Okřídlená věta o naší paní Boženě „Šťastná to žena“ byla vyřčena na internetu omylem. Řekla to totiž paní kněžna o babičce a ne K.H.Borovský o Boženě Němcové, jak se vysvětluje na středoškolském webu skolniliteratura.cz. Více k této matce, manželce, uklízečce, pradleně, redaktorce a spisovatelce patří její vlastní povzdech z roku 1858: “Těžko povznésti ducha, když starost o chléb vezdejší jej tíží”.
Příběh divoženky, kterou není schopno přijmout vesnické okolí, byl napsán v roce 1856. To už měla za sebou Němcová mnoholeté spory se svým manželem, celníkem – smolařem. Také už měla za sebou nejméně čtyři milostná dobrodružství a několik těžkých ublížení na zdraví, když žárlivý manžel svou choť surově zmlátil. A také bláznivý a romantický politický ústřel s českomoravskými „nemýlinci“ Matouše Klácela a jeho socialistickým komunismem. A před sebou měla mnohé cesty na Slovensko, kam byl její manžel přeložen. Nakonec byl Josef Němec po mnohaletém překládání C a K administrativou úplně odvolán a zůstal bez prostředků. Božena Němcová se v nouzi starala o sebe a o své dorůstající a studující děti. Syn umírá na tuberkulózu a její další milenec, lékař, který jej ošetřuje, odchází do Vídně. Paní Božena se spřátelí s Májovci, ovšem většinou žije v ústraní a píše a občasně vydává svá díla. Na to, jaký krušný byl její život, jsou to díla neuvěřitelně svěží, nabitá optimismem.
Divá Bára poprvé vyšla v kalendáři České pokladnice v roce 1856. Po smrti spisovatelky opakovaně v mnoha vydáních a stala se součástí (povinné) četby na školách. Spisovatelka, jako mnozí před ní i po ní, se stala skutečně slavnou a obdivovanou až po své smrti. Příběh o Báře – dá se říct, že jedno ze základních prací novodobé české prózy, muselo čekat 156 let, než jej někdo převedl do jevištní podoby.
Dramatik Milan Uhde je spolu se skladatelem Milošem Štědroněm znám jako autor Balady pro banditu (1975). Toto stěžejní hudebně-dramatické dílo divadla Husa na provázku (vlastně Na provázku – jméno husa bylo likvidováno, vždyť nám vládl Gustáv Husák) na motivy Ivana Olbrachta – Nikola Šuhaj loupežník se stalo nesmírně oblíbeným především mezi mládeží, že po zfilmování Vladimírem Sísem v roce 1978 se písničky z muzikálu zpívaly snad u všech táborových ohňů. Nikdo však nesměl vědět, že libreto napsal „nepřítel lidu“ Milan Uhde. Autorství na sebe vzal Zdeněk Pospíšil. Uhde jako redaktor zajímavého časopisu Host do domu udržel při životě toto „Skácelovské“ periodikum až do roku 1970, kdy byly všechny snahy o svobodné myšlení u nás umlčeny. V roce 1971 se ale Uhdemu povedl husarský kousek, když v Rudém právu, tiskovém orgánu KSČ, uveřejnil svůj svobodomyslný názor na poslání literatury a občanská práva. Za to byl samozřejmě potrestán. Už žádná tvorba, žádné divadlo. Je dobré se o této Uhdeho cestě životem zmínit právě pro pochopení jeho příklonu k dílu Boženy Němcové a k Divé Báře zvlášť. Uhde byl a je stejně energický a vždy běžící za svými ideály, představami, za svým přesvědčením, jako jeho Divá Bára, kterou na rozdíl od Němcové selanky přetvořil ve svébytnou dramatickou postavu.
Pakliže Milan Uhde (nevím už kde) zveřejnil své životní krédo: „Být sám sebou a odpovídat za to“, potom se zdá, že Bára v podání Němcové a stejně Bára v Uhdeho verzi se řídila právě tímto krédem. Je originální a neopakovatelná, divoká a nezvladatelná. Když člověk poslouchá Uhdeho, jak mluví o svém díle, jak se umí zapálit a jeho hlas hřmí, tak si musí říct – je to taková velikánská divá Bára v mužském a mužném podání… Není tedy divu, že si autor s tématem Boženy Němcové dlouho pohrával, až nakonec vznikl tvar muzikálového libreta. Ke spolupráci přizval svého dlouholetého přítele a muzikanta Miloše Štědroně a ještě Leoše Kubu, který byl žákem profesora Štědroně na JAMU a podílel se už na aranžmá předešlých muzikálů této dvojice, Nana a Červený a černý.
Městské divadlo v Brně pravidelně uvádí kromě světových, dá se říct „hitových“ muzikálů, i původní tvorbu. Jsou to díla principála divadla Stanislava Moši (většinou s hudbou Zdeňka Merty), ale kupříkladu i dva zmíněné úspěšné tituly Uhdeho a Štědroně. Nana i Červený a černý jsou díla vytvořena na základě světové literární tvorby. Oba francouzské náměty autorská dvojice zpracovala na vysoké profesionální úrovni, ovšem kdo očekával stejný úspěch, jako u „Banditů“, byl trochu zklamán. Asi je Paříž od Brna přece jenom příliš daleko. Asi je zaručenější, když je francouzský příběh vytvořen ve Francii, viz. muzikál Les Misérables. Pravděpodobně platí Čapkovo „Svět porozumí našemu příběhu“.
Najednou je tu Divá Bára. Ryze česká, přesněji možná ryze středoevropská, vždyť ten příběh se mohl odehrát někde na Moravě, na Slovensku nebo v české kotlině. Je zde pulzující život naší vesnice někdy v biedermeieru v C a K monarchii. Je to příběh, který jako současný popsala, odpozorovala, vymyslela Božena Němcová. A nejlépe mu rozumíme právě zde, i když motivy, touhy i obavy v příběhu vyřčené mají všelidskou platnost. Ono češství, či slovanství, je cítit nejenom v hudbě, v choreografii, ale (a především) v libretu. Milan Uhde prostě umí na krátké ploše, prostřednictvím několika přesných dialogů stvořit plnokrevnou postavu. Aťuž je to samotná hyperaktivní Bára (Andrea Březinová), chápající farář, který o sirotka pečuje (Jan Mazák), nebo myslivec, přející a rozumný – asi do Báry zamilovaný – (Stanislav Slovák, kterému to moc slušelo, alternuje ho stejně dobře Dušan Vitázek). Režisér a herec Slovák byl u tohoto díla zároveň asistentem režie. Báře výborně sekunduje méně rozhodná, méně samostatná Eliška (Marta Prokopová). Starosta vesnice (Igor Ondříček) se svou ženou (Jana Musilová) dokázali na malém prostoru vytvořit plnohodnotné postavy těch, kteří se prostě o vesnici starají – a velmi těžce se rozhodují. Hezky vypracovaná i zahraná byla postava do Báry zamilovaného studiuse Ondřeje (Vojtěch Blahuta), důstojnost sama byl pak správce panství (kterého tak věrně popisuje Němcová) v podání Viktora Skály.
V dobrém muzikálu všechno do všeho zapadá, jako puzzle. A z Divé Báry mám přesně takový pocit. Kromě pravdivě zahraných a výborně zpívajících protagonistů je tady ještě sbor, jako vždy vysoce profesionální a pohybově i vokálně dobře vybavený. Choreografka Hana Litterová (profesí také režisérka, libretistka, dokonce i scénografka Národního divadla v Brně) vytvořila umné pohybové propojení moderního tance s lidovými prvky – třeba dětské hry, které hodně připomínaly Plickův národopisný film nasnímaný v třicátých letech na slovenské vesnici Heľpa. Stejně tak přirozeně vyzněly lehce stylizované kostýmy Zuzany Štefunkové – Rusínové a scéna z prostých dřevěných bloků Tomáše Rusína. Hodně pomohly dotvořit atmosféru vizuální prvky s animacemi (Petr Hloušek a David Kachlíř).
Ještě zde nebyla řeč o hudbě. Štědroň je zkušený muzikant, který má na svém kontě řadu významných inscenací. A Leoš Kuba – jeho žák a dnes známý jazzman, toho má i přes svůj mladší věk také hodně za sebou. Netuším, kolik vkladu do té hudby kdo má (ještě nezapomeňme na instrumentaci přímo pro nástrojové obsazení MDB, kterou má na svědomí Karel Cón). Výsledkem však je kompaktní muzikálový celek, ve kterém zní lidové nápěvy, jako bychom je už mnohokrát slyšeli – a vedle toho moderní funky a cosi jako folkrockové balady. Ale i v té různosti je cítit neuvěřitelně jednotný rukopis. Nic nevyrušuje, naopak, hodně toho příjemně vzrušuje. Pokud mám malou výhradu, tak je to absence hitů. Oni totiž v tom díle jsou, jenom se v rychlém tempu inscenace ztrácí. Stačilo by některé zdařilé písně na správném místě opakovat, uvést je na závěr nebo aspoň použít v děkovačkách, aby divákovi „vlezly pod kůži“. Já vím, inscenátoři se mnohdy hitů dobrovolně a vědomě vzdávají, aby vynikla celistvost inscenace, ale stejně je to škoda.
Na závěr zmínka o režisérovi: Juraj Nvota, klukovsky vyhlížející Pan režisér, má za sebou hromadu úspěšné práce. Od režií v divadle v Nitře a v Bratislavské Astorce až po různé neotřelé experimenty (např.společné československé představení Suchého Semaforu a divadla Lasici a Satinského, v muzikálové férii Nevesta predaná Kubovi). Ve Slovenském národním divadle v Bratislavě zase inscenoval velkou zpěvoherní inscenaci Hra o svaté Dorotě, kde účinkoval i velký ansámbl Slovenského lidového uměleckého kolektivu – SLUK. Nvota je kmenovým a profilujícím režisérem Naivního divadla Stana Štěpky a hostujícím režisérem na předních slovenských i českých scénách: Ypsilonka, Divadlo Na Zábradlí… Právě tam režíroval Uhdeho Zázrak v černém domě a později pro televizi Uhdeho inscenaci Na rozchodu. Dlouholetá spolupráce pak vyústila v režii Divé Báry na Hudební scéně. Juraj Nvota kdekoliv o divadle mluví, tak zdůrazňuje, že není muzikálovým režisérem. Ale samotná jeho tvorba mu odporuje. Má za sebou nejedno hudebně dramatické dílo a lépe režijně cítěný muzikál, než je Divá Bára, jsem dávno neviděl. Na okraj, je zajímavé, jak se většina těch nejlepších režisérů brání škatulkování – Jozef Bednárik, když režíroval na Nové scéně v Bratislavě svůj první muzikál, Ze života hmyzu, také tvrdil, že to neumí, že „predsa ja nie som muzikálový režisér…“ Dnes je v muzikálové historii pojmem… Juraj Nvota tedy není první, kdo se brání, ale marně, protože prostě muzikálovým režisérem je. Cítí tento svébytný žánr, umí pracovat s čistou divadelní zkratkou, umí herce vést k přirozenému projevu.
Zrodil se tedy nový muzikál. Díky brilantnímu obsazení i díky dramaturgii divadla (všestranný, pracovitý a inspirující Jan Šotkovský), ale hlavně díky koncepci Městského divadla v Brně, jež se nebojí uvádět nevyzkoušené tituly, vznikl titul dramatický, v závěru optimistický a vskutku národní.
Foto: Jef a Tino Kratochvilové
