Emmerich Kálmán patří mezi nejhranější operetní skladatele světa. Krom jeho nejslavnějších operet prožívají v současné době renesanci i díla pozapomenutá, například Vévodkyně z Chicaga, uvedená nedávno v Plzni či Fialka z Montmartru, kterou nastudoval ostravský operetní soubor.
Jen v současnosti má na repertoáru z našich scén Kálmánovy operety Hudební divadlo Karlín /Čardášová princezna/, Divadlo F.X.Šaldy Liberec /Hraběnka Marica/, Divadlo J.K.Tyla Plzeň /Vévodkyně z Chicaga/, Severočeské divadlo opery a baletu Ústí nad Labem /Čardášová princezna/ a Národní divadlo moravskoslezské Ostrava /Fialka z Montmartru a Hraběnka Marica/. Samotný Emmerich Kálmán měl k Čechám vřelý vztah a právě část svojí nejslavnější Čardášové princezny komponoval během svého pobytu v Mariánských Lázních v roce 1914.
Náš magazín vám dnes přináší velmi zajímavý rozhovor s jeho dosud žijícím synem Charlesem Kálmánem, který pro náš muzikálový server přeložil z Operette Foundation Los Angeles dramaturg souboru muzikálu a operety DJKT Plzeň Patrick Fridrichovský.
Charles Kálmán je sám úspěšným hudebním skladatelem, který většinu života prožil v Hollywoodu. Nejprve dokončil poslední otcovu operetu Arizona Lady, pak tvořil sám. Napsal například revuální operetu “Cesta kolem světa”, hudební komedii Alfie a podílel se na muzikálech Quasimodo a Dryades Kiss. Před nedávnem zavítal do Čech a vystoupil jako klavírista s Plzeňskou filharmonií. Jeho znalosti hudebního divadla jistě potěší každého milovníka muzikálů a operet.
Letos 17.listopadu oslaví pan Charles Kálmán osmdesáté narozeniny.
/Vítězslav Sladký/
KOVBOJOVÉ TANČÍ VE VALČÍKOVÉM RYTMU
Jak se poslední vídeňská opereta Emmericha Kálmána vydala na divoký západ
(Rozhovor s Charlesem Kálmánem, synem slavného skladatele vídeňské operety)
Většina příznivců lehké múzy si skladatele Emmericha Kálmána spojuje s výrazným maďarským temperamentem nezapomenutelných operet jako Čardášová princezna či Hraběnka Marica. O jeho posledním, málo známém díle – operetě Arizona Lady – nedávno promluvil jeho syn, Charles Kálmán. Stalo se tak u příležitosti premiérového vydání archivní nahrávky díla pro americkou firmu Operetta Foundation Archives. Svět vídeňské operety počátku 20. století tak vyjevil fakta, která se zdají být zajímavá i dnes. Tento rozhovor naznačil mnohé také o vzniku první „transatlantické“ operety Vévodkyně z Chicaga, kterou uvádí nově plzeňské divadlo DJKT.
Váš otec byl známý jako král vídeňské operety. Jeho poslední dílo – Arizona Lady se však odehrává Divokém západě, tisíce mil od Vídně. Proč ?
“Když můj otec žil ještě jako malý chlapec v Maďarsku, doslova hltal kovbojky a všechno o životě v Americe. Divoký západ byl jeho snem. Později ve Vídni si nadšeně kupoval také „kovbojky“, knížky za pár šestáků, díval se na němé filmy, kde hráli první hrdinové – kovbojové. Když se objevil zvukový film, a s ním westerny s Gary Cooperem a později Henry Fondou, byla jeho vášeň pro kovboje pořád veliká. Když byl později v emigraci v USA, trávil hodiny sledováním všech možných filmů. Nejenom trháků, jako byly Návrat Franka Jamese nebo Miláček Clementine, ale miloval také spoustu další „béčkových“ westernů. Sledoval všechno a často nás děti brával do kina s sebou. Měl rád filmy s Royem Ridgersem a jsem si jistý, že jméno hlavního hrdiny Arizona Lady (kovboj Roy – pozn. překl.) není stejné jen náhodou.”
A co vaše otce tak fascinovalo na těchto kovbojkách ?
“Miloval ten barevný způsob vyprávění, dobrodružné příběhy kde spravedlnost hrála hlavní roli – vlastně strašně primitivní, i když zásadní. Kovbojové a Indiáni, lidé kteří se o právo a spravedlnost museli rvát každý den. V době, kdy se blížily horory z každodenního života během 2. světové války, to mělo svůj další, mnohem realističtější význam.”
A proč váš otec nenapsal nějakou kovbojskou operetu dříve ?
“To se nedá tak úplně říci. V roce 1928 uvedl velký evropský hit – Vévodkyni z Chicaga – a to byla jeho vlastní vize Ameriky tehdejší doby. Velká taneční čísla s rytmem jazzových tanců kombinoval s vídeňským valčíkem. Do romantické scény, kde si milenci vyznávali lásku, náhle vpadnul rej indiánských divošských masek. Na scéně hrál černošský saxofonista, tancoval se charleston. Byla to jedinečná šance, jak mohl můj otec použít hudební prvky, které měl rád, ale obecenstvo by to jinak od něj nikdy nepřijalo. A přece, bylo to vlastně najednou úplně přirozené. Byla to atmosféra té doby – neklidná dvacátá léta – všichni jsme o nich četli a slyšeli.
Hudebním postupům, které poprvé použil právě v příběhu Vévodkyně odehrávajícím se mezi oběma kontinenty, říkal „transatlantická formule“. Označoval tak princip kompozice, který vycházel z hudebních temperamentů Broadwaye i Vídně, vždy důsledně provázané na děj operety, takže na sebe tyto prvky jakoby narážely a soutěžily spolu. Myslím, že je to zábavné dodnes.
Opereta Arizona Lady byla napsána stejným hudebním jazykem jako Vévodkyně z Chicaga. Pro podobné experimenty byl však Kálmán nacisty označen jako představitel kulturní degenerace a úpadku a byl nucen emigrovat do USA. Ale otec správně cítil, že hudební vývoj jde právě tímto směrem. Po 2. světové válce se chtěl takto představit nové Evropě. Zkusil se tak vrátit ke své „transatlantické formuli“, která by nahradila sentimentální a kýčovité národní operety z éry nacistické třetí říše.
K jeho veskrze modernímu hudebnímu cítění ještě malé připomenutí. V roce 1937, dávno potom co uvedl Vévodkyni z Chicaga, mu libretisté Brammer s Grünwaldem nabídli libreto operety Božena. Odehrávalo se v tehdejším Československu. Můj otec si to přečetl, byl nadšený, ale nakonec řekl: „…Pánové, pro mě pouze něco maďarského, nebo amerického, prosím…“ Jenže libretisté odmítli přepracovat právě tenhle námět, a tak ze spolupráce sešlo. O pár desítek let později (v roce 1952) jej však zpracoval Oscar Straus a byl to poměrně velký úspěch.”
Váš otec nechtěl napsat přímo muzikál ?
“Původně chtěl. Dokonce rozpracoval nějaká hudebná témata podle jednoho z románů Edny Ferber – Dobrodruzi ze Saratogy, který byl v roce 1945 rovněž zfilmován s Gary Cooperem a Ingrid Bergmanovou. Bohužel však autorka předlohy odmítla poskytnout práva, když se dozvěděla, že by dílo premiéru v Evropě. Doslova řekla: „ Muzikály, nebo filmy podle mých románů musí mít premiéru jedině v Americe !“
Arizona Lady stála u obnovení spolupráce s Albertem Grünwaldem, se kterým Kálmán nespolupracoval od roku 1930. Navzdory uměleckým rozporům, můj otec s Grünwaldem udržoval stále čilé styky, zejména během emigrace v USA. Oba žili v New Yorku, vzpomínali na staré časy ve Vídni 20. let a poslouchali otcovy desky, které si s sebou přivezl z Evropy.
Jednoho dne řekl Albert Grünwald mému otci: „Je nejvyšší čas, abychom spolu něco udělali, ale musí to být něco, o čem si v Evropě řeknou – zdá se, že se tam za mořem ti dva něčemu přiučili. Potřebujeme lidi pořádně překvapit, udělat něco úplně nového.“
Určitě by se našly ještě jiné důvody, proč napsat takové kovbojské drama ?
“Snad Pucciniho Děvče ze zlatého západu (La Fanciulla del West) mohla být tou další inspirací, protože Pucinniho opery můj otec zbožňoval. Nebo Dvořák a jeho Novosvětská – otec chtěl po tolika letech napsat něco „novosvětského“. Žil po návratu z emigrace pořád v jakémsi dvojím světě – na obou kontinentech.”
Byla pro něj inspirací nějaká konkrétní hra ?
“Někdy v letech 1949 nebo 1950 – se byl několikrát podívat na jedné show. Nebyl to vyložený hit, ale on ji chtěl z nějakého důvodu vidět znovu a znovu. Jmenovala se Texas, Li’l Darlin a jejími autory byli Robert Emmett Dolan a Johnny Mercer. Jednou otec s sebou dokonce vzal svého libretistu Gustava Beera. Nemyslím si, že to byl ten pravý zdroj inspirace k Arizona Lady, ale určitě dostali nápad udělat něco s kovbojskou tématikou.”
Měl otec nějaké americké vzory ?
“Vydavatel Chapell mu posílal noty ze všech aktuální broadwayských hitů. Krátce po premiéře Jižního pacifiku v roce 1948 cestoval do Evropy. Když se vrátil, celá Amerika si zpívala písně z tohoto muzikálu. Pochopil, jaký význam mají Rodgers a Hammerstein pro tamní obecenstvo. Jednoho dne mi Grüwald řekl: „Charlie, sedni si ke klavíru a zahraj nám nějaký muzikál. Třeba něco z Wonderful guy – ten nádherný valčík.“ A já jsem to udělal. Grünwald se jen otočil k mému otci a řekl: „To je něco, co my umíme už dávno !“ A hned společně napsali valčík „ Am Sonntag kommt mein Mädel“, kde použili podobné postupy jako Richard Rodgers. Byla to vlastně taková reminiscence na to, co dělali ve 20. letech s vídeňskou operetou, které dodávali čerstvou krev pomocí jazzu. Fungovalo to báječně.”
A co Píseň prérie, to bylo vlastně něco podobného, ne ?
“Ano, chytlavá “Reit’, Cowboy, die Welt ist so weit, Cowboy” je něco, co v předchozí tvorbě nenajdete. Mám tím na mysli jeho „dávné operety z dávných dob“. Zvuk – to už je čistá Broadway ! Stále však slyšíte skvělé melodie i dokonalé aranže jako v jeho nejlepších operetách. A při tom je to mnohem čerstvější materiál, který šel ruku v ruce s novou dobou. “
I když je hudba skvělá, v Evropě Lady Arizonu nikdo nechtěl hrát. Proč ?
“Můj otec dokončil 90% celého díla a nabídnul ho Curyšské opeře, která jej však odmítla. Poté se snažil přesvědčit divadlo Gärtnerplatz v Mnichově, se stejným výsledkem. V Německu tenkrát nikdo neměl zájem o broadwayské show, nebo něco, co se tomu jen zčásti podobalo. Obecenstvo si stále žádalo Hraběnku Maricu nebo Čardášovou princeznu, z nostalgie po starých časech a vůni „maďarského“ koloritu. Vždyť muzikál Oklahoma, kterému svým způsobem Lady Arizona skládala hold, na svém prvním turné po Německu úplně propadl. Lidé v tehdejším pohitlerovském světě měli úplně jiné starosti.”
Odmítnutí transatlantické novinky Kálmána zřejmě hodně zlomilo …
“Bohužel ano. Na Vánoce v roce 1950 utrpěl několik záchvatů mrtvice. Nezemřel, protože byl neuvěřitelný bojovník. Ale už nikdy nebyl schopný normálně promluvit nebo hrát na piano. S velkými obtížemi komunikoval s okolím pomocí vzkazů, ale to ho strašně deprimovalo. Mimochodem, Grünwalda postihla stejná nemoc v květnu 1950. A jeho dávného kolegu Juliuse Brammera, se kterým napsal Hraběnku Maricu, Bajadéru nebo Cirkusovou princeznu, postihlo stejné neštěstí v roce 1943. Není to zvláštní, že všichni tři zemřeli na stejnou nemoc ?”
Jak tedy Kálmán operetu dokončil ?
“Klavírní zápis byl dokončen jen velmi hrubě. Musel jsem nahrát všechny poznámky z not a dát tomu finální tvar, který jsem předal nakladatelství Weinberger, které ihned kontaktovalo divadlo v Bernu. Tam se také konala premiéra. Bylo dohodnuto, že práci na aranžích provede prvotřídní aranžér Wolfgang Friebe. Ten navštěvoval mého otce, kterému přehrával znova a znova všechny pasáže, dokud nebyl úplně spokojený. Pan Friebe také kontaktoval Bavorský rozhlas v roce 1953 a řekl jim, že Kálmán byl v nemocnici v Ebenhausenu, poblíž Mnichova. Lidé z rozhlasu požádali otce o svolení, zda mohou premiérově uvést rozhlasový pořad, ve kterém zazní hudba z Lady Arizona. Stalo se tak ve svátečním vysílání 1. ledna 1954, o necelé dva měsíce dříve, než se pak odehrála premiéra v divadle (14. 2. 1954).”
Foto: Josef Hrubý – indiánská scéna z Vévodkyně z Chicaga /DJKT Plzeň/ a archivní snímek Charlese Kálmána
