretista Tom Hedley a skladatel Robbie Roth využili světoznámou oblibu filmové verze Flashdance, zařadili do muzikálu ony tři známé hity z filmové produkce a je až zarážející, že se hitovými nestaly i další písně které v muzikálu zazněly. Protože „hitovek“ tam určitě je více. Režisér brněnské premiéry, Stanislav Moša nepřekvapil. Překvapením by totiž bylo, kdyby byly v režii nějaké chyby. Zkušený Moša přesně ví, kdy a kde akcentovat příběh, kdy a kde je nosnou výpovědí píseň, kdy a kde se má naplno rozzářit taneční kreace. No a o tom, že tanečníci a zpěváci Městského divadla jsou neuvěřitelně vytrénovaní a talentovaní, není třeba mluvit (nechápu, jak to dělají, že není v mikroportech slyšet dech – všichni tančí v zběsilém tempu a zároveň zpívají). Vidím z druhé divácké řady, jak se z nich lije pot, vidím, jak se jim nadýmají plíce a při tom je jejich zpěv křišťálově čistý. Nechápu to… Vokální dispozice je u všech účinkujících v souladu s dispozicí taneční. Vidíme základy klasické baletní školy, až po JumpStyle. Nejtěžší taneční kreace OwnStyle se zde mísí s Cherleadingem, vidíme výrazové taneční kreace s prvky robotiky, vidíme vše, co nám současné taneční umění může dát, umně skloubeno choreografy představení, Igorem Barberičem a Anetou Majerovou.
Filmový muzikál nemá problémy se střihy, jednou jsme ve fabrice, hned zase v divadelní lóži na klasickém baletě či v pokojíku staré učitelky tance Hany. Potřebujeme veliký prostor v dílně na sborový tanec, potom prostor s šantánovou šatnou v pozadí a v mžiku zase koutek luxusního restauračního klubu. Autor industriální scény Christoph Weyers vytvořil světelnými střihy takováto prostředí. Kdyby neměl dokonalé technické prostředky, kterými Hudební scéna Městského divadla disponuje, asi by se tak dokonale nevyšlo. Zřejmě má na tom zásluhu i režisér a světelná režie Davida Kachlíře. Hudební nastudování má na svědomí Dan Kalousek a Ema Mikešová, sbormistrem je Karel Škarka. Jenom intenzivní práce a vysoká profesionalita všech hudebníků může vytvořit zvuk bez chyb, kde se ozývají všechny styly, rytmy a barvy ve vzájemném souladu. Divák tu každodenní dřinu nemusí a dokonce ani nesmí vidět. Ale je tam. Bez potu a slz se tak náročný muzikál dobře udělat nedá.
Konečně zmínka o sólistech. Pakliže platí ono tolikrát opakované Stanislavského – už skoro klišé, že není malých rolí (atd.), potom u muzikálu tak náročného jako je Flashdance, to platí stonásobně. Začněme u nejstarší a věčně mladé protagonistky. Paní Hana, bývalá tanečnice, učitelka Alexandry, byla v podání Zdeny Herfortové nádherná. Už její Abby Brewsterová v bláznivé detektivní komedii Jezinky Bezinky (2012) naznačila, že herci zrají jako víno. Čím starší ročník – pravda základ musí být kvalitní – tím je pak to víno lahodnější. Děvčata ze šantánu – Kiki, Gloria, Tess (Hana Holišová, Andrea Březinová, Hana Kováříková) si našly každá svou polohu, byly dojemné ve své touze po štěstí. Výrazné byly mužské postavy. Na jedné straně hezoun, synáček majitele továrny, Nick Hurley. Určitě se „klaďas“ hraje dost špatně. O to cennější bylo umírněné herectví, téměř minimalistický výraz Dušana Vitázka. Problematickou postavu hry (právě Nick je nositelem sociálního kýče v příběhu) zvládl tak, že jsme mu uvěřili. Vždyť v dobře interpretovaném muzikálu je možné vše.
Naopak Harry, majitel klubu v podání Zdeňka Junáka byl krásně živočišný, vedle něj uhlazený, leč pokřivený majitel striptbaru Johny v podání Igora Ondříčka působil opravdu jako vzor negativní povahy. Další mužskou postavou byl Jimmy, přítel Glorie. Pro Aleše Slámu to byla příležitost, kterou si hezky užil, do detailů vypracoval. Hrát na malé ploše neúspěšného komika není jednoduché. Ještě je nutné připomenout dělníky z továrny. Přiznávám, že dělnickou třídu na jevišti moc rád nemám. (Vašek Káňa ,Parta brusičů Karhana – jako studenti dramaturgie jsme z té hry měli takovou švandu, až z toho mrazilo)… Celé to tovární prostředí a téměř odborářská terminologie… No nechme toho. Možná se to někomu líbí. Hrát dělníka vděčné není. Všichni ale hráli dobře, zpívali, pohybovali se, ale z té „masy“ byl viditelný hlavně předák Joe (Jiří Mach), nebo dělník, nejvýrazněji se bojící o ztrátu práce, Andy (Jakub Zedníček).
Nakonec jsem si nechal hlavní postavu, Alexandu Owensovou v podání Svetlany Janotové. Nejenom že je libreto napsáno tak, že Alexandra téměř nezmizí ze scény, je na jevišti skoro pořád, v představení, které trvá skoro tři hodiny. To je „jenom“ fyzická stránka té role. Ona na jevišti nejenom JE. Ona pořád zpívá, tančí, občas lyricky, ale mnohem častěji ve zběsilém tempu. Svetlana Janotová je křehounké stvoření, tím více jí patří obdiv. Ta křehkost se setkává s energickým výrazovým tancem i zpěvem, a stane se zázrak. Postava Alexandry je v tomto muzikálu klíčová. Byla vybrána poctivě a dobře. Nevím, jak tuto postavu ztvární živočišnější Ivana Vaňková v druhém obsazení, ale Svetlana, to byl proste krásný zážitek.
Jak už to v muzikálech na Hudební scéně Městského divadla v Brně bývá, většina rolí je obsazena dvakrát. A často je těžké říct, která alternace je lepší. Takže by asi bylo prospěšné vidět i druhé obsazení, zmínit se o ostatních protagonistech. Chvála divadlu, které si může dovolit tak náročné představení s komplet alternacemi!
Foto: Jef Kratochvil
1) Svetlana Janotová a kol.
2) Ivana Vaňková a Dušan Vitázek
3) Hana Holišová
4) Dušan Vitázek s Ivanou Vaňkovou
5) Ivana Vaňková, Marek Kolář, Dušan Vitázek
6) Aleš Slanina, Andrea Březinová
