Městské divadlo v Brně má za sebou další premiéru českého původního muzikálu, Nahé múzy. Představení se tentokrát hraje na menší činoherní scéně, která lépe odpovídá jeho šansonovému charakteru. Dobře, že se tento žánr na české jeviště vrací, vždyť snad nejslavnější celovečerní šanson Ohňostroj se světovým šlágrem “Oh, můj papá” napsal Paul Burkhard už v roce 1939.
Příběh Nahé múzy nás zavádí do období slavné pařížské bohémy mezi dvěma světovými válkami, kam už byla zasazena spousta děl literárních, divadelních i hudebních. K nejslavnějším jistě patří opera La Boheme italského veristického skladatele Giacoma Pucciniho, která však vznikla ještě před 1. světovou válkou. Nahá múza naopak v meziválečném období začíná a končí až v roce 1956. Příběh není prvoplánově o válce ani umírání, ale zejména o vztazích a střetech prchlivého malíře Mariana se solidnějším sochařem Frederikem, o věčném hledání umělecké inspirace i životní filozofie…
Město se probouzí za věčného křiku kamelotů, jen jakoby letmo se zatím dotýká metropole nad Seinou hrozící dusno válečného konfliktu, zatímco umělci se nadále setkávají v proslavených kavárnách a barech, kde hledají své múzy – ženy lehčích mravů, i ty tajemně nevinné, jako je tanečnice Magdaléna… Autorem hudby Nahé múzy je Zdenek Merta, který zde opět přesvědčuje, jak všestranným umělcem je – dokáže napsat s velkým citem pro zvolený žánr jak moderní muzikál, tak scénické oratorium, operu, balet, marnivou operetu i šanson. Jeho hudební zpracování tentokrát snad více než jindy sází na líbivost, která k zvolenému historickému období jistě patří. Hlavní motivy evokují zlatou éru francouzského šansonu, ale občas zaběhnou i k popu, jazzu nebo opernímu a operetnímu stylu. Ke konci prvního dějství zazní dokonce i rockenroll, který divákům snad až trochu násilně připomíná, že se dějově nepohybujeme pouze v jediné časové rovině.
A tím se dostáváme k problematičtější složce nového muzikálu, kterou je libreto. Zdenek Merta tentokrát přizval ke spolupráci svojí manželku Zoru Jandovou. Její příběh jistě má námětovou sílu, možná se Jandová může prosadit nejen jako zpěvačka, ale také coby dobrá spisovatelka, ovšem už hůře jako kvalitní scénáristka. V Nahé múze se snaží efektně zpracovat až příliš mnoho témat, aniž by se jí zdařilo všechna důvěryhodně vykreslit. Herci se mnohdy utápějí ve svých charakteristikách, dílo by si možná zasloužilo několik škrtů, zejména v poněkud rozpačitém začátku. Jistou pomoc bych očekával i od velezkušeného režiséra Šimona Cabana (muzikáloví diváci jej mají jistě v paměti v souvislosti s produkcemi Janka Ledeckého Hamlet a Galileo i díky inscenaci Bernsteinova Candida v SOP), který se spíše soustředil na efekt jednotlivých výstupů, než na kompaktnost celku. Zároveň je autorem nápadité scénografie – té vévodí jakýsi „mostní oblouk“, který doplňují nejen typické domky Montmartru a Montparnassu či pařížské střechy, ale díky častému využití točny i interiéry kaváren, ateliérů a bytů. Potěšily také dobově střízlivé kostýmy Simony Rybákové a věrohodné líčení herců.
Ač si některé písničky budete broukat ještě dlouho po odchodu z divadla a zůstanou vám v paměti nejen humorné skeče kamelotů i výtvarných kritiků, Nahá múza v celé své nahotě odkryla, jaký je to kumšt povýšit divadelní libreto nad pouhou scénickou koláž, nad skládačku skvěle interpretovaných písní na jakémsi politickém pozadí. Příběh poněkud připomíná muzikálový Kabaret, byť se tu přímo neutíká před nastupujícím nacismem, ale spíše před vlastní (ne)zodpovědností. Potřeboval by však silnější závěrečnou gradaci. Tu by mu mohlo dát například velmi nápadité závěrečné „prohození“ ženských postav (Múza se promění v dospělou Magdalenu a mladá Magdalena naopak v dceru Kristýnu), pokud by tato myšlenka byla obdařena konkrétnějším rámcem.
Jak už jsme si na scéně brněnského Městského divadla zvykli, většina vystupujících podávala jako obvykle bezchybné herecké i pěvecké výkony. Zaujala nejen ústřední čtveřice: Šansonově skvěle disponovaná je Múza Markéty Sedláčkové, která kontrastuje s nevinností Hany Holišové (mladá Magdalena), jenž stále lavíruje mezi láskou k nestálému malíři Marianovi a seriózními nabídkami jeho soka, sochaře Frederika. Toho zpíval během premiéry s obrovským nasazením Lukáš Vlček, který by svým skvěle disponovaným hlasem s barytonovým zabarvením mohl směle konkurovat nejednomu opernímu pěvci. Úloha zmíněného Mariana jakoby byla napsána přímo na tělo Jana Apolenáře (alternuje Martin Havelka) – je přesvědčivý jak v milostných, tak v komediálních a opileckých scénách, nejsilnější jsou však jeho výstupy v druhém dějství, kdy se vrací z Ameriky, odprošuje Magdalenu a sám nakupuje v dražbě své obrazy… V úloze obchodníka s obrazy se výrazně uplatnil Jan Mazák, jeho náruživou manželku Lori charakterizovala neméně zdařile Pavla Vitázková. Svých komických výstupů si do sytosti užívali kameloti v podání Jána Jackuliaka, Tomáše Saghera a Jakuba Uličníka, následováni kritiky Martina Křížka a Lenky Bartolšicové. Stano Slovák zazářil v jediném výstupu Pianisty během efektní interpretace rockenrollu a vůbec nevadilo, že připomínal spíše Bolka Polívku, než Elvise Presleyho. Jako hodinky šlapala během premiéry osmičlenná kapela pod vedením Karla Cóna.
Nahá múza alespoň mne zaujala zejména dobře rozehranými jednotlivými scénami, povedenými písněmi a výbornými hereckými výkony, naopak jsem postrádal jakýsi jednotící prvek. Tím však nenaznačuji, že by byla inscenačním omylem. Naopak – je mi sympatické, že tak významná scéna se světovým repertoárem, jakou MdB už pár sezon určitě je, dává příležitost také tuzemským autorským týmům a v dramaturgii se nebojí občas zariskovat. To je ostatně i úkol jakkoli subvencovaných divadel. To na Lidické třídě se ho zhošťuje často, rádo – a logicky někdy s větším a jindy menším úspěchem.
Foto: Jef a Tino Kratochvilové
1) Jan Apolenář s Hanou Holišovou
2) Company Nahé múzy
3) Pavla Vitázková (Lori)
4) Jana Glocová, Eva Ventrubová, Rastislav Gajdoš a Karel Škarka
