Velká oslava Michala Davida bez oslavence – tak by se dal asi nejvýstižněji charakterizovat nový muzikál Děti ráje, který se od sobotní premiéry hraje v GoJa Music Hall na pražském Výstavišti. Sotva zazní jeho první písnička, atmosféra v sále zhoustne, diváci si začnou pobrukovat známou melodii a s každým novým hitem jejich nadšení sílí. Tak nějak by se očekávalo, že alespoň při závěrečné rekapitulaci všech stěžejních hitů, která už tak tříhodinové dílko prodlouží o dalších dvacet minut, vběhne tato popová legenda 80. let na jeviště s typickým keyboardem přes rameno a začne poskakovat v rytmu diska jako zamlada. Nestane se tak – Michal David Děti ráje za nevyjasněných okolností kolem sporu o autorská práva (asi) bojkotuje a s konkurenční produkcí připravuje vlastní crazy komedii postavenou na stejných hitech pod názvem „Je třeba zabít Davida.“ Ta má mít premiéru v dubnu příštího roku.
O čem Děti ráje vlastně jsou? První dějství se odehrává na jakémsi maloměstě v 80. letech minulého století, kdy jedinou zábavu nabízí zdejší diskotéka. Místní „divný kluk“, romantik a tak trochu nekňuba Michal, se zamiluje do třídní krasavice a premiantky Evy. Na tu si však brousí zuby i dýdžej a samozvaný playboy Tom. Eva o něj ale nestojí a na diskotéce vznikne konflikt, během něhož se Michal Evy statečně zastane, načež je z klubu brutálně vyhozen. Oba gymnazisty to ještě více sblíží a definitivně má k Evině srdci Michalovi pomoct vlastní romantické písnička. Té se však shodou nevinné zápletky zmocní Tom, opilá Eva mu odpouští a najednou jej díky milostnému cajdáku vidí v lepším světle. Než se stihne vše vysvětlit, Michal odjíždí s rodiči dlouhodobě do Austrálie.
Po přestávce se přesouváme do současnosti. Na místě místního hostince je pizzerie, ale jinak nudný život na maloměstě pokračuje v zajetých kolejích. Otrhaný alkoholik Tom už je s Evou rozvedený a Michal, který v Austrálii ovdověl, se vrací i se synem domů. Situace jako stvořená oprášit starou lásku. Michalův syn Mickey se navíc zakouká do Eviny dcery Báry, takže nekonečný milostný příběh za doprovodu Decibelů lásky může pokračovat…
Děti ráje nejsou v žádném případě prvním pokusem, kdy se scénáristé snaží naroubovat jakýsi, většinou velmi jednouchý, příběh na hudbu a texty již existujících písniček. Nejslavnějším takovým písničkálem je bezesporu hudební komedie Mamma Mia, ale existuje i celá řada dalších příkladů – We Will Rock you, Ich will Spass, Ich war noch niemals in New York, Closer To Heaven… Dokonce zná takové případy i operetní historie, například opereta Tisíc a jedna noc je postavená na melodiích krále valčíku Johanna Strausse jr., populární Dům u Tří děvčátek zase využívá známé písně Franze Schuberta. V případě Dětí ráje je označení „muzikál“ tak trochu rouháním, protože pod tímto označením si představuji hudebně dramatické dílo, které vzniká kontinuálně, tedy hudba ruku v ruce s textem, zatímco v uvedených případech je dějová linka značně svázaná výběrem použitelných písní. Sagvan Tofi, který je autorem scénáře i duchovním otcem původního nápadu, si dílo pochválil sám už před premiérou. Nutno přiznat, že v kontextu jasně daných mantinelů nejsou Děti ráje až takovou hrůzou, jak jsem původně čekal. Má to však jeden háček – musíte milovat písně Michala Davida nebo aspoň staré známé „kamarády do deště,“ Sagvana Tofiho a Lukáše Vaculíka. Pokud naopak zbožňujete koncepční a dramatické muzikály, jako je Jesus Christ Superstar, Bídníci, Mozart! nebo třeba Johanka, měli byste se Pyramidě na pražském Výstavišti raději vyhnout.
Jak jsem již uvedl, celý scénář je omezen využitelností písniček, které většinou, ale ne všechny, pochází z repertoáru skupiny Kroky a krom Michala Davida se na nich skladatelsky podílel třeba Zdeněk Barták, František Janeček, Vítězslav Hádl či trojice italských hudebníků. Autorem aranží je Michal Dvořák. Tofimu se je daří začleňovat do děje se střídavým úspěchem. Zatímco Decibely lásky, Nonstop, Pár přátel nebo Každý mi Tě lásko závidí zapadají do vykonstruovaného příběhu celkem dobře, Poupata, „Céčka“ či Nenapovídej už v něm nepěkně drhnou v balastu uměle navozených situací na hranici banální trapnosti. A to ještě „finálnímu produktu“ v dobrém slova smyslu posloužila obratná režie velezkušeného Petra Novotného, který dokáže s profesionálním citem obrousit hrany, kde to jen jde, s herci pracuje na detailech a bez důrazu na osobní exhibici poslouží dílu samotnému, ať už se jedná o Chicago, Bídníky, Zorbu nebo Sto roků samoty, Piráty z Penzance či Libuši. Podobně se podařilo k diskotékovým hitům najít správný (a moderní) klíč choreografce Petře Parvoničové a překlenout tak mnohá hluchá místa aspoň atraktivní pohybovou akcí. Bohužel ne všechna. Zajímavým zjištěním je i skutečnost, že mladí umělci, vystupující hlavně v první části, zvládli až na pár výjimek tanec daleko lépe než zpěv, se kterým ostatně sváděli souboj i mnozí dospělci. A to vybrané písničky jistě nepatří k melodicky a rytmicky nejobtížnějším.
Romantiku večerního náměstíčka i bujarou atmosféru diskoték zdařile navozuje bohatě dimenzovaná scéna architekta Ivo Žídka, která si vystačí s minimem obměn a vhodně využívá zejména šířky jeviště, což ocení diváci v postranních sektorech. Styl diskotékové show podporují i kostýmy Zuzany Strakové, která však měla situaci značně ulehčenou faktem, že děj se odehrává v současnosti nebo nedávné minulosti.
V hlavních rolích v sobotu 14. listopadu od 15 hodin vystoupili:
Mladý Michal: František Pytloun
Mladá Eva: Petra Doležalová
Mladá Kájina: Martina Cerhová
Malý Čusbus: Zdeněk Roza
Michalův otec: Jaroslav Klein
Tom: Sagvan Tofi
Stanley: Braňo Polák
Dospělý Michal: Jan Kříž
Dospělá Eva: Šárka Marková
Dospělá Kájina: Soňa Pínová
Dospělý Čusbus: Patrick Plešinger
Mickey: Michael Foret
Bára: Tereza Aster Vágnerová
Šoumen: Jan Hönig
Nijak mě nezklamalo, že zatím v muzikálu nevystupuje jeho hlavní mediální hvězda Iveta Bartošová, neboť nepředpokládám (ale rád bych se mýlil), že by mne zatím nejslabší Madame Thénardierová, Kim i Johanka z těch, které jsem dosud viděl, mohla nějak výrazně překvapit. Spíš se divím, že tři písničky, z nichž Léto patří do zpěvaččina kmenového repertoáru a nepříliš košatá choreografie této role se nedaly ve zkráceném čase nacvičit. Ani alternující Šárka Marková nepatřila k dominantním postavám jeviště, její výkon byl poněkud mdlý a tak hozenou rukavici může zvednout Míša Nosková, která je však na postavu životem zkoušené čtyřicátnice příliš mladá.
Obecně platí, že pěvecky se tentokrát lépe dařilo sólistům z řad mužů, vyjma Sagvana Tofiho, který zpíval falešně a pobavil až estrádními hereckými etudami stárnoucího alkoholika v druhé části. Druhého dýdžeje, úlisného Stanleyho, hrál Braňo Polák, který zde nemá tolik prostoru a spíše nahazuje situace pro Toma. Hvězdami pozdního odpoledne se tak stali zejména oba Michalové, pěvecky suverénní Jan Kříž a velice nadějný František Pytloun. Velmi solidním výkonem se prezentoval i Michael Foret, který se o úlohu Mickeyho dělí s dalšími „superstáry“ Michalem Hudčekem a Petrem Poláčkem. Z „mladé krve“ se dále v dobré kondici publiku představila intonačně i rytmicky přesvědčivá Tereza Vágnerová jako Bára. Rozhodně vděčnou postavou je malý rozumbrada Čusbus, jehož role je napsaná vtipně. Jenže to by jeho repliky musely znít přirozeně, ne jako naučené fráze, ještě s několika přeřeky. Řeknete si – proč chtít dokonalost od dítěte, ale v Londýně ani Vídni prostě představitelé dětských rolí neškobrtají. Naprostá většina písní je doilustrovaná tancem, který upozorní na několik mladých talentů i z řad company.
Ať máme či nemáme rádi písně Michala Davida, jedno jim upřít nemůžeme – zlidověly. Což se řadě skladatelů nikdy nepodaří. Kdo půjde na Děti ráje jako na klasický dějový muzikál, bude chatrností libreta zcela jistě zklamán. Pokud k nim ale přistoupíme jako k pamětnickému filmu, kdy dopředu víme, jaký gag přijde a jak to celé dopadne, dá se to písničkové pásmo přežít dokonce s dobrou náladou.
Foto: Produkce muzikálu Děti ráje – Tomáš Martinek a yenda.net
