Pražské Národní divadlo, nedávno kontroverzně sloučené se Státní operou, má na repertoáru jedinou operetu, letitou inscenaci Straussova Netopýra. Tu nastudoval v němčině už v roce 1991 režisér Martin Otava a dodnes plní mimo jiné v SOP funkci silvestrovského představení. Vše bude jinak od dubna příštího roku, kdy repertoár ND opět v budově Státní opery doplní zbrusu nové nastudování Veselé vdovy Franze Lehára.
Franz Lehár /1870-1948/ je pokračovatelem zakladatelů vídeňské operety, jako byl Johann Strauss ml., Franz von Suppé a Karl Millöcker a zároveň nejúspěšnějším představitelem tzv. „stříbrného věku operety“. Přezdívalo se mu „skladatel operet v moll”. Lehár je rodákem ze slovenského Komárna, tedy přesněji severní části města Komárom v tehdejším Rakousko-Uhersku. Studoval housle a skladatelství na Pražské konzervatoři, kde mu Antonín Dvořák poradil, aby se věnoval komponování. Po absolutoriu v roce 1899 se připojil k orchestru svého otce ve Vídni, kde působil jako asistent kapelníka. V roce 1902 se stal dirigentem v historickém Vídeňském divadle, kde se ještě v listopadu téhož roku hrála jeho první opereta Vídeňské ženy. Světový triumf mu přinesla v roce 1905 právě Veselá vdova, která je dosud společně se Straussovým Netopýrem nejhranější operetou světa. Tím, že jeho poslední díla nekončila happy-endem, v podstatě předznamenal muzikálovou vlnu, která vynesla, alespoň v Americe, nový divadelně hudební žánr na vrchol popularity ještě za jeho života. Zatímco ze skladatelova prvního tvůrčího období se nejlépe prosadila Veselá vdova a Hrabě Luxemburg, později sklízel úspěchy s vážnější Zemí úsměvů a Giudittou.
Když v roce 1905 uvedlo slavné hudební divadlo Theater an der Wien operetu Die lustige Witwe se subretou Mizzi Güntherovou a prvním tenoristou Louisem Treumannem v hlavních rolích Hany Glawari a hraběte Danila Daniloviče, zažila Vídeň podobnou senzaci, jako v dobách největší slávy Johanna Strausse mladšího. Původně ovšem libretisté Victor Léon a Leo Stein nabídli text R. Heubergerovi (autorovi úspěšné operety Ples v opeře). Ten dílo rozpracoval, ale Léon se Steinem nebyli jeho hudebními nápady nadšení, takže hledali skladatele jiného. V jejich hledáčku uvízl mladý Franz Lehár, tehdy ještě nepříliš známý komponista a dosavadní autor zatím čtyř dnes zapomenutých operet. Přestože se Lehár pustil do práce s velkou chutí, ani jeho hudba příliš nenadchla jak zmíněné libretisty, tak ředitele Divadla Na Vídeňce Viliama Karczaga, který nevěřil, že se nové dílo udrží na repertoáru delší dobu. Všechny pak překvapil převratný úspěch Veselé vdovy, která se rozlétla okamžitě do celého světa a jen během prvních pěti let zaznamenala v různých divadlech úctyhodný počet dvaceti tisíc repríz. Stala se tak nejen Lehárovým nejúspěšnějším dílem, ale společně se Straussovým Netopýrem vůbec nejhranější operetou světových jevišť.
Veselá vdova je plná nádherných melodií, které neztratily nic na své nápaditosti a lehkosti. Ve srovnání se všemi staršími operetami i takových mistrů, jakými byli Suppé, Johann Strauss ml., či Millöcker, nepřestává Lehár udivovat genialitou, s jakou hudebně vyjádřil každou situaci, každou postavu a její jednání, i ten nejdrobnější detail děje. Ve Veselé vdově dokázal, že i opereta může snést nejpřísnější umělecká měřítka. Mnoho jejích melodií se stalo doslova operetními evergreeny, např. písně o Maximu nebo o Vilje. Nejen díky nim, ale také díky vtipně napsanému libretu tato opereta dodnes baví diváky na celém světě a jejímu uvedení se nevyhýbají ani proslulé operní domy. V budově Státní opery byla Veselá vdova nastudovaná naposledy v roce 1945 na počátku slavné éry Divadla 5. května. Inscenace Veselé vdovy rozšíří operetní repertoár Státní opery doposud reprezentovaný pouze zmíněným nastudováním Netopýra.
Franz Lehár: VESELÁ VDOVA
Libreto: Victor Léon, Leo Stein
Dirigent: Enrico Dovico
Režie: Martin Otava
Scéna: Ján Zavarský
Kostýmy: Dana Svobodová
Choreografie: Petr Jirsa
Sbormistr: Tvrtko Karlovič
Premiéra v budově Státní opery Praha 3. a 5. dubna 2014
Ilustrační foto: Archiv autora
