Elisabeth zůstává královnou vídeňského muzikálu

Jeden z nejúspěšnějších muzikálů kontinentální Evropy ELISABETH napsali libretista Michael Kunze (Němec narozený v Praze) a hudební skladatel Sylvester Levay, Američan maďarského původu narozený v Jugoslávii. Přesto je jejich nejznámější dílo obecně považováno za rakouský muzikál, snad kvůli zvolenému tématu a skutečnosti, že světová premiéra se konala v roce 1992 v Theater an der Wien (Divadlo na Vídeňce). Tam se Elisabeth hrála poprvé přes dva roky, následně od roku 1996 do roku 2001 a naposledy v letech 2003 – 2005, aby se letos nově představila v Raimund Theateru, který se nachází poblíž nejslavnější vídeňské nákupní třídy Mariahilferstraße. Nové nastudování s novými sólisty prokázalo, že Elisabeth stále patří mezi nejlepší muzikály světa a zůstává nadále královnou vídeňské muzikálové scény.

Jak napovídá název, muzikál Elisabeth, který se zcela nepochopitelně v Čechách nikdy nehrál, vypráví o osudu a životní cestě císařovny Alžběty Bavorské, zvané Sisi. Kunze ovšem s příběhem zachází volně a podobně jako v následujících dílech Mozart! nebo Marie Antoinette titulní hrdinku konfrontuje s postavami imaginárními.
Dějovou osu výrazně předznamenává prolog, jehož obsahem je snový Boží soud s Luigim Luchenim, obviněným z vraždy Elisabeth. Ten za hlavního viníka označuje Smrt (Der Tod, v němčině mužského rodu). Tento tajemný pohledný mladík pak v muzikálu zasahuje mnohokrát do děje, jehož hybatelem je právě Lucheni, komentátor a glosátor, ne nepodobný postavě Che z Evity. Zmíněný Smrťák se poprvé setkává s Elisabeth v době jejího mládí, kdy při lehkovážné hře spadne z cirkusové hrazdy. Okamžitě se do ní zamiluje a nepřestává ji pronásledovat ani poté, co si ji namísto její sestry Heleny vybírá císař František Josef za manželku. Sisi ovšem po sňatku neztrácí nic ze své volnomyšlenkářské povahy, takže má špatný vztah s autoritativní tchýní Sophií a dalšími figurkami císařského dvora. Sofie jí odebere děti, které chce vychovávat sama na “vojenský způsob”. Kvůli přísné výchově syna Rudolfa napíše Elisabeth ultimátum, na něž císař přistoupí a Rudolfova výchova se zmírní. Elisabeth, krásná, sebevědomá žena, vyvolává ve Smrti stále silnější touhu. Žárlí na tu, kterou od mládí obdivuje a svede mladého prince Rudolfa k sebevraždě. Stárnoucí Elisabeth tím zlomí, poprvé chce sama do náruče Smrti. V kryptě zpívá (volně přeloženo autorem článku):

Rudolfe, kde jsi?
Slyšíš mé volání?
Jsi mé druhé já..
Potřeboval jsi mě,
leč já tě nevyslyšela,
má svoboda byla přednější.
Teď je už pozdě.
Tvůj hrob se zavírá,
a oba zůstaneme sami.
Otevři svou duši,
já tě čekám.
Už trpěla jsem dost,
tak se slituj.
Přijď, sladká, prokletá smrti,
a vysvoboď mne!

Smrťák však Elisabeth trestá – právě teď ji do svých spárů nechce. Ta přilne zpět ke svému manželovi, ale jejich klid netrvá dlouho. Během výletu do Ženevy Sisi probodne italský anarchista Luigi Lucheni pilníkem. Na následky zranění císařovna umírá a končí konečně ve vášnivém objetí se Smrtí. V muži, který ji celý život miluje, pronásleduje a mučí, nachází (možná) novou lásku.

Premiéra nové inscenace muzikálu Elisabeth se odehrála v Raimund Theateru 5. září tohoto roku. Nynější provedení vychází z předchozí úspěšné verze, kterou nastudoval stejný inscenátorský tým – režisér Harry Kupfer, choreograf Dennis Callahan, scénograf Hans Schavernoch a kostýmní návrhář Yan Tax. Dílčí úpravy spočívají pouze v detailech. Můžete se tedy těšit na všechny atraktivně ztvárněné scény z původního provedení, ať už se jedná o panoptikum vídeňského dvora, monstrózní svatbu císařského páru, salon Frau Wolf, neuvěřitelně vtipně zobrazenou scénu z jízdárny v Hofburgu nebo davové, až revoluční scény s názvy Milch! a Hass!. Malé změny lze zaznamenat v projekcích (Thomas Reimer), jinou podobu dostaly stolečky z vídeňské kavárny, jenž se pohybují po scéně jako po pouťové autodráze. Pokud znáte Elisabeth pouze z oficiální videonahrávky, vězte, že ve skutečnosti je celá produkce výrazně prosvětlenější a barevnější. Po hudební stránce přibylo do 2. scény Rondo, které zpívá Der Tod a Elisabeth. Jinak samozřejmě zazní všechny známé písně , jako je „Die Schatten werden länger“, „Kitsch“, “Der letzte Tanz”, “Wie Du” a titulní radiohit „Ich gehör nur mir“, který má na repertoáru celá řada zpěvaček, včetně Leony Machálkové, která jej nazpívala v češtině pod názvem Já chci být jen svá v překladu Zdeňka Borovce.

Elisabeth, klasický “kunzejovský” dramamuzikál, vychází z osvědčených principů broadwayských produkcí, kterým však dává další rozměr. Ač je dílo kvůli podobné stavbě často srovnáváno s Evitou, Elisabeth, díky širšímu spektru typově různých postav, nabízí daleko víc různě vystavěných konfliktů, čímž získává větší dramatickou údernost a spád. A pak je tu hudba: Sylvester Levay pro muzikál zkomponoval celou řadu chytlavých pop-rockových melodií, příkladně pracuje s motivem – mimochodem jeho variace na klasický vídeňský valčík po svatebním obřadu je zkrátka geniální… Spolu s bombastickou výpravou může publikum obdivovat show, která v evropských poměrech není zcela běžná. Předpokladem je ovšem technicky bezchybné provedení, kterým se představení ve vídeňském Raimund Theateru může pyšnit. Skvělé jsou nejen individuální výkony pečlivě vybraných sólistů, ale také bezchybný orchestr (dirigoval Paul Christ), přesná práce inspicienta a fenomenální svícení. Zcela bezkonkurenční je pak dechberoucí přesnost v tanečních číslech – efektní, často trhané pohyby provádí company neskutečně synchronně, její členové jsou naprosto přesní nejen v pohybu, ale i ve výrazu! Hudebním nastudováním byl tentokrát namísto v Čechách dobře známého Caspara Richtera pověřen Koen Schoots, častý spolupracovník Franka Wildhorna, mimo jiné autor orchestrálních aranží karlínské Carmen.

V titulní roli jsem viděl Holanďanku Annemieke Van Dam, hlavní hvězdu inscenace, která převzala štafetu po takových muzikálových divách, jako je Pia Douwes a Maya Hakvoort. Ač bych si byl přál vidět spíš alternující Alici Macuru, Van Dam rozhodně nezklamala. Je krásná, má znělý, jen ve výškách trochu ostřejší hlas, herecky byla zcela přesvědčivá. Její interpretace písní Ich gehör nur mir, Wie Du nebo Totenklage (Rudolf..) vháněla obecenstvu slzy do očí. Obrovským překvapením pro mne pak byl Mark Seibert v úloze onoho Smrťáka. Charismatický zpěvák vládne sametově zabarveným tenorem, doslova si pohrává s každým tónem, ať už v romantických baladách, nebo v rockověji střižených písních, a je-li to možné, snad ještě překonává své slavné předchůdce zpívající tuto roli (Uwe Kröger, Máté Kamarás). Z hlavního obsazení jsem viděl ještě Franziskuse Hartensteina jako majestátného císaře Franze Josepha a Danielu Ziegler, jíž sice nebyl dám tak přísný (až zlý) výraz jako předchozí Sophii Else Ludwig, ale vše dohání přesvědčivým herectvím. Pouze ve dvou velkých rolích během recenzované reprízy vystupovali “cover” herci, aby oba prokázali, že kvalitní evropská muzikálová inscenace nemá slabiny v obsazení. Kai Hüsgen (mimo jiné už má za sebou titulní roli v muzikálu Jekyll a Hyde) byl Luchenim provokujícím, živelným a zábavným, ať už hrál dekadentního číšníka v kavárně, pouťového prodavače, buřiče lidu nebo zákazníka v nevěstinci paní Wolfové. A pak to byl Gernot Romic jako princ Rudolf, dle mého soudu nový objev muzikálové scény, talentovaný zpěvák, o němž ještě určitě uslyšíme. Oproti ostatním postavám má sice v díle menší prostor, protože jeho roli zprvu ztvárňuje dítě (viděl jsem Radovana Jovice, roztomilého v duetu se Smrtí “Mama, wo bist du?), přesto jeho výstupy patřily k nezapomenutelným. Atmosféru představení dotvářel Christian Peter Hauser (Max), Carin Filipčić (Ludovika/Frau Wolf) a zmíněná famózní company.

Pokud máte rádi tvorbu Kunzeho s Levayem a hledáte vyšší level muzikálové produkce, než na který můžete obvykle narazit u nás, mohu vám návštěvu vídeňské Elisabeth vřele doporučit. Stačí si odpustit návštěvu tří (mnohdy zbytečných) inscenací v Praze a zhlédnout představení, které naplňuje veškeré principy klasického muzikálu svou výpravou, vysokou interpretační i technickou úrovní a hraje se s velkým živým orchestrem a v prostředí reprezentativní divadelní budovy. Do Vídně je přece jen blíž, než na newyorskou Broadway, a Elisabeth nabízí tolik emocí, že budete toužit vidět ji znovu. Snad se tohoto muzikálu časem dočkáme i u nás a v nastudování, které se svou úrovní tomu vídeňskému aspoň přiblíží.

Obsazení muzikálu Elisabeth, neděle 23. září 2012 od 18h

Dirigent: Paul Christ

Elisabeth: Annemieke Van Dam
Der Tod: Mark Seibert
Luigi Lucheni: Kai Hüsgen
Franz Josef: Franziskus Hartenstein
Sophie: Daniela Ziegler
Rudolf: Gernot Romic
Rudolf – dítě: Radovan Jovic
Max: Christian Peter Hauser
Ludovica/Frau Wolf: Carin Filipčić