Konečně jsme se dočkali! Na Hudební scéně Městského divadla v Brně měl koncem března premiéru světoznámý muzikál EVITA. Autor hudby Andrew Lloyd Webber a libretista Tim Rice vytvořili dílo pro londýnskou divadelní sezónu 1978-9. A hned se stali podruhé slavnými – první slávu zažili už v roce 1969 uvedením muzikálu Jesus Christ Superstar. Světem se muzikál rozběhl ještě rychleji po uvedení filmové verze z roku 1996, se slavnou Madonnou v hlavní roli.
Režisér a ředitel Městského divadla v Brně Stanislav Moša před pár měsíci inscenoval Evitu ve Vídni, s brněnským orchestrem a dirigentem a s evropským herecko – zpěváckým obsazením. Teď jsme se dočkali kompletního brněnského obsazení a režie Pavla Fiebera. Zacitujme jenom pár řádků z oficiálního materiálu divadla: Německý herec a režisér, československý rodák Pavel Fieber vystudoval psychologii a následně herectví a režii v rámci semináře režiséra Maxe Reinhardta. Zároveň studoval zpěv na Akademii pro hudbu a výtvarné umění. Své první herecké angažmá získal ve Vídni v Theater der Courage a Theater im Centrum. Později působil jako herec a režisér např. v divadlech v Bonnu, Düsseldorfu, Berlíně, Karlsruhe, Salzburgu či v Brémách
Pavel Fieber byl nejenom režisérem, ale i scénografem inscenace. Takže začneme u scény: Byla jednoduchá, šedočerná, vzadu zasouvací dveře, v prostoru dvoje schodiště s „diváckou“ rampou. Vše bylo účelné, nevýrazné, sloužící k tomu, aby byly zvýrazněny herecké, pěvecké a taneční výkony protagonistů. Je jistě možné přijmout takovou koncepci, ovšem potom docela nepochopitelně v jediném obraze na hřbitově „vylezou“ na scénu mohutné kašírované kulisy náhrobků. Najednou je ze scénické koncepce antikoncepce. Škoda. Porovnáme-li scénu s tou vídeňskou, kterou režíroval Stanislav Moša, ta byla také skromná, ovšem neopomíjela základní atribut divadla, který je odvozen od „dívati se“. Byla tedy mnohem víc ke koukání. Také proto, že Moša umí kouzlit s osvětlením. V brněnské Evitě nebyly zdaleka využity možnosti, které světelný park moderní muzikálové scény nabízí.
Pokud porovnáme herecké výkony, není se za co v Brně stydět. Hlavní protagonisty (Evitu a Che) hráli v repríze, kterou jsem viděl, Radka Coufalová a Ján Jackuliak a lze konstatovat, že nejen ti dva, ale všichni na scéně byli rovnocennými konkurenty zmíněné vídeňské (a pokud jde o obsazení, evropské) inscenace.
Pro mne bylo příjemnou novinkou to, jak režisér pojal jednu z ústředních postav, revolucionáře Che. V libretu je to docela zvláštní postava. Na jedné straně jakýsi kritik a nespokojenec, který za vším vidí potencionální možnost zorganizovat guerillovou revoluci, na straně druhé prostý komentátor, občasný ironický „posunovač“ děje, lze říci, že v brechtovském stylu – zcizovacího efektu. Režisér Fieber úplně opustil figuru Che – revolucionáře. Dal se druhou cestou, jeho Che s převleky přímo na scéně a s gesty i drobnými ironickými komentáři je oním „posouvačem“ příběhu. Postava Che Guevary byla už v libretu vybrána nešťastně. Nejenom z hlediska faktografického (Evita a Che se nikdy nemohli setkat), ale především z pohledu „revolucionářského“ postoje. To celé levičáctví (a jistá oslava levičáctví) vychází z totální neznalosti londýnského kumštýřského dandyho 20. století (Tim Rice). Z neznalosti reality levicového hnutí ve světě. A když už jsem se dostal až sem, musím opět prozradit svůj postoj: Evita je opravdu nešťastný muzikál. Dílo s nádhernými hudebními nápady, s rafinovanou kompozicí, ve které se skvěle propojil rock a jihoamerické rytmy s moderním hudebním výrazem vážné hudby současnosti. A tak slabé libreto, ve kterém je opravdu více brechtovské epičnosti, než klasické dramatiky. Muzikálu nesvědčí opisy, ilustrování děje, např. utrácení Evity za drahé šaty. Dobrý muzikál žije dramatickým střetem. Ten v Evitě chybí. A když už se jeví v náznaku (konflikt generality s Perónem), tak zase zůstává kdesi za forbínou, v opise.
Nicméně, kvůli geniální hudbě a především díky ústřední písni „Utiš svůj pláč, Argentino“, se stal na celém světě muzikál Evita „kasastuckem“. A takový bude i v Brně. Zase jedno dílo, které vydrží dlouho na repertoáru a také bude dlouho beznadějně vyprodáno.
Foto: Jef Kratochvil /Karel Škarka s Radkou Coufalovou a Ján Jackuliak a company/
