Jméno Dušan Vitázek není pro příznivce muzikálového divadla jistě jménem neznámým. Představitel Jánošíka, Mozarta či právníka Billyho Flynna sám o sobě říká, že je vlastně „vyplynutým hercem“, původně studoval obchodní akademii a nikdy nepřemýšlel o tom, že by mohl dělat divadlo. To, že dnes stojí na prknech, která znamenají svět, je vlastně jedna velká náhoda. Dnes patří v Městském divadle v Brně tento třicetiletý držitel ceny Thálie (2004 za roli Bergera v muzikálu Vlasy) k nejpopulárnějším osobnostem.
Jste úspěšný herec, který má na svém kontě nemalé množství velkých rolí ve světově známých muzikálech. Během děkovaček stojíte před vyprodaným hledištěm a lidé chodí do divadla nejen na Evitu nebo Jesuse, ale především na Vitázka. Byl tohle vždycky váš sen?
Ne, to rozhodně ne. Já jsem nikdy moc nevěděl, co budu dělat, čím se budu živit, a vždy jsem strašně záviděl těm, kteří to odmalička vědí. A taky těm, kteří mají absolutní talent pro jednu určitou věc, která je pak předurčuje k dané budoucnosti. Měl jsem spíš takové ty klasické klukovské sny, jako mít motorku nebo vyhrát rodeo na koni a tak. Navíc všem říkám, že miluju Brno za to, že tady lidé opravdu všech věkových skupin vyprodávají divadla a chodí hlavně na divadlo samotné a ne na konkrétní „hvězdy“. Takže mi Vaší otázkou trošku nabouráváte představu o mém divákovi… (smích)
Vzpomenete si ještě na okamžik, kdy jste si definitivně řekl „ano, budu dělat divadlo?“ Byl to pro Vás opravdu zlomový moment, nebo to spíše vyplynulo z okolností?
Opravdu to vyplynulo z okolností. Dokonce jsem si to uvědomil až nedávno na zkoušce, když jsme s kolegy vymýšleli jednu scénu tak zapáleně, že se nám kouřilo z hlav i z těla, nevnímali jsme vůbec čas… Až jsem se v jednu chvíli rozhlédl kolem sebe, úplně zapomněl na všechno, co jsem do té chvíle v živote zažil, pak jsem se z vrchu podíval na sebe samotného a řekl jsem si: „Ty vole, ty fakt děláš divadlo.“
Kde by asi teď byl Dušan Vitázek, kdyby ho nepohltily umělecké kruhy?
Když jsem se hlásil na JAMU, byl jsem zaměstnán v Trenčíně jako prodavač v rybářsko-lovecko-cyklistickém obchůdku, ale kdo ví, možná bych teď stavěl levné domy někde v Kanadě a přes léto bych jezdil na kšefty jako řidič kamionu na Aljašku, nebo tak něco. (smích)
Pocházíte z Trenčína, už několik let ale žijete v Čechách. Vy sám se srdcem cítíte jako Brňák nebo Slovák? Kde je pro Vás to pověstné „doma?“
Ja som typický Čechoslovák. Na Slovensku mám rodičov, kamarátov, hory, borovičku, v Čechách rodinu, prácu, víno, no a keď som úplne kdesi v riti, tak je mi smutno skôr za ľuďmi, ktorí mi chýbajú, nech už sú kdekoľvek.
Jak vzpomínáte na své účinkování na Slovensku? Hrál jste tam například v muzikálech Vlasy, Rent… Liší se slovenská scéna od vašeho působení v Městském divadle?
Co se týče lidí, tak ani moc ne, protože jsme to pořád ti samí. Kolem toho je to ale vždy o hodně divočejší, hlavně v podmínkách ve kterých tvoříme, v zázemí… Je to hodně takový ten hurá styl, jakože: „Hurá na koně, koně nemáme, tak utíkejme!“ Ale my pak utíkáme stejně rychle a dobře po svých, a člověk z toho má pocit většího hrdinství a zadostiučinění.
Zeptám se na role, které přišly v aktuální sezóně. Vaše postava kominíka Berta v Mary Poppins je člověk, který je veselý, hravý, bezstarostný a má vždy plnou hlavu prima nápadů. Cítíte, že i vy, stejně jako Bert, máte v sobě pořád duši dítěte?
Já si myslím, že mám v sobě jenom duši dítěte! Soudím podle toho, jak jsem „zodpovědnej a koncentrovanej.“ Všichni herci jsou pořád jako děti, a hlavně kluci, pořád si prostě chceme jenom hrát. Akorát z těch prima nápadů se stanou věkem někdy ale strašné blbosti.
Máte zkušenosti ze Sněhurky, teď i z Mary Poppins. Jaké to vlastně je hrát pro dětské publikum?
Děti jsou bezva. Fakt bezva.
A děti na jevišti? V čem je největší rozdíl při zkoušení s dětskými herci?
Chce to hodně trpělivosti, než se to všechno naučí. Taky proto, že jich musí být vždy hodně alternací, aby na ně nebyl příliš velký tlak. Nakonec to ale stejně umí dřív než vy, navíc zvládají vaše texty a nastoupí na narážku dirigenta, i když vy plácáte nějaké nesmysly. (smích)
Mary je náročná po všech stránkách, na první pohled jistě upoutá ta pohybová, obzvlášť vrcholné stepovací číslo „Na to mám!“ Vy jste někdy před tím stepoval, nebo to pro vás bylo něco úplně nového? A jak dlouho jste se to vůbec učil?
Stepoval jsem na JAMU, kde nás vedla bezvadná Klára Šacherová. Step mě hodně baví. Ale stepař nejsem, jenom jsem schopen se tomu, pod dobrým vedením, hodně přiblížit. Když má člověk čas a prostor, tak je schopen na jevišti předvést téměř cokoliv, třeba i takovou Superkalifradžilistikexpialidózní choreografii. Navíc, když máte vedle sebe bandu kolegů a kamarádů, kteří chtějí, aby se vám to povedlo nejlíp na světě. To se pak dělá samo!
Aktuálně Vás diváci mohou vidět jako právníka Billyho Flynna v muzikálu Chicago. Jelikož je toto téma notoricky známé z filmového zpracování, většina lidí se asi neubrání srovnání. Vím, že každé z těchto děl je jiné a existuje samo za sebe. Zajímalo by mě ale, v čem podle Vás tkví ten hlavní rozdíl mezi filmovou a divadelní adaptací?
Já ten film tak dobře neznám. Vím, že když jsem ho viděl, tak se mi moc líbil. Ale v mých vzpomínkách to zůstane jenom jako film. Chicago je z velké části stavěné formou divadla na divadle. Myslím, že divák mnohem líp vnímá Fosseho styl, když se to před ním odehraje opravdu naživo. Tak nějak líp to naplňuje atmosféru toho představení, když třeba soudce nebo vyšetřovatel nejsou reálné postavy, ale obě je hraje tanečník s náznakem kostýmu, nebo určitého specifického pohybu. Je to trošku jako kdybyste četli knihu, která vám s nadsázkou ukazuje, jak šílené to mohlo doopravdy být. Nevím, jestli to dokážu správně popsat slovy, normálně nad tím vůbec nepřemýšlím, ale určitě doporučuju zhlédnout obojí.
A vy sám, vypůjčil jste si něco od filmového Billyho? Nebo jste se naopak od něj snažil úplně distancovat?
Film jsem viděl před x lety, už ani nevím, kde a s kým a jediné co si z postavy Billyho pamatuju je, že ho hrál kolega Geer (smích). Takže se nebylo od čeho distancovat. Navíc jsem s Chicagem přišel do styku dřív, už na škole, a to hned dvakrát. Spíš bych mohl říct, že jsem se chtěl distancovat od těch zážitků ze školy. Ne proto, že by byly nějak extrémně špatné, ale bál jsem se, že to ještě pořád nedovedu jinak. . .
Chicago je muzikál situovaný do dvacátých let, z každé minuty představení na nás dýchá atmosféra kabaretů, jazzové hudby. Jaký máte vztah k jazzu? A k této době obecně?
Víte, v tomhle jsem podle mě ideální muzikálový herec. Já nemám vztah k ničemu a zároveň ke všemu. Mám vztah k tomu představení, k lidem kolem toho představení, k těm úžasným písním, choreografiím…, ale nevnímám to tak, že když mám vztah k jazzu měl bych mít rád to představení. Spíš je to ve většině případů obráceně.
Roli Audrey II. v Kvítku z Horroru budete hrát bez alternace. Je to pro Vás náročnější, nebo si naopak užíváte, že se o ni nemusíte takzvaně s nikým dělit?
Užívám, užívám, užívám, užívám. Jsme repertoárové kamenné divadlo s 10-ti premiérami do roka. Jednoduchými počty můžete dojít k mizivému počtu repríz v porovnání s náročnosti jejich nazkoušení, zvlášť jedná-li se o hudební divadlo. Já bych chtěl hrát jenom sám s nějakým „záchranným“ swingem 3 roky Evitu, pak 2 roky třeba Bídníky a řekněme 3 roky Chicago. Vůbec mi nevadí, když je to šňůra jednoho představení, každé jedno mě baví, navíc má člověk pořád větší a větší jistotu. A taky si to může pořádně užít, když už se k tomu v životě dostal. Kvítek z horrroru si zahraju do konce sezony tak 12krát – kdybych se alternoval, tak je to jenom 6 výšlapů proti dvěma měsícům zkoušení. Ale na brněnské poměry jsou to ode mě hodně sobecké myšlenky. Když se s někým alternuju, tak je to stejně bezva, víc toho dohromady vymyslíme, no a i ten volný večer se občas hodí. (smích)
V čem je to vlastně nejvíc jiné, roli květiny vlastně nehrát, ale pouze jí propůjčit hlas?
No… asi ve všem. Je to pořádný úlet hrát za šálama někoho, nebo vlastně něco, co je na jevišti. To je ještě větší peklo než dabing. Těžké je to. Hlavně jsme v tom dva. Ještě to chvíli potrvá, než to začneme cítit stejně.
Když jsem sledovala film Malý krámek hrůz, zaujalo mě, že písně právě zmiňované Audrey II. jsou výrazné rockové party. Je právě tohle styl, ve kterém se cítíte ve své kůži?
Tak to pozor! Písně Audrey Druhé jsou všechno možné, jenom ne rock! To by bylo ohromně jednoduché. Jenomže ono je to spíš něco jako funky-blues-rock-jazz. Takový ten styl, jako když Eddie Murphy zpívá oslíka z pohádky Shrek. Je to šíleně svobodný a přitom strašně přesný styl zpívání. Zatím absolutně nevím jak na to, aby to bylo opravdu dobré. A už vůbec ne v češtině. Opět si to budeme muset s klukama malinko „dopřeložit“, aby to mělo šťávu a smysl.
Kromě těchto tří muzikálů, které jsem již zmínila, hrajete nemalé role i ve spoustě dalších. Mnoho z nich ale dlouho leží na repertoáru a jednou za čas se opráší. Takový Mozart!, ten se hrál naposledy v říjnu… Máte nějaký osvědčený recept na to, jak si udržet v paměti všechny texty?
A to nejde jenom o texty a situace, ale i o samotný styl hraní a zpívání. Tak například v červnu nás čeká 5 x Kvítek z horroru, pak po dni pauzy 3 x Chicago a po dni pauzy Bídníci ve Slavkově. Myslím, že mnoho lidí ze souboru by mohlo být nominováno do Guinessovy knihy rekordů za „Muzikálového Ironmena“ (smích) . Já osobně znám lidi, kteří hrajou už 8 let v kuse Lvího krále. Ale opravdu neznám soubor, který si jeden večer zuje stepky, aby si druhý den mohl zahrát rockovou operu Jesus Christ Superstar a pak si hezky zazpívat Bídníky. Je to jeden velký Cirkus svět. Je to z jedné strany ohromně přitažlivé, zábavné, naplňující….., ale z druhé strany nepředstavitelně těžké, aby to bylo pořád na vysoké úrovni a řemeslně dokonalé. Prostě, když přijde „Janička Novotná z České“ na Bídníky, tak ji to musíme podat s absolutní lehkostí a na plné prdy, protože by určitě nebyla nadšená, kdyby ji postavu Mária zpíval zdecimovaný utahaný rocker (smích). A jde to. Nejlepší recept na to je – večer umřít a ráno se znovu narodit.
Původně jsem se chtěla zeptat, co rád děláte ve volném čase. Ovšem asi vyzní lépe otázka, jestli máte čas i na něco jiného než jen divadlo?
V hlavě má člověk vždy spoustu času, jenom je potřeba naučit se s ním správně nakládat.
Foto: Jef a Tino Kratochvilové, MdB
1) Mary Poppins, Dušan Vitázek a Martin Havelka
2) Jako Jánošík s Pavlou Vitázkovou
3, 4) Billy Flynn v muzikálu Chicago
5) Hana Holišová a Dušan Vitázek v muzikálu Jesus Christ Superstar
