Opereta, potažmo muzikál, jsou žánry mnoha měšťany, některými publicisty a částí nepoučené veřejnosti označované jako pokleslé. Co na tom, že je to právě opereta, která v minulosti zachránila celou řadu operních divadel od krachu, co na tom, že řada dnešních světových muzikálů je celozpívaných a tudíž je lze považovat za legitimní, svébytnější a ekonomicky úspěšnější nástupce opery, než je tomu u “moderních” oper 20. a 21. století, jež se mnohdy stávají záležitostí nemnoha fajnšmekrů, hudebních vědců, a pramála diváků. Bohužel, i některé současné inscenace titulů osvědčených dílům neprospívají a nejeden divák se táže, co režiséra vedlo k dalšímu prznění klasiky … Osobní ambice, či touha běžnému divákovi operu zhnusit? “Starého” diváka odradit, ale “mladého” nepřivést? Podobné otázky jsem si kladl při sledování nejnovější inscenace Dona Giovanniho v plzeňském Divadle J.K. Tyla a pokusil se je porovnat s muzikálovou inscenací Mozart!, kterou nastudovalo Městské divadlo Brno.
Kunze s Levayem, autoři celosvětově úspěšného muzikálu Mozart!, nepíší „písničkály“, jak je na naší scéně obvyklé. Sami se nazývají tvůrci “drama-muzikálu“, přičemž toto označení není až tak synonymem dramatu jako takového, ale spíše celkové stavby díla. Překvapivě jejich tituly, většinou reflektující skutečnou historickou postavu, nejsou biografické, a sledují jen určitou životní linku zvolené osobnosti za pomoci nápaditě napsané dějové osy. Michael Kunze sám vytvořil osobitý autorský styl, když titulní hrdiny téměř pokaždé konfrontuje s postavou imaginární nebo smyšlenou. V Elisabeth je tímto partnerem i protipólem císařovny Alžběty atraktivní Smrťák (nebo vlastně Osud?), v Marii Antoinettě „dítě revoluce“ Margrid Arnaud a v Mozartovi „dokonalost“ ztělesněná figurkou porcelánového Amadé. Je to neokoukané a chytré. Zároveň v Mozartovi Kunze absolutně ignoruje jeho známý (a možná až zbytečně démonizovaný) souboj se Salierim, svým skladatelským konkurentem. Snad pouze jako zkoušku divácké pozornosti, vsunuli tvůrci muzikálu Salieriho mezi sboristy na počátek prvního i druhého dějství. Symbolizují tím snad nesrovnatelný generační význam tvorby obou rivalů…? Ve zvoleném konceptu autoři líčí Mozarta především jako člověka – geniálního, ale zranitelného, zneužívaného, zamilovaného, neposlušného, jako superhvězdu, snílka i hráče…
Ale zpět k původnímu tématu. Vše začíná u výpravy. Jak známo, barvou klasicismu je červená, koneckonců sám Wolfgang Amadeus se často nechával portrétovat v červeném kostýmu, nebo alespoň na červeném pozadí. Tudíž zcela logicky právě červená dominuje muzikálové inscenaci, která viděním autorů Michaela Kunzeho a Silvestera Levaye předkládá mladého Mozarta jakožto rebela, který se snaží vzepřít otci Leopoldovi i zažitým konvencím své doby a touží se stát nezávislým tvůrcem. S mladým skladatelem vstupuje na jeviště i malý genius, zázračné porcelánové dítě, s nímž je umělec neustále během svého života konfrontován – ideální porcelánová figurka oproti živému člověku – kontroverznímu umělci, který hraje karty, holduje alkoholu, miluje, sní a hlavně pere se o svou svobodu. Vše v sugestivním výtvarném ztvárnění.
Naproti tomu operní inscenaci “opery oper” dominuje všeobjímající nudná čerň. Černá je scéna, kostýmy a dokonce i bundy záchranářů, kteří přijedou k zavražděnému Komturovi. Tato drobná nelogičnost však není zdaleka jediným problémem výtvarného uchopení plzeňského Giovanniho v nastudování režiséra Zbyňka Brabce. Kulisy dělají dojem, že jsou teprve v jakési podivné fázi výroby, přestavby z prázdné do prázdné scény trvají fatálně dlouho. Inscenace, jež nemá žádný temporytmus, tím nadále trpí. Současné rekvizity přitom vadí ze všeho nejméně – prohlížení profilů milenek titulního hrdiny na facebooku lze dokonce považovat za milý výstřelek dnešní doby, bohužel většina vtipných nápadů není dotažena do konce a chybí jim širší souvislosti. Je-li například Giovanni jakousi bizardní VIP osobou, mafiánem nebo vlivným podnikatelem, proč není navlečen do Armaniho nebo Huga Bosse, ale vypadá jako vyhazovač z pochybného baru?
V muzikálu Mozart! vystupuje Wolfgang Amadeus v džínách a na hlavě má dredy – nikomu to kupodivu nevadí, přestože ostatní postavy jsou kostýmované v dobovém duchu. Ostatně, je to floutek, provokatér, hráč a cynik – podobně, jako většina geniálních tvůrců. V podání Aleše Slaniny nebo Dušana Vitázka vystřihne naprosto přesvědčivě popovou baladu i rockový trhák, metá salta, zároveň je dětsky naivní a zranitelný… Publiku nabízí radost, vášeň, cit, ale hlavně spontánnost. Je to figura divadelně moderní, živelná, lehce uvěřitelná. Naproti tomu plzeňský král všech svůdců je absolutně nudný. Je vůbec možné, aby se do něho někdo zamiloval? Svým chováním i hastrošským oblečením budí spíš posměch, než obdiv. Tenhle “žebrák od Tesca” že je lamačem ženských srdcí? Rovněž tak Leporello připomíná zkrachovalou existenci, většina vystupujících dam budí podezření, že si do divadla jen odskočily z nedalekého nočního klubu Pamela. Jak už jsem zmínil, primárně nevadí, že hlavní protagonisté používají moderní atributy, jako jsou notebook či mobilní telefon a že se cpou dobrotami z KFC, ale že jejich postavy jsou prázdné a jednají nejen v rozporu s originálním libretem, ale zároveň i s titulkovým překladem samotného režiséra, který běží na titulkovacím zařízení.
Děj muzikálu Mozart! prosvětlují komediální výstupy Emanuela Schikanedera a rodiny Weberových, přičemž v prvním plánu probíhá nepříliš veselý Wolfgangův osud, symbolizovaný už prologem, během něhož je hledán Mozartův hrob. Plzeňského Dona Giovanniho neprosvětluje nic, je dán jen všanc hudbě geniálního tvůrce, která je naštěstí nesmrtelná. Zatímco herci a zpěváci z muzikálového Mozarta doslova vybízí k zaslouženému aplausu, jejich operní kolegové vzbuzují soucit, že musí zpívat (mnohdy výborně!) v inscenaci tak režijně a výtvarně slabé. Zároveň tento Don Giovanni nutí v kontextu s mnohdy zbytečně skandalizovanými plzeňskými inscenacemi (Šárka, Rusalka, Rigoletto) diváka k zamyšlení, co všechno a proč musí “věrný abonent” snést…
Nezatracujme operetu a muzikál ve srovnání s “královskými” žánry, jakými jsou dle veřejného mínění (které zase geniálně zobrazil Offenbach…) opera a činohra. Dívejme se a srovnávejme. Nejen inscenace v Brně a Plzni, ale také v Praze či Vídni. Mnohdy dojdeme k pozoruhodnému prozření, že muzikálové tituly, autorsky původní a moderní, většinou zachovávají reálie zobrazované doby, zatímco současná opera kráčí nejistým krokem od jednoho experimentu k druhému. Je již ostudou ztvárnit příběh řemeslně dobře, klasicky?
A tak zatímco muzikál Mozart! na Hudební scéně Městského divadla v Brně nabízí divadlo svěží, současné a veskrze čisté, Don Giovanni ve Velkém divadle v Plzni přináší obhroublost, jistou perverzi, inscenační bezradnost a z ní pramenící diváckou nudu. Naštěstí záleží jen na publiku, za kterou podívanou utratí pár svých stokorun…
Michael Kunze, Sylvester Levay: MOZART!
Přebásnění: Michael Prostějovský
Režie: Stano Slovák
Hudební nastudování: Caspar Richter
Dirigent: Caspar Richter, Karel Albrecht, František Šterbák
Choreografie: Igor Barberić
Scéna: Jaroslav Milfajt
Kostýmy: Andrea Kučerová
Dramaturgie: Klára Latzková, Jan Šotkovský
Sbormistr: Karel Škarka
Premiéra: 3. října 2009 na Hudební scéně MdB
Wolfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni
Libreto: Lorenzo Da Ponte
Dirigent: Jiří Štrunc
Režie: Zbyněk Brabec
Scéna: Jan Hubínek
Kostýmy: Tomáš Kypta
Dramaturgie: Zbyněk Brabec
Sbormistr: Zdeněk Vimr
II. dirigent: Tomáš Brauner
Pohybová spolupráce: Richard Ševčík
Premiéra: 28. ledna 2012 ve Velkém divadle DJKT Plzeň
Foto:
1, 2, 5, 6) Jef Kratochvil – Mozart!, Městské divadlo Brno
3, 4, 7) Marta Kolafová – Don Giovanni, DJKT Plzeň
