Stano Slovák je výborným hercem, zpěvákem a tanečníkem, jedním z pilířů brněnského muzikálového světa. Ovšem jemu nestačilo být dobrý ve svém oboru. Vystudoval navíc na JAMU režii a ředitel MDB Stanislav Moša mu začal dávat příležitosti projevit se i v tomto oboru. Jeho posledním dílem je květnová premiéra muzikálu Terrence McNallyho a Davida Yazbeka DONAHA!.
Příběh o mužích, kteří ztratili práci v železárnách a ze zoufalství se pustí do striptýzového programu, aby si vydělali na živobytí, je dostatečně znám a asi by bylo nošením sov do Athén, kdybychom jej znovu podrobně rozebírali. Kromě amerického filmového muzikálu (1997), který vznikl až adaptací úspěšné divadelní hry, se pak objevil příběh v podobě divadelního muzikálu i na českých a slovenských jevištích (Liberec, Pardubice, Praha, Ostrava, Bratislava atd.). Když se to tak vezme, příběh o šesti zoufalcích, kteří se rozhodnou svlékat, aby si vydělali nějaké dolary, je vlastně sociální drama. Ovšem hluboká lidskost a umně napsané dialogy z něj dělají komedii britského typu. A jakou! Již v čistě dramatické formě, tedy bez hudebních a zpěvních vstupů, se stala v Americe i v Evropě oblíbeným repertoárovým kusem. Hlavně po uvedení výše zmiňovaného amerického filmu. Ale stalo se to, čemu v posledních dvaceti letech říkáme „moviecals“. Začalo to filmem Někdo to rád horké a jevištní muzikálovou podobou „Sugar“. Podobnými typy takového „přepisování“ filmu do jevištní podoby jsou Producenti a Donaha, obě inscenované v roce 2000 na Broadwayi. Muzikál, který vzniká zhudebněním a roztančením již známého a navštěvovaného filmu, jak se zdá, snižuje riziko neúspěchu. Uvědomme si, že asi 45% divadelních premiér z offBrodway, se nedočká více než patnácti repríz… U zdivadelnění známého filmu se samozřejmě rizika neúspěchu zmenšují. Zároveň má divák možnost srovnávat, což může být plusem i mínusem. Již dopředu tedy konstatuji, že tady to srovnání vychází jednoznačně pro jevištní muzikál.
Příběh je a není identický s filmovou podobou. Výborné dialogy jsou převzaty doslovně. Přiznávám, že hned po premiéře na Činoherní scéně v Brně jsem oželel raut a pustil si doma z DVD film Donaha. Srovnával jsem vše, dokud to bylo ještě čerstvé v hlavě … Přibyly umně napsané a komponované písně Davida Yazbeka (velmi dobrý překlad Pavla Dominika). A hlavně přibyla jedna z klíčových postav, pianistka Jeanette Burmeisterová. Na první premiéře jsem viděl nádherný výkon nestárnoucí Zdeny Herfortové, která až nakažlivě sršela energií a stala se jedním z hybných motorů inscenace. Věřím, že i alternace Lenky Bartolšicové bude taková. Vůbec nepřekáželo, že v divadelní verzi nebyl prostor pro exteriéry. Na scéně Jaroslava Milfajta byla konstrukce opuštěné fabriky a na točně, ve středu scény, několik náznaků prostředí – třeba nutné pánské toalety nebo interiéry bytu.
Je to skoro neuvěřitelné, ale některé scény byly v divadle mnohem srozumitelnější, než ve filmové verzi. Třeba když se jeden z dělníků chce zabít výfukovými plyny svého auta. Ve filmu jsem tomu tak docela nerozuměl – asi mám dlouhé vedení – ale na scéně byla celá akce zvládnutá dokonale, černý humor tam doslova zasvítil. Stejně tak scéna na pánských toaletách, kde si ženy, které navštívily striptýz, povídají a jejich manželé jsou svědky rozhovoru, zavřeni spolu v jedné kabince. Asi už sám autor McNally po zhlédnutí svého filmu pochopil, kde jsou stěžejní místa komiky a v divadelní verzi na ně položil důraz. A režisér Stano Slovák, věrný své podstatě herectví, dal příležitost interpretům, aby tyto situace náležitě využili. Pakliže občas píšeme o různých typech režijního vedení, tak zde to byla navýsost herecká režie. U muzikálu to nebývá zvykem, protože se vše musí podřizovat žánru. Je to přece „divadlo, které tančí a zpívá“ (I. Osolsobě). Ovšem zde měl režisér vyhraněné osobnosti, na které se mohl spolehnout. Nezaměstnaný ocelář Jerry Lukowski, kterého hrál Petr Štěpán, byl typickou vůdčí osobností s těžkou koulí na noze, s koulí dluhů a strachu ze ztráty syna. Markéta Sedláčková jako jeho manželka využila výhody moudře napsaného textu. Umírněná i rázná žena, vládnoucí železnou logikou. A jejich syn Nathan, který je také jednou z klíčových postav, byl výborně napsán i hrán. Tak zralé herectví, jaké ukázal Dominik Brychta, bylo udivující. Další protagonisté hořké svlékací komedie: Teddy Tomáše Saghera, Dave Jakuba Uličníka, Nichols Igora Ondříčka, McGregor Lukáše Janoty, Ethan Michala Isteníka i Noah (Bejk) Zdenka Junáka, byli na úrovni, kterou lze srovnávat s protagonisty filmové verze, a asi by z toho srovnání nakonec vyšli vítězně. Třeba Junákův Bejk – ve filmové verzi Kůň – brněnskému herci sedl mnohem lépe. Všichni účastníci striptýzu radostně ukazovali divákům svá nedokonalá těla. Nadšeně vystrkovali břicha, křivili se s vpadnutými hrudníky, vynikali nejenom dobrými dialogy, ale také pohybovou kulturou, od nešikovných železářů po docela zajímavé striptýzové tanečníky. A dokázali rozesmát. Při tom bylo stále v pozadí cítit to sociální dusno, psychologickou rozladěnost, to vše, co přinutilo normální chlapy pitvořit se před nadrženými ženskými.
Ještě jedno vylepšení od filmového příběhu jsme mohli vidět na scéně. Je až s podivem, že se do filmu nedostali „teplí“ striptýzoví tanečníci – v původní divadelní verzi byli. Autor Terence McNally se i ve své předešlé tvorbě věnoval problémům rasizmu, minoritám. Homosexuálům, tulákům, lidem, kteří byli z různých důvodů ostrakizováni na okraj společnosti. Tím víc udivuje, že ve scénáři filmové verze scenárista Simon Beaufoy ukázku toho prvního, profesionálního striptýzu, vůbec neuvedl. Naopak ve verzi divadelního muzikálu je dvojici striptérů věnována pozornost a zvlášť Keno (hrál ho výborně Jakub Zedníček) je dobrou protiváhou toporným pohybům začínajících „striptérů amatérů“.
Díky tomu, že jsem viděl večerní premiéru Donaha! v muzikálové divadelní verzi a následně doma u DVD verzi filmovou, mohu odpovědně porovnávat. A vítězně z tohoto srovnání vychází ta brněnská verze režiséra Stana Slováka. Živá svěží hudba Davida Yazbeka, kterou nastudoval Karel Cón a bezchybná interpretace písní, k tomu přidejme také vždy kvalitní pohybovou kulturu (choreografie Michal Matěj), ještě nezapomeňme na funkční kostýmy, které zde také hrají svou roli (oděvy na suché zipy pro bleskové svlékání jsou dílem Andrey Kučerové a Elišky Ondráčkové). Výsledkem je hodně komediální, a při tom veselo – smutný muzikál, zobrazující stále ožehavé téma touhy po naplnění obyčejného lidského štěstí. Ale zkuste být šťastní, když nemáte práci a dělat hlídače v samoobsluze nebo uklízeče je pro hrdého oceláře ponižující…
Muzikál DONAHA! osloví každého. Někoho pobaví, někomu hlouběji vstoupí do duše. Ještěže lidé závislí na dávkách z “pracáku” moc do divadla nechodí…
Foto: Jef a Tino Kratochvilové
