Další ročník jediného českého festivalu pro hudební divadlo s názvem Dokořán je za námi. Na sklonku sezony jej každoročně pořádá (dá-li Bůh, okolnosti a viry) Městské divadlo Brno. A skoro se divím, že se jedná o zatím jedinou reprezentativní „muzikálovou“ přehlídku, když tento žánr přitahuje stále víc a víc diváků a mnohdy (jako kdysi nenáviděná opereta) doslova zachraňuje chřadnoucí kasy vícesouborových divadel.
Ač stále platí, slovy renomovaného publicisty Josefa Hermana, „že festival svou dramaturgií a pojetím zásadně překračuje žánrové označení muzikál,“ letos bylo právě mainstreamového muzikálu na programu ze všech ročníků nejvíc. A bylo to dobře, pokud chce festival v duchu svého podtitulu nabídnout to nejzásadnější, co se na scéně hudebního divadla odehrává. Pojďme si Dokořán stručně zrekapitulovat den po dni.
Celou letošní přehlídku odstartovala revue Pudl a pudr s podtitulem opera-disco muzikál od Heleny Koblischkové, v režii Petra Haška a produkci Geisslers Hofcomoedianten. Hra se snaží novými prostředky navázat na tradici barokního divadla. Zbrusu nový autorský kus inspirovaný pražskými divadelními událostmi z let 1617 a 1627 představuje osudy dvou bratrů, z nichž jeden je básník a druhý skladatel. Oba poznali okázalost karnevalů, slávu komedie i lesk italské opery. Příběh je tedy velmi specifickou procházkou dějinami divadla, přináší celou řadu komiksově stručných a brutálně absurdních gagů a situací. Nacházíme zde řadu odkazů na konkrétní postavy, hudební trendy i historické souvislosti v podání Petra Šmída, Vojtěcha Franců a dalších šesti herců a hereček. Je to svěží, vtipné a neotřelé představení, které teď čeká letní tour po celé České republice.
Druhou inscenací úvodního dne na Hudební scéně byl původní německý muzikál Frankensteinova nevěsta autorů Wolfganga Böhmera a Petera Lunda v nastudování Stadttheater Ingolstadt. Německé divadlo, které s MDB dlouhodobě spolupracuje, přivezlo zcela současný, filozofický a divácky těžší kalibr muzikálového žánru. Možná i proto se jednalo o divácky nejméně úspěšnou inscenaci festivalu, byť si dílo jistou pozornost určitě zaslouží. Hlavní hrdince Marii je diagnostikován zhoubný nádor na mozku. Zbývají ji tři až šest měsíců života. Rodina, zejména manžel Henning, se jí všemožně snaží pomoci. Nevlastní dcera, která je lékařkou, chce všechny přesvědčit, že správnou a jedinou možností je operace spočívající v zavedení implantátu nebo-li čipu do mozku. Operace se podaří, jenže se z Marie, v sugestivním podání Anjie Rietzové, stává už zcela jiný člověk a v jistém slova smyslu robot. Celá druhá polovina hry pak pojednává o tom, zda je cena života tak vysoká, aby pro ni člověk obětoval cokoli – vzpomínky, lásku i osobní identitu a jedinečnost. Není lepší v jistém okamžiku „člověka vypnout“? Dílo přineslo originální téma, zajímavou hudbu i moderní aranže, ale domnívám se, že bez jistého znaku regionality (publikum jde na své oblíbené autory, herce…) může v cizím prostředí „neodborníky“ jen těžko zaujmout. Tohle byl kus pro muzikálové nadšence aktivně vyhledávající zajímavé zahraniční produkce.
Druhý den festivalu, sobota, byla především dnem milých setkání a splněných přání. Proběhlo jen jedno představení, Pozor, Zorro! (hrálo se dvakrát) a dva večerní koncerty pod širým nebem ve dvoraně Městského divadla. Oním jediným sobotním festivalovým představením byla takřka kultovní inscenace loutkářů z neméně kultovní plzeňské Alfy. Do Brna přivezlo pět herců a hudebníků také osmdesát loutek. Premiéru mělo dílko Víta Peřiny, Tomáše Dvořáka a Ivana Nesvedy ještě před vypuknutím takřečené pandemie v prosinci roku 2019. Dětské i dospělé diváky baví dodnes zejména mexickými rytmy z pera hudebního skladatele Vratislava Šrámka a nadšeným temperamentním muzicírováním herců na jevišti. Řada diváků Zorra dokonce považuje za nejlepší dětské představení široko daleko. Publikum baví nejen výklopná scéna, evokující stará domácí loutková divadla, ale hlavně písničky hrané na originální mexické nástroje. A také super nápaditá česko-mexická španělština, která celou hru provází! Vše se odehrává ve frázích výběros daňos pro guvernéros – fuj fuj daňos, čemuž úplně malé děti sice nerozumí, ale přesto se smějí a po hercích repliky často opakují. Konečně nejde až tolik o slova jako o akci, muziku a mexická sombrera. Osobně se domnívám, že tato čistá loutkařina není hudebním divadlem, natož muzikálem, ale přesto se Zorro z Alfy na festivalu neztratil a získal srdce mnoha diváků.
Následující tři dny festivalu přinesly skutečnou muzikálovou smršť, mezi odpoledním a večerním představením byla mnohdy pauza dlouhá jen deset minut. Legendární Jesus Christ Superstar v podání záhřebského Městského divadla Komedie (Zagrebačko gradsko kazalište Komedija) patřil divácky k největším lákadlům festivalu. Vstupenky zmizely prakticky během dvou dnů. A záhřebské divadlo přivezlo skutečně velkolepou show, na scéně se potkalo přes padesát zpěváků a v orchestřišti zasedlo na čtyři desítky muzikantů! Muzikál skladatele Andrewa Lloyda Webbera a libretisty Tima Riceho prokázal, že patří u nás k notoricky známým a nesmírně oblíbeným titulům. Po legendární premiéře v pražské Spirále jej postupně nastudovaly Městské divadlo Brno, Národní divadlo moravskoslezské Ostrava, Hudební divadlo Karlín a překvapivě i Slovácké divadlo v Uherském Hradišti, chystá se nová inscenace v Plzni. Zkrátka by se dalo říct, že je u nás „přeježíšováno,“ a vyvstává otázka, zda tahle rocková opera vůbec ještě někoho zajímá. Brňané důrazně odpověděli, že ano. Zejména díky Lloyd Webberově geniální hudbě. Chorvatské provedení, jež nastudovali Damir Lončar (režisér), Dinko Appelt (dirigent), Leo Mujić (chorografie), Ivo Knezović (scéna) a Mirjana Zagorec (kostýmy), bylo možná o trochu míň rockové a malinko víc operetní, než jsme u nás zvyklí. Ovšem bylo velkolepé a strhující. Ze všech viděných Ježíšů mne asi nesmírně bavilo, ač nebylo nejsugestivnější. Ježíš i Jidáš výborně zpívali, Máří Magdaléna byla dojemná, bas Kajfáše vznešený a zadečky holek z kumpačky nadprůměrně pohledné. Celé představení běželo v obrovském tempu a zaslouženě se dočkalo dlouhého standing ovation. Tento Ježíš zaujal obrovskou energií, muzikálností a taneční invencí. Pro záhřebské divadlo určitě představuje milník, Rubikon, který zvládli se ctí překročit. Bravo jim plným právem náleží, protože rockovému Ježíšovi věnovali velkou péči.
Jít po představení Jesus Christ Superstar na Pekařovu ženu se zdálo stejně bizarní, jako po Othellovi bezprostředně zavítat na Perly panny Serafinky. V hlavách jsme měli malinko galimatyáš. Za neatraktivním názvem by totiž člověk čekal spíš dětskou pohádku, než znamenitou muzikálovou komedii poměrně slavné autorské dvojice Joseph Stein – Stephen Schwartz. Příběh vychází z klasické situační komedie francouzského střihu: Do městečka ve francouzské Provence přijíždí nový pekař Aimable (T. Lněnička) se svou mnohem mladší atraktivní manželkou Genevieve (A. Trembecká). Genevieve se líbí místním mužům. Snaží se zůstat věrnou, ale nakonec ji svede mladík Dominique (M. Štrunc), se kterým uprchne neznámo kam. Zhrzený pekař přestává péct a vesničané musí v zájmu dodávek vynikajícího pečiva spojit síly a mileneckou dvojici najit, usvědčit a pekařovu ženu přesvědčit k návratu. Prvotní okouzlení ji už stejně nebaví, a pokorně se vrací domů. Milou, vtipnou a roztančenou muzikálovou komedii se souborem Východočeského divadla Pardubice nastudoval režisér Petr Gazdík a stala se rozhodně příjemným překvapením festivalu.
Další festivalový den zahájila Kouzelná flétna pražského Divadla v Dlouhé inscenačního tandemu SKUTR, tedy Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský. Tohle „uskupení“ má na svém kontě řadu úspěšných (nejen) operních představení, byť na mne lehce působí podobně, jako kdysi Střežený parnass, který se rozhodl zcela neúspěšně zorganizovat revoluci v opeře. Samotná Kouzelná flétna „z Dlouhé“ navozuje základní otázku: Proč? Co vede činoherní soubor k šaškování a zneužívání Mozarta? Ač sám nemám rád operu z konzervy, smysl této inscenace jsem vůbec nepochopil. Nezdá se mi, že by činoherní divadlo chtělo přilákat mladého operního diváka (proč by to dělalo…), pominu-li fakt, že kdybych jako puberťák viděl tuto inscenaci, už bych asi na operu nikdy nešel. A proč se činoherci nutí do něčeho, co vůbec neumí, tedy do virtuózních árií? Nevím… Nejsilnějším článkem inscenace byl kupodivu Jan Sklenář jako Královna noci, který si s partem poradil nejobdivuhodněji. Ale zase – už tu byla Babička jako muž, Richard III. jako žena atd, atd. Zajímá nebo šokuje to ještě někoho? Pro mě byla tato Kouzelná flétna nejproblematičtější inscenací festivalu, kterou neváhám označit za ZBYTEČNOU.
Od 20 hodin pak na Hudební scéně rozbalilo Divadlo J.K. Tyla v Plzni svojí kultovní a divácky velmi oblíbenou Elisabeth, která měla kuriózně týden po domácí derniéře. Jeden z vůbec nejúspěšnějších titulů kontinentální Evropy napsala slavná autorská dvojice Michael Kunze – Sylvester Levay. Zajímavě zpracované téma všeobecně známé císařovny Sisi pracuje s fikcí, že Elisabeth miluje nejen císař Franz Josef, ale také Smrt. A tajně možná i Lucheni, její vrah, který je po vzoru Che z Evity průvodcem muzikálu. Plzeňané se museli během jediného odpoledne narychlo sžít nejen s jiným prostředím a nemožností hrát v různých úrovních na výsuvných stolech, ale také s „překvapením“ za dirigentským pultem: Skutečnou derniéru totiž neřídil ani jeden z „domácích“ dirigentů (Kryštof Marek, Pavel Kantořík), ale jeden z vídeňských supervizorů, dirigent Michael Römer. Ten řídil představení s neskutečným přehledem, temperamentními gesty a v rychlejších tempech, byla radost jej sledovat. Orchestru i zpěvákům však tato skutečnost musela působit neskutečný stres, neb zmíněný dirigent s Plzní nikdy nehrál a v Brně se souborem absolvoval jen jednu zkoušku. Přesto podali zejména Soňa Borková (Elisabeth), Pavel Režný (Smrt), Venuše Dvořáková (Sofie) či Pavel Klimenda (Rudolf) obdivuhodné výkony a sklidili dluhý standing ovation. Elisabeth se v Brně s Českem rozloučila opravdu důstojně, když jí aplaudovalo po strop plné divadlo.
Lunetici. Jeden z prvních marketingových hudebních projektů zlatých devadesátek. Začínali jako taneční skupina na diskotékách a postupem času bohužel začali i zpívat. Náctileté holky je milovaly, kluci nesnášeli, kritici drtili a hudebníci z jiných žánrů je buď neznali, nebo se jim smáli. Lunetikům ale vyšlo pár hitů, zejména Máma, pak začali moderovat po Tereze Pergnerové hitparádu ESO. Vydělávali velké peníze a bavili se. Se zábavou přišly drogy a v roce 2003 se skupina rozpadla. Po pár letech se parta už lehce obtloustlých a vysmažených tatíků dala opět dohromady, ale velkou díru do světa pop music už neudělala. O celém cirkusu kolem téhle podivné bandy vypráví s nadsázkou a humorem inscenace The Legend of Lunetic Za výletem do devadesátek, kdy bylo možné úplně všechno, stojí režisér Janek Lesák a dramaturgyně Natálie Preslová. Martina Kociána hraje Láďa Karda, Vaška Jelínka Janek Lesák, Aleše Lehkého Martin Cikán a Davida Škacha Jan Strýček. Taneční revue šlape ve skvělém rytmu a je vlastně připomínkou toho, co bylo před pětadvaceti lety takzvaně in. Včetně módy a hlášek, nad nimiž asi dnes zakroutíme hlavou.
Celý festival pak završil skvělý domácí autorský muzikál Devět křížů, kterému ještě předcházelo tradiční udílení Cen našeho magazínu Musical-opereta za nejlepší muzikálové výkony a inscenace roku 2022. Vítěze tří hlavních kategorií letos v anketě vybrali hlasující čtenáři. Ti do redakce zaslali rekordních více než 6 600 hlasů, přičemž pro vítěznou herečku, Kristýnu Daňhelovou, hlasovalo 1324 tipujících a učinili ji tak absolutní vítězkou ankety. Nejoblíbenějším hercem se stal Roman Tomeš, mezi inscenacemi shodou náhod nejvíce zabodoval právě muzikál Devět křížů. Za něj si trofej převzali samotní autoři díla. Ve dvou kategoriích o ceně rozhoduje redakční rada magazínu Musical-opereta. Cenu za inscenační počin udělila Producentům NDM Ostrava, a bardem hudebního divadla vyhlásila operetní subretu Ludmilu Machytkovou.
A pak už o sebe před nadšeným festivalovým publikem na Hudební scéně Městského divadla Brno „křístly dva kamínky“. Nádherná muzikálová balada, novátorská hudba, skvěle napsaný děj na základech všeobecně známého příběhu z okolí dnešní dálnice D1. A velkolepé, velmi uvěřitelné herecké výkony. Pro to vše diváci tenhle muzikál opravdu milují. Ani tentokrát standing ovation nebral konce. V hlavních rolích excelovali Kristýna Daňhelová, Ondřej Studénka, Petr Štěpán, Milan Němec, Alena Antalová či Jan Apolenář. Naší kompletní recenzi tohoto představení naleznete ZDE: https://www.musical-opereta.cz/devet-krizu-uchvatna-muzikalova-basen/
Úplnou tečku za festivalem Dokořán s letošní velmi zajímavou dramaturgií udělal Kulatý stůl moderovaný dramaturgem Janem Šotkovským za účasti publicistů Josefa Hermana, Patricka Fridrichovského, Vítězslava Sladkého, Michala Zahálky, Ondřeje Doubravy, Jolany Novákové a Petry Kostelecké. Ti spolu se studenty brněnských uměleckých škol diskutovali nejen o právě uplynulém ročníku festivalu, ale také u budoucnosti a trendech hudebního divadla jako takového.
Dokořán pro hudební divadlo 2022 je za námi, ať žije Dokořán 2023! Pár tipů na inscenace, které by hosté i diváci příští rok rádi viděli, koneckonců v kuloárech už padlo. Přijede za rok ostravská Rebecca, chebské Musíme si pomáhat, kladenské Na skle malované nebo snad Bodyguard z bratislavské Nové scény? Uvidíme…
