Poslední listopadový den byla v brněnském Divadle šansonu další premiéra, tentokrát vystoupení herečky a zpěvačky Městského divadla v Brně Jany Musilové.
Ještě dřív, než se rozepíšu o čem to bylo, jaké to bylo, je nutné asi vysvětlit repertoárovou politiku dnes již známého brněnského divadélka v Dělnickém domě. Jana Musilová tam vystupovala před rokem, když se divadlo uvádělo do života, se zcela jiným programem. Stejně tak tam vystupovala a znovu vystoupí Lenka Filipová nebo Jiří Suchý s programem 5 x Semafor. Vždy se jedná o jiné představení, i když se stejným protagonistou. Znějí vždy jiné písničky, do programu jsou zváni jiní hosté.
Principál divadla Jiří Vondrák Janu Musilovou neuváděl, naopak, ona uváděla jeho. Dělala to mile, nenuceně, v několika málo přestávkách programu, kdy nezpívala sama.
Již v první písničce „Ten automat hned zhasne“ (P.Cmíral, R.Smetana) Musilová + Vondrák ve společném duetu nastavili atmosféru celého představení. Šanson jako žánr není zrovna přátelský k duetu. Je to žánr výsostně osobní a intimní. Ovšem pokud je sama písnička „intimní a osobní“ – a taková ta první na úvod byla, divák rád přijme styl, obsah celého představení, ve kterém zazněly jak totálně známé šansony (např. z repertoáru Edith Piaf), tak česká Vzdálená přání (Kopta, Malásek) nebo Láska je hra (V. Staňková, L. Kuba). Jiří Vondrák si „střihnul“ nádhernou a méně známou píseň Suchého a Šlitra Kamarádi. Dominoval však šanson francouzských velikánů, se kterým vystupoval Ch. Aznavour, Edith Piaf nebo M.Mathieu. Neumím posoudit kvalitu francouzštiny Jany Musilové, ale pro mne zněla nádherně a věrohodně.
Městské divadlo v Brně nemá průměrné protagonistky. Sólistka muzikálového souboru Jana Musilová patří mezi kmenové herečky od roku 1990, hned po tom, co absolvovala muzikálové herectví na brněnské JAMU. A od té doby jde stále z role do role. Získala dvakrát prestižní cenu divadla Křídla a stihla také vystupovat na pražské muzikálové scéně (Les Misérables), vydat dvě vlastní desky (či vlastně cédéčka)… Mezi nejvýznamnější projekty patřil koncertní program písní a šansonů francouzských autorů La vie est merveilleuse – Život je báječný, který asi tvořil základ představení v Divadle šansonu.
Nejeden interpret u nás se pokouší, často úspěšně, zpívat šanson. Mnozí z nich, byť je příjemné jim naslouchat, nejsou interprety, ale jenom napodobiteli. Interpret, ten musí k dílu najít svůj vlastní, osobitý výklad. A to se právě Janě Musilové daří. Má nejenom krásný hlas, který umí patřičně zabarvit, je především herečkou, která svým výrazem zpívaný text prožívá. A protože je to herečka dosti expresivní, i ten prožitek je takový. Nejraději bych napsal, že je to zpěv „krev a mléko“, kdyby to nebyl pojem u šansonu hodně nepatřičný.
Divadlo šansonu má svůj orchestr, vedený klavíristkou Šárkou Královou. Jedny malé perkuse, violoncello a housle, klarinet střídaný, jak už to bývá, saxofonem, harmonika, bez které by ten pravý pařížský šanson nezněl úplně a občas kytara, nástroj principála Jiřího Vondráka. Opět jsem se po představení zapomněl zeptat, kdo dělá aranžmá všech skladeb, protože i přes rozličnost písní i žánrů, hudba zní vyrovnaně, nejpříznačnější je asi příměr „inteligentně a erudovaně.“
Jana Musilová měla ve svém představení i zajímavého hosta, dívku, kterou předtím vyzpovídala, mladou a milou Veroniku Šotovou z pražské konzervatoře. Toto „mládě“ s příjemnou barvou hlasu a s výrazem zkušené interpretky bude, doufejme, budoucí hvězdou šansonu, pokud nám neuteče do světa populáru, kde jako mnohé před ní krátce zazáří a zhasne. Zazpívala několik písní s prožitkem, který je v jejím věku až udivující.
Hezké představení. Brněnské Divadlo šansonu má za sebou další úspěšnou inscenaci – nutno podotknout, že úplně vyprodanou. Snad by bylo dobré v blízké době sáhnout ke vstupenkám s číslováním. Představení začíná v devatenáct hodin, ale již půl hodiny předtím jsou všechna „dobrá místa“ beznadějně obsazena. Divadlo si získalo svůj okruh milovníků, kteří se rádi v té rychlé době hiphopu a techna vracejí ke starému dobrému žánru městské písničky. Pravda, převažuje střední a starší generace, ale člověka potěší, že si k šansonu našli cestu i mladí. Je to dobrý signál, že šanson, díky divadlu jako je toto, nebude zapomenut.
Foto: Jef Kratochvil a osobní archiv Jany Musilové
Tři tváře Jany Musilové: Při koncertním vystoupení, v kolébce šansonu, v Paříži a během divadelního představení Betlém v MdB
