David Cody zpívá v operním souboru Divadla J.K. Tyla v Plzni. Režijní zkušenosti začal sbírat inscenováním koncertů skupiny Countryroll a komponovanými pořady pro děti. Je spoluautorem muzikálu Sněhurka a sedm trpaslíků (I.Studený, D.Cody, M. Peschík, B.Vaďura), který se hrál s úspěchem v Českých Budějovicích, Českém Krumlově, Popradu i Levoči. Následně jej přizval producent Zdeněk Pikl k režijní spolupráci na muzikálu Zdeňka Bartáka (hudební skladatel) a Petra Markova (scénárista a spisovatel) Jedna noc na Karlštejně na nádvoří zámku Hluboká nad Vltavou. Na podzim roku 2008 mu byla nabídnuta původní režie muzikálu Romeo a Julie (Zdeněk Barták, textař Eduard Krečmar), jenž byl po tři letní sezony na Hluboké s obrovským úspěchem uváděn. Jelikož je David Cody podepsán jako režisér a druhý dirigent i pod světovou premiérou nového projektu Zdeňka Bartáka a Petra Markova CASANOVA, požádali jsme jej o krátký rozhovor.
Co vás k režii přivedlo?
Již jako malý kluk jsem působil v Divadelním souboru J.K.Tyl v Českých Budějovicích a kromě hraní, zpívání, osvětlování a zvučení jsem se učil nevědomky i od velkých osobností ochotnického divadla, které práci dělaly z čistého nadšení a lásky k divadlu. Tento soubor mi dal základy a vztah nejen k režii, ale k divadlu obecně – rád jsem později s tímto souborem spolupracoval i jako režisér. Na konzervatoři jsem se pak dostal k paní profesorce Inge Švandové-Koutecké, která patří k významným operním režijním osobnostem, byla několikrát oceněna a její inscenace i názory mě ovlinily především v pravdivosti výkladu díla bez zbytečných fabulací a hledání jinotajů, modernizací nebo nerespektování smyslu a poselství. Na začátku všeho však stál pan učitel Petr Bláha, který mě ve 12 letech do DS J.K.Tyl přivedl. To, že budu někdy režírovat, by mě ani ve snu nenapadlo.
A co vás na režírování nejvíc baví a naplňuje?
Kdybych uměl psát knihy nebo vymýšlet nová divadelní díla, pak bych jistě dělal to. V tomto ohledu mi ale nebylo shůry dáno, proto má cesta vedla mimo jiné k režii, v níž mohu příběhy oživovat a přivést k divákovi. Krásné je vytvářet inscenaci, poznávat nejen ostatní, ale i sebe sama a pozorovat pak diváky, když se vám podařilo najít s nimi společné pochopení a stejnou řeč. Divadlo pracuje s emocemi, a to i při inscenování a nacvičování. Umělci jsou obecně velmi citliví a rozdílní, takže člověk rozvíjí i psychologické umění a schopnost empatie, pokud není typ režiséra ,,řvouna”. Musím ale přiznat, že od režie a divadla obecně se musí umět odpočívat a nacházet nové síly, které čerpám ve svém domku u Plzně, v lese a v místní hospůdce, nebo v jedné restauraci v Budějovicích, kde se mi v kulise hospodského šumu samotnému u stolu velmi příjemně pracuje a tvoří. Režie se nedá dělat tzv. na směny, takže na věc stále myslí. Upravuje a přemýšlí, ať je den, nebo noc, pondělí nebo neděle – záleží na paní Múze, kdy má náladu.
Jak vám pomáhá vlastní jevištní praxe?
Pokud je člověk celý profesní život pouze na jedné straně barikády, obtížněji pochopí, co si myslí lidé na straně druhé. To platí i o herci a režisérovi, zpěvákovi a dirigentovi a jistě i o mnoha dalších profesích. Začal jsem jako herec, zpěvák ,ale i osvětlovač, zvukař, dělám režii, moderuji, věnuji se dirigování, rád točím jako kameraman a v neposlední řadě zpívám v plzeňské opeře, kde jsem poznal mnoho skvělých umělců. At už dělám to či ono, jako svůj koníček, nebo profesionálně, vždy se snažím být alespoň na chvíli v duchu člověka se kterým spolupracuji a mé zkušenosti z více oborů jsou mi velkou oporou. Velmi to pomáhá a každý vycítí, pokud mu rozumíte, dokážete pochopit, že něco zrovna nejde hned, tak jak si představujete a spolupráce je pak daleko více osobní a pro oba příjemnější. Umělecká cesta je pro mě dar, kterého si vážím, je složitá ale přináší krásnou věc – předávání živého příběhu živým lidem.
Nedá mi to – kdy a jak jste se naučil ´zacházet´ s dětskými herci?
S prací s dětmi mám zkušenost nejen z letních táborů, kam rád jezdím, ale i z muzikálu Sněhurka a sedm trpaslíků, který jsem režíroval v Divadelním souboru J.K.Tyl v Českých Budějovicích a také před otáčivým hledištěm v Českém Krumlově a na Slovensku – musel jsem zvládnout 7 trpaslíků, tedy 14 dětí (alternace) od 5 do 11 let, a to byla pro mě přímo vyšší odborná. Tam jsem se naučil s nimi pracovat, jednat s nimi jako se sobě rovnými a dát prostor ke hře i k legraci. V Casanovovi se kluci navzájem určitě inspirovali a myslím, že vznikla zdravá rivalita. Nejmladší z nich je Filip Antonio, kterému je teprve 8 let, ale u něhož věkový rozdíl 4 let oproti Honzovi a Danovi nahradila právě jeho zkušenost z filmu i muzikálu. Motivací bylo často společné ,,blbnutí”- přehrávání gest a vymýšlení různých bláznivých variant, jak kterou větu říct, co u toho dělat – a to i přesto, že můj záměr a představa byla jiná, byla to cesta, kterou jsme pak společně našli optimální variantu a měli pocit spolutvorby.
Děkuji a přeji mnoho uměleckých úspěchů. 
Foto z děkovačky premiéry muzikálu Casanova: Josef Hrubý
