Myslím, že Evitu, poslední společné dílo Andrewa Lloyd Webbera a Tima Rice, nejslavnější autorské dvojice muzikálového žánru, není třeba dlouho představovat. Nezapomenutelný příběh Evy Perón, manželky argentinského prezidenta Juana Peróna, o její velmi krátké životní cestě za uznáním a slávou se hrál už po celém světě. Evita se tak právem řadí mezi královny klasického muzikálu. A tato královna je nyní v hlavním městě Rakouska opět na repertoáru.
Sezóna ve Vereinigten Bühnen Wien se letos nese ve znamení návratů. Nejen že se po šestnácti letech na vídeňská prkna vrátil Mozart, o kterém jsem psala v minulém článku, ale i Evita už se tady, tehdy ještě v Theater an der Wien, měla možnost před pětatřiceti lety ukázat. A od 9. března tohoto roku se zase na nějaký čas zabydlela v Ronacheru, divadle v centru Vídně, jen pár kroků od slavného Stephansdomu. Pod německým přebásněním díla je podepsaný Michael Kunze, jeden ze současných nejlepších německy píšících libretistů. Nové nastudování ve Vídni s sebou přineslo několik velkých jmen, a to nemám na mysli jen více než hvězdné obsazení. Režie a choreografie se totiž ujal několika cenami ověnčený hollywoodský režisér a choreograf Vincent Paterson, který dlouhá léta spolupracoval s Madonnou a Michaelem Jacksonem a jako choreograf působil mimo jiné i u filmového zpracování Evity. Hudebního nastudování se ujal Koen Schoots, zvukového designu Thomas Strebel, světelného designu Andrew Voller, kostýmů pak výtvarník Robert Schwaighofer.
Myslím, že o ději muzikálu toho moc psát nemusím. Na jedné straně Eva Perón (1919-1952), argentinským lidem s láskou nazývaná Evita, na druhé straně vypravěč Che, jeden z davu, který nás jako její očividný kritik provází celým jejím životem. Jsme svědky Evina příběhu od samých začátků v Buenos Aires, kdy se toužila stát umělkyní, přes její vztah s argentinským prezidentem Juanem Perónem a cestu na politické výsluní a pozici národní hrdinky, za kterou ji ne každý považoval, až po její náhlou a velice brzkou smrt.
Evita se hraje ve Vídeňském Ronacher Theater. Divadlo napůl moderní, napůl klasické – variabilní sedačky v přízemí na jedné straně, na té druhé bohatě zdobené lóže – bohužel trošku bojuje s akustikou. Nevím, jestli je to problém pouze Evity, nebo to bylo znatelné i při předchozích produkcích, ale i přes snahu jisté akustické izolace (povšimněte si nafouklých igelitových válců těsně pod stropem) nebylo uprostřed patnácté řady v přízemí hercům dobře rozumět. Když zpívali pomalejší sólové písničky, bylo to v pořádku, ale při trošku rychlejším tempu či sborech jejich artikulace splývala v jeden velký chaos. Na druhou stranu, orchestr byl nazvučený výborně. I když v praxi sedí hlasitější nástroje ve vlastním zvukovém studiu a se zbytkem orchestru, který je přímo v sále, jsou do výsledné podoby míchány až u zvukařského pultu, nikdo výrazně nevyčníval a sálem šel krásný čistý zvuk. Škoda jen té špatné srozumitelnosti textů. Slyšela jsem o tomto problému i od několika rodilých mluvčích, takže si myslím, že to nebude jen můj dojem.
Scénu vytvořil v Rakousku a Německu velmi uznávaný Stephan Prattes. Technicky se jedná o náročnou inscenaci v tom, že většina přestaveb probíhá manuálně (několik dominantních otáčecích schodišť, které i herci sami během představení nenápadně posouvají na konkrétní místa a skládají do požadovaných podob). Občas je využívaná točna, která je velmi působivá zvláště při závěrečné medley, která rekapituluje Evitin krátký život, tím, že ona, v té době už těžce nemocná, sedí v kolečkovém křesle a pozoruje důležité okamžiky a osoby, se kterými se mohla setkat. Zajímavé je také vytvoření domu Evity a Peróna, je to obdélníková konstrukce, zavěšená seshora, zespoda upevněná několika sloupy, které jsou v případě potřeby vysunuty. Přístup dovnitř a ven je jen po již zmíněných vratkých schodištích. Velice dobře to ale působí – jako taková uzavřená bublina, která patří jen manželům Perónovým. Nehledě na to, že vyvýšení hrací plochy je jistě příjemnější i pro lidi na horních balkonech.
Režijně se potkáme hned s několika skvělými nápady. Pojďme alespoň některé z nich zmínit. Všichni, kdo Evitu znají, ví, že příběh probíhá retrospektivně. Začíná informací o její smrti a její smrtí také končí. Naprosto skvělý je už začátek, kdy se v sále promítá na obrovské plátno. Je 26. července 1952 a vy se pouze nedíváte na to, co se děje na jevišti, naopak, vy sami sedíte přímo v biografu v Buenos Aires. Náhlé přerušení a informace o smrti argentinské první dámy působí tak naprosto reálně a věrohodně. Už samý začátek, kdy za tlumeného světla uličkami divadla přichází smuteční průvod, dává tušit, že se inscenace bude snažit hrát na reálnější notu a bude těžit z dispozic divadla, které umožňuje kontakt s diváky. Podobně to pak vypadá ve finále první půlky, kdy vypuká bouřlivá volební kampaň, červené prapory zahltí celé divadlo a vy v duchu bojujete s pokušením, nepřidat se k hercům, stojícím asi půl metru od vás. A postava vypravěče Che, ta si kontaktu s diváky vysloveně užívá. Tu nechá dámu v publiku odstřelit Perónovy volební konkurenty, tam si jiné z nich pomalu sedne na klín. Musím ale říct, že to funguje, a stálejší návštěvníci si určitě budou hledat místa, na kterých je tento zážitek může potkat (podle mého odhadu doporučuji dámám místa u uličky v přízemí, tak 6 až 8 řadu, pánové z toho takový zážitek mít nebudou).
Scéna voleb, které Peron vyhrává, připomíná pouťovou atrakci. Che, ve flitrové vestičce a klobouku, chodí mezi lidmi s puškou a nabádá diváky střílet Perónovy strojově se pohybující konkurenty. Sám tuhle situaci označuje jako „takovou hru.“ Nakonec zbyde z pěti barevných panáčků stojících na střelnici jen Perón. Jednoduché, ale efektivní. Stejně tak jako moment, kdy mladá a nezkušená Eva Duarte střídá jednoho milence za druhým. Scéna probíhá před jejím domem, ona každého zvlášť vykopne ze dveří. Che tomu všemu přihlíží se smetákem v ruce. Asi naznačuje, že by si měla zamést nejdřív před svým prahem, než bude poučovat ostatní. Při scéně s dětmi v nemocnici (v každé repríze vystupují pouze dvě holčičky, což bohatě stačí) je Evita zavěšená v obraze jako pana Maria, která se k nim pak spustí na zem. A známá Regenbogentour po evropských zemích vypadá trošku jako přednáška, na které Che promlouvá, na tabulích ukazuje cesty, kudy se Evita vydala a vzadu za ní se barevně obtahují obrysy navštívených zemí. Našlo by se ještě spousta dalších zajímavých momentů, ale nemohu prozradit úplně všechno.
Raději řeknu něco k tolik opěvovanému obsazení. Vídeňský debut titulní rolí Evity oslavila Katharine Mehrling, která po svých studiích v New Yorku a Londýně úspěšně účinkuje na významných německých scénách a sbírá divácké i odborné ceny. Andrew Lloyd Webber označil Evu Perón za extrémistku s výjimečným charismatem, přičemž zdůrazňuje především její ohromující přitažlivost, kterou působila na davy lidí a dokázala si zajistit uznání a obdiv. V případě Katharine Merhling si nejsem jistá, jestli splnila všechna očekávání. Je sice hlasově a herecky velice dobře školená, nicméně jí chybí právě ten kousíček charismatu, který Evitu Evitou dělá. Přesvědčila mě až v druhé půlce, v momentě, kdy hraje zesláblou ženu, která si uvědomuje svůj blížící se konec. V té chvíli měla v rukou všechny trumfy, od čistého hlasového projevu, přes emoční vypětí až po slavnou píseň You must love me, v německém překladu Verlass mich nie. Nicméně lehkovážnou dívku na začátku a její manipulátorské kličky při cestě na vrchol jsem jí bohužel neuvěřila. Evita by zkrátka potřebovala trochu větší osobnost.
Tu získala ale v podobě jejího soka, vypravěče z řady argentinského lidu, Che. A to nemluvím o Drew Sarichovi, na jehož jméno jistě natrefíte ve všech propagačních materiálech, ale na jeho veřejnosti naprosto neznámé understudy, Fabia Disa. Mladík s italsky znějícím jménem, který ve skutečnosti působí tak, že když do něj jen jemně strčíte, asi se celý rozpadne, vás na jevišti najednou pohltí svým vyzařováním, lehkostí a sebejistotou. Bohužel tím ale naprosto převálcuje hlavní hrdinku, která se marně snaží dostat ze stínu tohoto energického muže s jižanskými kořeny – a temperamentem. Che spolupracuje s diváky, poučuje, kritizuje, všechno ale s neustálým nadhledem, hezkým úsměvem a ještě hezčím hlasem. Nejenže dokonale čistě zpívá a skvěle se pohybuje, dokonce i velice dobře vypadá. Jakožto zástupce něžného pohlaví jeho kostým spočívající z upnutého trička, kšand a bekovky prostě ocením. Věřím, že Drew Sarrich, první alternace této role, bude minimálně stejně tak skvělý, kdybych ale jela na Evitu ještě jednou, rozhodně si pohlídám Fabiovy termíny. Mám ráda, když člověk může objevit nové tváře, kterým i přes jejich věk a nevelké zkušenosti prkna, co znamenají svět, prostě patří. A to je případ Fabia. Takže ještě jednou opakuji – jméno Fabio Diso zaručeně ještě uslyšíme.
V roli Peróna pak září Thomas Borchert, jedna z největších osobností rakouské a německé muzikálové scény. Nevím, co bych k jeho roli napsala, snad jen to, že je škoda, že Borchert zrovna kvůli Perónovi předčasně odešel z Mozarta!, který se hrál jen o divadlo dál. Postava Leopolda Mozarta mu nabízela rozhodně větší prostor, nicméně u Evity měl zase příslib delšího působení. Tento herec má ve Vídni už kult hvězdy, může si dovolit odejít z produkce v polovině, když dostane další nabídku. Stejně tak, jako to udělá na podzim, když Evitu opustí kvůli roli hraběte von Krolocka v Tanz der Vampire v Mnichově. Jeho Perón je striktní, charismatický, s dobrým hlasem – vlastně naprosto perfektní. Jak říkám, škoda je jen toho malého prostoru, který v představení dostane.
Ve dvou menších rolích, Perónovy milenky a Augustina Magaldiho se představili Taryn Nelson a Vladimir Korneev. Jejich role sestávají vlastně z jedné jediné písničky, ale tu, když dobře zazpívají, vryjí lidem do paměti. A u obou dvou se to podařilo. Takže tady také skvělý výběr.
Všechno funguje, všechno do sebe zapadá. Diváci tleskají ve stoje a herci se pak u zadního vchodu ještě dlouho fotí a podepisují. Takže na závěr už stačí říct, že pro velký divácký zájem bylo uvádění Evity prodlouženo až do prosince 2016. Pokud se trošku zajímáte o divadelní dění v zahraničí, nenechte si toto představení ujít. Za výlet do Vídně rozhodně stojí.
Foto: VBW / Rafaela Pröll, Deen van Meer
