VÍCE REPORTÁŽ NEŽLI RECENZE Z INCENACE MĚSTSKÉHO DIVADLA V BRNĚ
To jsem si teda vymyslel termín. Ale jak jinak a jednoduše nazvat inscenaci, ve které od začátku do konce zní hudba a přece to není muzikál. Není to ani opera či opereta. Ale není to ani prostá činohra.
Městské divadlo v Brně premiérovalo 13. Září 2008 dramatizaci Dumasova románu, Tři mušketýři. Člověk si řekne: Už zase? Zase se někdo sveze na romantické loďce devatenáctého století a zase tady někdo uvádí „diváckou tutovku“? Copak není už těch adaptací dost? Copak už není dost mušketýrských muzikálů?
Na tiskové konferenci před premiérou režisérka Hana Burešová informovala novináře, že je to opravdu docela nová verze Dumase. S dramaturgem a spoluautorem Štěpánem Otčenáškem spojili onen romantický příběh, s životem v pražském pavlačovém domě první poloviny dvacátého století , navíc bylo ještě oznámeno, že v inscenaci bude hrát důležitou roli hudba – a to hudba ne lecjaká, ale písničky slavné skupiny Beatles.
Tak to už bylo na mne příliš. Fandím divadlu, tomu brněnskému zvlášť, takže jsem se začal upřímně obávat, že se pustili na tu nejhorší cestu inscenování, jaká se dá zvolit.
Tři mušketýři jsou vděčné muzikálové téma. Romantický příběh v historických kostýmech, dávka dobrodružnosti, dávka humoru, to vše vystavěné na jednoduché dějové zápletce o náhrdelníku královny, který se musí do dne plesu dostat zpátky na její něžný krk a tak překazit intriky zlovolného a po moci bažícího kardinála. Příběh je opepřen šermem i šarmem, protože Alexandr Dumas starší uměl psát napínavé historické pohádky.
Když jsem byl dramaturgem zpěvohry Nové scény v Bratislavě kolem roku 1980, byla nepsaná ideologická povinnost dramaturga obsadit alespoň jeden titul v roce, sovětským muzikálem. Přede mnou byla na repertoáru opereta „Pusť kytara igraet – Ať kytara hraje“ revoluční slátanina vysoké ideologické a nízké umělecké hodnoty. Pro mne měl ředitel připravenou další lahůdku „Tovarišť Ljubov – Soudružka láska“ hra, ve které má svému manželovi bělogvardějci zpívat nadšená revolucionářka s revolverem v ruce: „Nemohu tě mít ráda, Strana mne potřebuje!“ V zoufalství jsem navrhl alternativu, muzikál Tři mušketýři mladého moskevského skladatele Pavlova. Povedl se tedy husarský kousek, místo soudružky s revolverem jsme hráli D´Artagnana s kordem. To byl také jediný důvod, proč rozšiřovat množství mušketýrských zpěvoher o další titul.
Najednou jsem seděl v hledišti Městského divadla v Brně a s obavami očekával nějaký muzikálový paskvil. Pravda, režisérka Burešová je autorita, ještě nikdy žádný nesmysl nerealizovala. Ale co když se jí právě tento projekt nezdařil? Sama se přiznala, že tyto mušketýři je tak trochu její dívčí sen. Jako malá holka milovala Dumasovy hrdiny a milovala Beatles a tak to na jevišti dala dohromady. Mno…uvidíme…
Na scéně Davida Marka vidíme klasickou pražskou pavlač asi tak z roku 1960. Je zabydlená běžnými občánky, od stařen a starců po malé děti. U společného kohoutku se točí do vědra voda, o společného záchodku je někdy těsno. Věší se prádlo na šňůry, soused souseda navštěvuje s vlastní židlí, protože oni již mají televizi a rádi umožní jiným, dívat se na ni společně. Takové idylka soužití, viděná pohledem asi dvanáctileté copaté holčičky.
Najednou se scéna světelně mění a v těchto kulisách 20. století se začíná rozehrávat onen známý příběh třech mušketýrů, ke kterým přibude čtvrtý, mladičký gastonec. Stihl urazit postupně Athose, Portose i Aramise a asi ho čeká výprask, ne li smrt. Přichází však kardinálovi lidé a jsme svědky prvního parádního šermířského čísla. Na to všechno se kouká zamilovaně ta blonďatá holčička z pavlače, zní písnička Beatles a já zjišťuji, že mi to vůbec nevadí, že ta píseň a ten pohled copatého děvčátka vše, sice nepochopitelně, ale sceluje. Příběh běží dál. Ten dumasovský docela pečlivě zobrazuje autorův rukopis. Mnohem detailněji, než jsme u „muzikalizaci“ románů zvyklí. Nápaditě a vhodně je ilustrován hudbou – tedy totálně známými i méně frekventovanými písničkami Beatles. A v kontrastu se plynule mění romantika šermířů na idylku života na stísněné pavlači. Nechybí humorné pohledy, laskavé detaily, je cítit, že to děvčátko, Hana Burešová, má na své dětství nádherné vzpomínky a že je dokáže správnými výrazovými prostředky interpretovat. A když příběh mušketýru dramaticky kulminuje, najednou děvčátko nešťastně vykřikne: „Beatles se rozpadli!“
To je ten neuralgický bod inscenačního klíče onoho „nemuzikálu“. V tom tkví kouzlo propojení mušketýrů, pavlače a Beatles. Pohled děvčátka, kterému vůbec nevadí, že ve své hlavičce míchá příběhy a staletí. Že žije skutečností i romantickými představami, že žije zvuky splachování toalety i zvuky milovaných Beatles. A divák rád tuto poetiku přijímá. Těší se a trápí se, prožívá představy toho copatého děvčátka a rozumí mu.
Tři mušketýři v Městském divadle v Brně jsou plny hudby. Je to činohra, ale tak muzikantsky nasycená, inscenačně naplněná, že bych neváhal nazvat inscenaci muzikálem, jakýmsi dalším a jiným rozměrem muzikálu. Proto ty uvozovky u termínu „nemuzikál“.
Když vycházím z divadla, vždy si všímám ostatní diváky. Je to tak trochu profesionální deformace. Dělávají to režiséři, dramaturgové, snad ve všech divadle. Ty první úsměvy či smutné nebo bezradné pohledy umí hodně vypovědět o spokojenosti diváků. Takže mušketýři končí, ještě klasické zkřížení zbraní: „Jeden za všechny…“ Dlouhý potlesk a odchod z hlediště. Úsměvy diváků. Takové spokojené, jako když se díváme na koťata když si hrají, na babičku, která se v kruhu rodiny dožívá devadesátky, na děvčátko, které je plné optimistických snů: Vždyť svět je tak nádherný, dobrodružný a překvapivý!
Tři mušketýři režisérky Hany Burešové jsou mnohem víc než převyprávěným Dumase. Je to hudebně-dramatická velepříjemná návštěva lidství, přes několik staletí.
Činoherní scéna Městského divadla Brno, Tři mušketýři. Podle Alexandra Dumase staršího libreto napsali režisérka Hana Burešová a dramaturg inscenace Štěpán Otčenášek. Scéna David Marek, kostýmy Samiha Maleh. Asistent režie Igor Ondříček, pohybová spolupráce Josef Jurásek a Tomáš Saghel. V inscenaci jsou použity nahrávky písní skupiny Beatles. Foto z inscenace Jef Kratochvil, MdB. Premiéra 13. září 2008
Foto: MdB, Jef Kratochvil /Alena Antalová, Dušan Vitázek/
