Festivalový Monty Pythonův Spamalot se mimořádně vydařil

Mezinárodní festival Divadlo, který se už poosmnácté konal v Plzni, si zakládá na dramaturgické rozmanitosti a žánrové mnohovrstevnatosti. Přesto se na festivalové menu dostane muzikál, ještě ke všemu komediální a bizardní, zřídkakdy. Ihned poté, co hostitelská scéna oznámila, že DJKT Plzeň bude letos prezentovat Monty Pythonův Spamalot, se objevily uštěpačné poznámky, proč nebyl vybrán například nedávno odpremiérovaný Sluha, určený pro jiný festival (Opera Competition and Festival). Představení prokázalo, že Spamalot byl skvělou volbou.

Festival Divadlo je nejen každoročním svátkem, ale zároveň také náročným maratónem diváků, novinářů, kritiků i samotných divadelníků. Už proto je žádoucí vklínit mezi ta povětšinou závažná a hlubokomyslná činoherní dramata něco pro odlehčení. Nějakou bohapustou srandu, která prvoplánově nenutí k přemýšlení kam se řítí tento svět, kam jdeme, proč a zda jsme si vybrali správnou cestu (i když tyto myšlenky nakonec „hledači Svatého Grálu“ vysloví také).

Znavení kritici společně s notorickými konzumenty divadelních zážitků navštívili odpolední čtvrteční produkci kupodivu v hojném počtu. Už před představením nešetřili poznámkami, že tentokrát nečekají žádné „velké umění“, že vlastně nečekají nic. Že přišli jen ze zvědavosti. O to příjemnější bylo zjištění, že je smrtelně nakažlivý a mnohdy drsný humor Monty Pythonů nezaskočil. Naopak, bavili se od první opony znamenitě a smáli se často až hurónsky. A parta krále Artuše se opravdu snažila. Všechny fóry vycházely skvěle, od premiéry si na specifický humor zvykají nejen diváci, ale i samotní herci. Mrtvý, co ještě neumřel, plochý králík, do kterého se všichni měli schovat, udatný rytíř, jenž hodlá bojovat
i bez končetin či mladík bezvýhradně milující své růžové záclony nutili publikum k osvobozujícím výbuchům smíchu. Zkrátka bylo vidět a slyšet, že i náročný festivalový divák po čtyřhodinové Anně Kareninové nějaký relax potřebuje. A proto tady divadlo, které se honosí podtitulem „hudebně – zábavné“, přece je, v tom spočívá jeho nenahraditelnost. Svojí životaschopnost znovu prokázalo nejen zásluhou skvělých herců Jiřího Untermüllera, Romana Říčaře, Jana Kříže, Zbigniewa Kaliny, Jana Kaštovského nebo zpěvačky Dashy, ale také režiséra Romana Meluzína, choreografa Pavla Strouhala a dirigenta Pavla Kantoříka. Závěrečné „bravo“ všem poprávu náleželo.