Ve čtvrtek 6. října oslavil muzikál Touha autorské dvojice Miriam a Daniela Landových na prknech pražského Divadla Kalich svou jubilejní dvoustou reprízu, a to po pouhých třech letech od své premiéry. Divadelní muzikál vznikl na motivy velice oblíbeného filmu Kvaska z roku 2006, tehdy ovšem snad nikdo netušil, že se nové hudební dílo svou návštěvností a popularitou filmové předloze minimálně vyrovná.
Tři roky – jednou doba krátká, jindy zase neuvěřitelně dlouhá. Z Touhy se v průběhu tohoto času stalo vlastně úplně jiné představení, než které jsem viděla před třemi lety. Ano, písně či choreografie jsou stále zachovány, jakousi základní myšlenku člověk také stále najde, některé konkrétní vtípky se pro velký úspěch opakují téměř každé představení, nicméně Touha byla vždy založena převážně na herecké improvizaci a spontánních reakcích na soudobé společenské události. A v tom možná bude ten malý kámen úrazu. Za tři roky se už posbíralo tolik humorných situací, že když se je herci snaží všechny zakomponovat do jednoho jediného představení, aby divák náhodou o něco nepřišel, stává se z dvouapůlhodinového představení trochu zmatek. Jeden gag střídá druhý, bez nějaké logické souvislosti či dokonce návaznosti. Touha, která se hraje dnes, už není ta, kterou kdysi s ovacemi přijímali první návštěvníci. Nemůžu říct, že by byla horší nebo naopak lepší, je prostě svá. Na první pohled lze ale postřehnout, že ta současná verze si zakládá na svých skalních příznivcích a předpokládá, že přítomní diváci nejsou na představení poprvé. V téhle úvaze asi něco bude. Hlediště divadla Kalich sice už nepraská ve švech jako kdysi, ale většina diváků sedí v sále právě proto, že jim tohle představení jistým způsobem přirostlo k srdci. Pro tyhle lidi je „příběh o nekonečném snění“ jednoduše dokonalým dílem. Naproti tomu, když se pak náhodou přijde podívat někdo úplně „nový“, je často poněkud zmatený, nemůže pochopit takovou smršť vtipů, ale i vulgarismů, které spolu mnohdy moc nesouvisejí a jejich pravý smysl pochopí snad jen sami herci, kteří byli přítomni na každé jednotlivé repríze a po krůčkách mohli sledovat tenhle poněkud radikální posun.
V předvečer onoho slavnostního představení vystoupili v hlavních rolích Jana Vaculíková a Miroslav Hrabě, jako šílený režisér se objevil Dalibor Gondík a dvojroli Romany-Fantomimy si zahrála Markéta Procházková, která v Touze nevystupuje od samého začátku, nýbrž naskočila do již rozjetého vlaku. Přesto působila neuvěřitelně jistě, má silně nakročeno stát se hvězdou představení. I když tuhle pozici jí (a vůbec i všem ostatním) „ukradli“ členové company. Za pány bych jmenovala Martina Peška, z dam Alžbětu Stankovou, kteří (ostatně jako vždy) přiváděli publikum od jednoho záchvatu smíchu k druhému. Ne nadarmo v představení režisér muzikálu Motýl a Můra říká: „Není malých rolí, jsou jen malí herci.“ Ale to se ostatně ví, že company drží v Kalichu pohromadě a proto patří k nejlepším v muzikálové Praze.
Ilustrační foto: Divadlo Kalich Praha
