Rubrika: Recenze

Sestavit z nesmrtelných písniček švédské legendární skupiny ABBA muzikál se zprvu zdálo jako bláznivý nápad, který historicky koneckonců není ojedinělý. Podobně už kdysi dávno vznikly třeba operety Vídeňská krev nebo Dům U tří děvčátek, první poskládaná z melodií Johanna Strausse ml. a druhá dokonce z písní Franze Schuberta… Přesto se risk vyplatil – muzikál Mamma Mia! lámal rekordy nejdříve na divadelních jevištích /příznivcům muzikálu asi nemusím připomínat, že jej mohli vidět také loni v Praze v mezinárodně obsazené zájezdové show/ a nyní dobývá jeden kinosál za druhým.
Co diváky do kin na starou dobrou „ABBU“ stále láká?? Tak především opravdu nestárnoucí hity 80.let, kterým jejich tvůrci Ulvaeus a Andersson pořídili nové muzikálové aranžmá, aniž by cokoli ztratily ze svého lesku. Dále jsou to až překvapivě dobré pěvecké výkony filmových herců, zejména pak Meryl Streepové, Pierce Brosnana a Amandy Seyfriendové. A v neposlední řadě nesmíme opomenout nádherné řecké přírodní scenérie, do kterých režisérka Phyllida Lloyd muzikál umístila.
Nemíním se zde rozepisovat o ději muzikálu, který většina našich čtenářů stejně zná. Jedno je jisté – na film Mamma Mia! už člověk jde s vědomím, že se v tomto případě bude jednat o zábavnou komedii bez nějakého hlubšího poselství a filozofického přesahu. Prvních patnáct minut však tvrdě vyzkouší vaši trpělivost – je to spíš trapné, než zábavné… Pokud však mimořádně nevydařený úvod se zdlouhavou taneční křečí nevkusných důchodkyň přečkáte, bavit se nejspíš budete a z kina odejdete s úsměvem na rtech a dobrou náladou. A co víc si lze u komedie přát… Samotné obsazení hlavních rolí je pro film klíčové – tyhle „hvězdy“ totiž ukázaly, že se neberou příliš vážně a dělají si legraci hlavně ze sebe. Sebeironie a chuť, s jakou herci nejrůznější taškařice předvádí, je vskutku nakažlivá. Přestože by si režisérka mohla odpustit některá „velká moudra,“ přehršel sexuálních dvojsmyslů a zejména několik scén za hranicí kýče /např. příšerný zpomalený běh po palubě lodi v rozevlátých šatech/, záhy zjistíte, že se vám ten barevný cirkus vlastně líbí. A když zazní vypalovačky vašeho mládí Money, Money, Money!, Voulez-Vous, SOS, nebo Dancing Queen, začínáte si říkat, že jste vlastně letní večer nemohli strávit lépe. Z kina odcházíte s melodií v uších a naladěni tak pozitivně, jako už dlouho ne.
Takže resumé je, že Mamma mia! zřejmě bude trhákem letošního léta, byť je to film technicky průměrný, choreograficky nezvládnutý a příběhově slaboučký. Za to však povětšinou vtipný, prázdninově uvolněný, rozmarně bláznivý a pozitivně radostný. Přemýšlet nad tím, zda je to hodně nebo málo, je v tomto případě skoro zbytečné…

Mamma Mia!, filmový muzikál, USA+VB 2008
Hudba: ABBA
Režie: Phyllida Lloyd
V hlavních rolích: Meryl Streep, Pierce Brosnan, Amanda Seyfriend, Colin Firth, Stellan Skarsgard, Julie Walters a Christiane Baranski

Od 10.května tohoto roku uvádí Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě méně hranou klasickou operetu Carla Millöckera GASPARONE. Soubor, mnohými považovaný právě v oblasti operety za českou jedničku, tedy přivezl svého „záhadného loupežníka“ na festival Dokořán do Brna jako dosud nevychladlou novinku. V rámci přehlídky hudebních divadel reprezentoval Gasparone operetní žánr na jevišti Hudební scény ve středu 18.června v 16 hodin odpoledne.
Millöcker napsal Gasparona /premiéra 26.ledna 1884 v Theater An der Wien/ v období mezi svými nejúspěšnějšími díly – Žebravým studentem /1882/ a Víceadmirálem /1886/. Přestože opereta z prostředí horké Sicílie úspěch dvou zmíněných nepředčila, udržela se na repertoáru divadel dodnes. I když se u nás nehraje často, není pravdou, že by byla zcela neznámou – např. v 80.letech ji uváděl operetní soubor DJKT v Plzni. V upoutávce se můžeme dočíst, že jedním z důvodů je značná interpretační náročnost – pravda, mnohé árie i sbory si nezadají s operními a vyžadují klasicky školené hlasy, ovšem Straussův Netopýr, Cikánský baron nebo většina Lehárových operet je na tom přinejmenším obdobně.
Ostraváci předvedli klasickou operetu se všemi jejími atributy – velkorysou výpravou v dobovém duchu, precizními pěveckými výkony a mírnou hereckou kýčovitostí… Hostující režisérka Jana Andělová – Pletichová se svého úkolu zhostila velmi konzervativně. Ostatně, proč ne – v našich divadelních vodách se jistě odehrálo více nepovedených pokusů reformovat klasickou operetu, než těch zdařilých. Proto je možná lépe, uvědomit si, jakou diváckou skupinu tento žánr oslovuje a „neznásilňovat“ ji zbytečnou aktualizací. Téměř tříhodinové představení /s přestávkami po prvním i druhém dějství/ na vlnách sladkých melodií uplynulo příjemně bez výrazněji hluchých míst, takže snad jediná výtka může směřovat k občasnému přehrávání některých protagonistů. Očekávané hudební kvality soubor NDM jednoznačně potvrdil – výborný výkon orchestru, sboru i většiny hlavních aktérů prokázal, že ostravská opereta skutečně patří k české špičce. A to přesto, že v prostorách moderní Hudební scény, která není absolutně stavěná pro produkce bez ozvučení /domácí soubor zde Orfea i Mamzelle Nitouche aparaturou zesiluje/, nemůže být o jakékoli akustice vůbec řeč. S tímto faktem musela produkce navyklá na kamenné divadlo, a zejména zkušený dirigent Karel Mládek, svádět urputný boj a celé představení znělo /zdůrazňuji, že nikoli vinou interpretů/ poněkud tlumeně. Snad jediným, kdo dokázal bez problémů ukřičet „sametový interiér“, byl famózně zpívající Václav Morys v úloze hostinského Benozza. Po dlouhé době jsem slyšel v operetě tak výrazně a přitom lehce odzpívaný nelehký tenorový part a Morysovi mohou u nás konkurovat jen umělci, kteří se věnují i opeře – např. Jan Ježek, Aleš Briscein nebo Tomáš Černý. Velmi dobře vyzněly i pasáže ovdovělé hraběnky Carlotty v podání Anny Martuškové, Miroslava Urbánka coby podesty Nasoniho i Martiny Šnytové v roli Sory. Celkem spolehlivě odehrál a odzpíval další exponovanou úlohu hraběte Erminia hostující Petr Horák. V epizodních rolích zazářil Marcel Školout, režií stylizovaný do manekýnského Sindulfa a také výborný Petr Miller, celkem vtipně obsazený do ženské role guvernantky Zenobie, kterou alternuje s bývalou významnou herečkou Bertou Sípavou.
Festival Dokořán pro hudební divadlo nabídl v souhrnu sedmnácti představení pouze dvě klasické operety – zmíněného Gasparona a populární Nitušku v podání domácího MdB. Obě inscenace ukázaly dvě odlišné cesty, kterými se opereta může vydat. Nadšených diváků má stále dost a tak nezbývá než doufat, že nejen v Brně bude v budoucnu častějším hostem. Solidně zaplněné hlediště v netradičním čase horkého letního odpoledne dokazuje, že opereta není žánrem na vymření.
Foto: autor

Zdá se, že dnes už kultovní „webberovka“ Jesus Christ Superstar je u nás vůbec nejúspěšnějším muzikálem. Před deseti lety producenti doufali v zázrak – vydržet alespoň 200 představení… Nakonec jich bylo téměř třináct set a inscenaci vidělo přes 850 tisíc diváků. Velký úspěch doma i v zahraničí později se stejným kusem slavilo v Městské divadlo Brno. A pomyslný „ježíšovský souboj“ svede Praha s Brnem i nyní, tentokrát v koncertních verzích.
První z nich připravil známý hudebník Ota Balage na scéně Hudebního divadla v Karlíně k desetiletému výročí derniéry původní slavné inscenace. Netradiční cyklus šesti červnových koncertů s původními protagonisty Kamilem Střihavkou, Danem Bártou, Bárou Basikovou, Bohoušem Josefem či Alešem Brichtou zaznamenal takový divácký ohlas, že producenti přidali v listopadu další tři mimořádné termíny.
Od samého začátku se hovořilo o vylepšené koncertní verzi, která nabídne nejen řadu hostů a alternativní skladby v angličtině, ale díky pozvání tanečních formací Wings a Dance 2×s i jakousi „poloscénickou“ podívanou. Jen málokdo ale čekal, že se koncert stane muzikálovou událostí letošní sezóny. Největší zásluhu na tom má bezesporu dirigent Ota Balage. Jeho živý orchestr hraje tentokrát přímo na jevišti a možná ještě lépe, než při seriálové produkci před deseti lety. A také hlavní protagonisté se vrátili v oslnivé formě. Při sólech Ježíše, Máří Magdaleny i Jidáše diváci pociťovali lehké mrazení, neméně výborní ale byli i ostatní– Bohouš Josef, Aleš Brichta, Jiří Schoenbauer a celé řada dalších. Do celkově konsistentní koncepce překvapivě dobře zapadly i anglické proklady a nejrůznější úpravy známých písní v podání exkluzivních hostů – Terezy Černochové, Dashy i 4tetu, který zazpíval „po svém“ pojatou směs největších hitů. Lhostejno, zda zpěváci zvolili tradiční muzikálovou, swingovou nebo čistě vokální úpravu, vše do sebe úžasně pasovalo. A především – nebyl to jen vzpomínkový večer pro kultovně naladěné diváky, ale skutečný hudební svátek, neboť Ota Balage dokázal, že v i českých vodách se dá udělat kvalitní představení bez falešných tónů a se skvěle šlapající kapelou.
19.června zazní Ježíš i v Brně, poprvé v rámci festivalu hudebních divadel Dokořán. Celoanglickou verzi připravuje dirigent Igor Vavrda a režisér Petr Gazdík. Brňáci mohou zvednout hozenou rukavici, ale laťka leží opravdu velmi vysoko.

Ušlechtilý pistolník úspěšně přiklusal na divadelní jeviště

Nejen pro nestárnoucí hity Když v baru houstne dým…, Arizona či Sou fár tú jú aj mej, ale také díky nesmrtelným gagům a už zlidovělým replikám /dnes by se řeklo hláškám/ stojí westernová parodie Limonádový Joe na českém filmovém a divadelním výsluní už přes čtyřicet let. Jen plzeňský operetní soubor se k ní vrací již potřetí – tentokrát poprvé v koprodukci s Divadlem Alfa. Šlechetný pistolník – abstinent premiérově přiklusal na jeviště Komorního divadla v sobotu 29.října.
Duchovní otec bláznivé „koňské opery“ Jiří Brdečka napsal původně Joea jako román pro nakladatele J.Hynka. První divadelní premiéra se uskutečnila už v roce 1944 v Divadélku pro 99. Slávu a nesmrtelnost však „Limonádníkovi“ přinesla až hudební verze s písněmi J.Rychlíka a V.Hály, která se také stala předlohou pro nezapomenutelný film. Ta měla svou premiéru v roce 1955 v Divadle ABC. Za zmíňku určitě stojí, že Plzeňané se s touto komedií mohli seznámit poprvé v roce 1964, dokonce osm měsíců před slavnostní premiérou filmu. Po Miroslavu Doutlíkovi a Josefu Koníčkovi nyní dostal příležitost k svému ztvárnění režisér a loutkoherec Tomáš Dvořák. Ten přizval ke spolupráci dramaturga Pavla Vašíčka a muzikanta Vratislava Šrámka, aby se společně pokusili o slavný návrat neméně slavného hrdiny. Zmínění inscenátoři vsadili na zažitou komediálnost známých situací, ale pozměnili celkovou stavbu inscenace. Některé scény přeskupili, písně znějí často na jiných místech, než v originále. Přesto je celé představení velmi kompaktní, a hlavně – ze všech účinkujících vyzařuje nevídaný zápal pro nadsázku. Přestože vzpomínky na mimořádně povedený film je lépe ponechat doma, divák neodchází nijak ochuzen – ba naopak. Hostující režisér přišel s mnoha originálními nápady, scénické předěly vyplnil vtipnou stínohrou a samozřejmě nechybí ani loutky, přičemž zejména dvojice supů se okamžitě stala miláčky malých i velkých diváků. Za největší přínos „Alfáků“ ovšem považuji jejich trochu jiný pohled na divadlo, v lecčemž autentičtější a scénicky syrovější. Těžko si lze představit, že by podobným způsobem uchopili Netopýra či Kabaret, ale trochu zaprášenému limonádovému hrdinovi svěží proměna jednoznačně prospěla. Poslední inscenaci z roku 1990 má jistě mnoho diváků ještě v paměti – rozhodně nebyla špatná, vzpomeňme jen na hudební klauniádu Pavla Kantoříka a Jana Ježka, ale současná verze méně kopíruje film, je „divadelnější“ a snad i vtipnější.
Za problematičtější považuji hudební stránku inscenace. Jen pětičlenná kapela, nebo spíš takový barový „šraml“, sice skvěle dotváří scénické situace, ale obstarat plnohodnotný doprovod zvládá přes veškeré nasazení jen stěží. Některé songy se zpívají jen u pianina /zejména díky hudební zručnosti Petra Vondráčka, ale i Bronislava Kotiše a Stanislavy Fořtové/ nebo za doprovodu gospelového sboru.
S hostujícím režisérem si patrně skvěle porozuměl i choreograf Martin Pacek a oba výtvarníci – scénograf Jaroslav Milfajt a kostýmní návrhář Tomáš Kypta. Scénické proměny jsou řešeny originálně a vizuálně působí celá inscenace velmi atraktivně, byť má v porovnání s filmem omezené možnosti.
Nové nastudování populární parodie našlo v Plzni své dva mužské hrdiny – krom skvělého hostujícího herce, muzikanta a zpěváka Petra Vondráčka v titulní roli je to bezesporu také naprosto brilantní Horác – Hogofogo v podání Bronislava Kotiše, který po „kládách“ typu Dona Quijota jakoby v nové úloze našel uvolnění a hravost. Oba protagonisté se ve střetu parodovaného dobra a zla skvěle doplňovali. Pozadu ale nezůstaly ani dámy, ať už to byla Stanislava Fořtová jako ohnivě tajuplná Tornádo Lou či něžně naivní Winnifred v podání Kateřiny Šildové. V dalších rolích excelentní čtveřici zdařile doplňoval Libor Zavislan, Jiří Untermüller, Radek Shejbal, Jan Kaštovský či velmi výrazný Petr Borovský v úloze tvrďáka Grimpa.
O nehasnoucí popularitě této „koňské opery“ svědčí fakt, že ji v podobě velkolepé podívané nedávno uvedlo i Hudební divadlo v Karlíně. Plzeňští divadelníci se vydali odlišnou cestou, která se jeví jako dobrý start do nové, tentokrát veskrze muzikálové sezony.

Plzeňský deník 5.10. 2007

Muzikál na motivy románu Ivana Olbrachta Nikola Šuhaj loupežník Koločava z pera Petra Ulrycha a Stanislava Moši doplnil letos vydařenou trojici premiér muzikálového
a operetního souboru Divadla J.K.Tyla v Plzni o dosud chybějící žánr – muzikálovou baladu. Osobně jsem titul, jenž sklízí velké úspěchy na scéně Městského divadla v Brně, považoval z celé letošní premiérové řady za dramaturgicky nejriskantnější. Přece jen, Plzeň není Brno, které proslulo už předtím Baladou pro banditu a zbojnická tématika na západě Čech nikdy moc netáhla – vzpomeňme, jak zde téměř bez zájmu diváků prošuměl muzikál Na skle malované, který lámal divácké rekordy téměř ve všech českých, slovenských i polských divadlech. Není tu ani cimbálová kapela, takže zbývalo sázet na samotnou kvalitu Koločavy, případně na popularitu sourozenců Ulrychových ze slavných dob plzeňské Porty. A vyplatilo se..!
Předně – plzeňská Koločava se od brněnské hodně liší. Už prostorem, ve kterém se hraje. Menší scéna Komorního divadla sice trochu omezuje taneční možnosti účinkujících, ale zase nabízí sevřenější prostor, který baladickému žánru spíše prospěl. Režisér Petr Novotný se také obešel bez v Brně důležitých filmových dotáček a vsadil výhradně na divadelní prostředky. Jeden z našich nejzkušenějších muzikálových režisérů dovedl herce k výrazově emotivním výkonům, které zdařile střídal s momenty až groteskními ve výstupech četníků, vesměs komediální charakter se neobával vtisknout ani židovským scénám. Podmanivou
a zároveň prostou atmosféru Podkarpatské Rusi jednoduchým způsobem podtrhává scéna Ivo Žídka, jejíž dominantu tvoří šikmina se siluetou stromu a modrý horizont, stejně jako mimořádně působivý světelný design. Kostýmy, které navrhl Roman Šolc, plně korespondují s dobou i místem děje. Choreografie Zuzany Krištofové – Kolářové je snad až příliš nenápadná, ale možná i zde platí, že méně je někdy více, neboť sklouznutí k podobě jakéhosi folklórního festivalu by odporovalo celkové režijní koncepci.
Hudebně muzikál vychází z alba Petra Ulrycha Nikola Šuhaj loupežník z roku 1974, které autor pro divadelní verzi doplnil o další písně a propojovací melodie. Nabízí ojedinělou syntézu rocku, popu, bigbeatu a židovské písně, s jasně dominující melodikou východního folklóru, kde společně s cimbálem a smyčci do instrumentace zásadním způsobem promlouvá i saxofon, kytara a bicí. Citlivé nastudování dirigentem Jiřím Petrdlíkem a soustředěné vedení kapely houslistkou během představení opět dokazuje, jak nezastupitelnou úlohu má živá hudba v divadelních produkcích. Překvapivě velké a nesnadné ansámblové plochy se sborem pečlivě nastudovala Kateřina Studentová.
Pro Stanislavu Fořtovou je role Zpěvačky, která byla napsána přímo pro Hanu Ulrychovou, jistě velkou výzvou. Přestože plzeňská herečka zpívá jinou technikou, k výkonu Ulrychové se velmi přiblížila /v některých okamžicích i zabarvením hlasu/, aniž by se jí snažila napodobovat. Přihlédneme-li k faktu, že klenuté moravské melodie v repertoárovém provozu střídá se skřehotáním ve Zpívání v dešti, zaslouží si o to větší uznání. Méně výrazně po jejím boku působil jinak solidní zpěvák Roman Krebs v úloze dalšího průvodce dějem.
O to více v titulní roli Nikoly Šuhaje zazářil Petr Kukla. Nejenže obstál herecky, ale překvapivě dobře se sžil s folklórní melodikou, takže Nikola patří spolu s Frederikem v Pirátech z Penzance k jeho parádním rolím. V úloze nezkrotné Eržiky zaujala Martina Placrová, uzavřenější Rózičku interpretovala neméně věrohodně Kamila Borovská. V židovských scénách exceluje na menších plochách František Dvořák, Libor Zavislan a vkusným humorem zejména Bronislav Kotiš. Jako stvořená je pro Jiřího Untermüllera úloha četnického kapitána.
Závěrečná Nikolova píseň „Až jednou červánky, potkáte mamičku, vzkažte, že nepřijdu, po lesním chodníčku…“ vžene slzu do oka nejedné divačky a završuje režijně neokázalé, ale nesmírně divadelně čisté představení.

Plzeňský deník 22.května
Foto: Pavel Křivánek

Divadlo Ta Fantastika si za svůj nový titul vybralo trochu překvapivě muzikálové pásmo inspirované životem a dílem Boženy Němcové. Lídr divadla, Lucie Bílá, už několikrát v minulosti prohlásila, že právě osud jedné z nejvýznamnějších českých spisovatelek ji velmi láká. Nyní pro svojí myšlenku získala Jiřího Pokorného, svého manžela Václava Noida Bártu a v neposlední řadě produkci divadla.
Pokud Lucie Bílá stála za myšlenkou scénického ztvárnění Němcové, duchovním otcem projektu se následně stal Jiří Pokorný. Režisér, jenž je podepsán pod řadou vyjímečných inscenací, je zároveň autorem scénáře, textů i scény. V oblasti hudebního divadla dosud prosluly zejména jeho dvě režie v plzeňské opeře. Kontroverzní Šárka sice málem způsobila diváckou revoltu, daleko hůře si však vedl v případě Ostrčilových Kunálových očí, po nichž už další nabídka ke spolupráci nepřišla. Ani v případě Němcové nelze na jeho práci pohlížet lhostejně, byť zde byl, překvapivě více než v kamenném divadle, svázán konvencí a nejspíš také hrozbou případného komerčního neúspěchu. Opět, stejně jako v případě zmíněných Kunálových očí, oddělil stylově první a druhé jednání. Zatímco úvod představení je mrazivě temný, závěr přináší až kýčovitou barevnost, prezentující se zelenou trávou, švarným myslivcem a křepčící Babičkou, jakoby se zde Pokorný vysmíval dnes módním muzikálovým produkcím.
Někteří diváci v půlce představení odešli, neboť silné okamžiky často střídala šedivá nuda. Pokud režisér polevil v tempu, nedokázal si vypomoci výtvarným nápadem ponuré scény, ani mimořádně neinvenčním světelným designem. V tomto směru druhé jednání celkově neuvěřitelně dlouhého třiapůlhodinového představení dopadlo výrazně lépe.
Úvod inscenace patřil prologu se smrtí hlavní protagonistky, která se následně pomocí pohádkové nitě dostává zpět na začátek příběhu. Podobně řeší obvykle začátky svých produkcí například proslulý Michael Kunze, nápad s posmrtným návratem realizoval Rodgers s Hammersteinem v Carouselu už koncem 40.let minulého století. Podobně jako ve zmíněných operách, nejsilněji nakonec působí Pokorného scény v demonstraci útlaku a jisté formy totality. Některé scény, jako „hamletovská“ procházka s lebkou nebo bloumání již zemřelého mrtvolně bledého Hynka po jevišti, vyzněly až groteskně. Hudba Václava Noida Bárty sází zejména na pěvecké kvality představitelů hlavních rolí, očekávaný svěží vítr do českých muzikálových vod ale zásadním způsobem nepřináší. Přestože pár písní určitě zaujme a možná se časem objeví i na sólových albech, skutečný hit, který byste si pobrukovali cestou z divadla, chybí. Skalní fanoušci Lucie Bílé určitě odcházeli z divadla nadšení. Jak jinak – viděli svojí ikonu téměř tři a půl hodiny na jevišti, zpívala jako vždy dobře a velmi obstojně zvládla svůj nelehký part i herecky. Odpustila si obvyklé pomrkávání do hlediště, které by v případě Boženy Němcové působilo krajně nevkusně a vůbec svůj projev k prospěchu věci výrazně ukáznila. Velmi decentně odehrál roli Boženina manžela Němce rovněž pěvecky suverénní Kamil Střihavka. V dalších rolích mužů, dívek a žen se vystřídali Lukáš Kumpricht, Štěpán Bárta, Viktor Dyk, Petr Opava, Václav Renč, Iva Marešová, Michaela Zemánková, Kristýna Leichtová, Jan Battěk a Claudia Monica Gutiérrez.
Formou představení byli možná mnozí zaskočeni. Čekali nejspíš více vášně, více sentimentu, více barevnosti… a více erotiky. Přestože obrazy inspirované životem Boženy Němcové zůstaly zčásti nedokreslené, vzniklo představení, které si zaslouží vaši pozornost. Už proto, že se divadlo Ta Fantastika snaží jít alternativní cestou. Zda poněkud svérázně pojednaný výklad života a osudu „ženy z pětistovky“ diváky osloví, ukáže čas.

Divadlo Ta Fantastika, premiéra 12.května 2008, psáno z předpremiéry 11.5.2008
Němcová! Hudební obrazy inspirované životem Boženy Němcové

Scénář, texty, scéna a režie: Jiří Pokorný
Hudba: Václav Noid Bárta
Kostýmy: Zuzana Štefunková – Rusínová
Světelný design a animace: Tomáš Mezei
Plastický svět BN: Martin Aaron Hořínek

V hlavních rolích Lucie Bílá a Kamil Střihavka nebo Václav Noid Bárta

Foto: Pavel Hejný

Tanec již dávno nepředstavují jen noblesní figury jakoby vystřižené z vídeňského plesu – mučení nevinných panen, bičování sluhů i pomyslných zrádců, potoky prolité krve
a řadu další bizardních scén lze spatřit na scéně Komorního divadla v nejnovější inscenaci moderního tanečního muzikálu Čachtická paní z pera autorů Libora Vaculíka, Petra Maláska a Václava Kopty.
Spíše, než na nesmírně populární taneční muzikál o životě Edith Piaf, nové dílo svou koncepcí navazuje na projekt Lucrezia Borgia, jež autoři realizovali nedávno v pražském Národním divadle. Byť se již v titulní úloze nesetkáme s dublováním ve smyslu zpěvačka – tanečnice a pěvecké i taneční scény mají podobně rozsáhlý prostor, zdá se, že taneční sekvence jsou dějově lépe promyšlené a pěvecký part naopak méně náročný. Muzikál je koncipován tak, že dvě hlavní role /Alžběta Báthory a sluha Ficko/ jsou obsazeny herci – zpěváky, ostatní tanečníky. Tomu odpovídá i hudební stránka produkce. Zatímco hraběnka se sluhou zpívají živě, ostatní party jsou součástí nahrávky.
Titulní roli alternují dvě představitelky – osvědčená Radka Fišarová a Hana Seidlová z Divadla pod Palmovkou, které byla svěřena sobotní premiéra. Jejím nasazením inscenátoři potvrdili fakt, že hereckou zkušenost staví nad pěvecké nároky. A Hana Seidlová si v úloze krutě bezcitné „Báthoryčky“, jíž skutečně zasáhne jen smrt milovaného koně, vedla famózně. Drobné intonační nepřesnosti jí diváci v rámci strhujícího výkonu jistě odpustili. Neméně skvělý byl i skřet Ficko v podání Zbyňka Frice. Herecké koncerty jsou samozřejmě podpořeny vynikajícími tanečními kreacemi Petra Hose, Zuzany Hradilové, Petry Tolašové, Viktora Gutova a zejména Ivony Jeličové /Eržika Príborská/ i Jana Kadlece, jež si užíval
i komické momenty v úloze Štefana Nyáryho.
O velmi sugestivní inscenaci se postarala nejen propracovaná režie a choreografie Libora Vaculíka, ale také působivé výtvarné zpracování /scéna Martin Černý, kostýmy Roman Šolc/ a světelný design. Scénický horor pro otrlejší povahy má šanci stát se další velkou událostí v oblasti tanečně – hudebního žánru.

PD – KULTURA, duben 2008

Foto: Pavel Křivánek

Dlouho očekávanou novinku, Knihu džungle na motivy povídek Rudyarda Kiplinga od autorů Radka Balaše a Ondřeje Brouska, uvedl v premiéře na scéně Komorního divadla soubor muzikálu a operety Divadla J.K.Tyla v Plzni.
Světoznámý příběh o chlapci vychovávaném vlčí smečkou je i na našich jevištích častým hostem, vedle činoherních inscenací s úspěchem nastudovalo Národní divadlo v Praze balet Mauglí. Najít v dnešní „přemuzikálované“ době vhodnou předlohu pro nové dílo, bývá předpokladem pozdějšího úspěchu. Kniha džunglí se zdá k adaptaci vhodná, neboť kde jinde hledat ideální souznění pohybu a zvuků, než v indické přírodě? Další výhodou předkládaného příběhu je jeho absolutní nadčasovost. Tvůrce projektu, autor libreta, režisér
i choreograf Radek Balaš se soustředil především na osobnost Mauglího a emoce okolního života. Ve svém vyprávění ostře vykreslil jednotlivé archetypy postav /zvířat/ s využitím typické kiplingovské symboliky. Jeho režie překypuje obrazotvorností, jako choreograf vnesl do inscenace nejen atraktivní taneční a akrobatické prvky, ale hlavně pohybovou přesnost, která často plzeňským produkcím chyběla. Snad jediná výtka může směřovat ke snaze
o pojmenování až přílišného množství lidských instinktů, jež způsobuje drobení dějové linky. Rozhodně však Radek Balaš patří v kontextu české muzikálové scény k nejvýraznějším osobnostem a směle jej můžeme přiřadit k současným nejvýznamnějším muzikálovým režisérům – k Petru Novotnému, Jozefu Bednárikovi či Jánu Ďurovčíkovi.
Hudba hraje v nové inscenaci klíčovou úlohu. Herec a skladatel Ondřej Brousek vytvořil pestrou směsici melodií, z nichž některé vychází z původní muzikálové tradice 30.
a 40. let, další navozují atmosféru skladeb Voskovce a Ježka, jiné se rozbíhají až k nejmodernějším formám rapu a hop-hopu. Melodie spíše navozují konkrétní situaci či charakteristiku postavy, určitý sjednocující prvek, známý třeba z autorské dílny Sylvestera Levaye nebo Jima Steinmana, jim ale chybí. Oba autoři se zjevně snažili o využití všech dostupných muzikálových prostředků, zvukově orchestraci doplnila řada zajímavých efektů. Obrovskou energii přenesl na celý orchestr populární hudebník Martin Kumžák, střídající se za dirigentským pultem s Pavlem Kantoříkem. Dále se na hudebním nastudování podílel sám skladatel spolu s muzikantem Janem Kučerou, sbory nastudovala Eva Skalová. Více než zdařilá je vizuální stránka představení – jen lehce „zvířecí“ kostýmy Jolany
Izbické – Schofield a tajemná, barevně mystická scéna Lucie Loosové.
Během představení jsme svědky mnoha obdivuhodných hereckých i tanečních výkonů. Ideálním představitelem Mauglího je pohybově výborně disponovaný Jan Kaštovský, který v přesné stylizaci zvládá vývoj „člověčího žabáčka“ od batolete až po dospělého muže
a zároveň dokáže bravurně vybalancovat komediální i vážné polohy role. Mimořádně skvělý je také Bronislav Kotiš jako rozumný a zároveň hravý medvěd Bálú. Jednou z nejvýraznějších postav jeviště byl i František Dvořák v úloze prvotního slona Thá, jež svým laskavým projevem a moudrostí zklidňuje chaos v džungli vždy v pravý čas. S podobným citem hraje vlčici Rákšasí Stanislava Fořtová a pardála Baghíru Michal Slaný i Zdeněk Vesecký, přesvědčivým Akélou je nadějný mladý sólista Petr Kukla. Zlo v džungli představuje tygr Šér Chán v podání Jiřího Untermüllera spolu s šakaly, v které se střídavě proměňují Miro Nosek
a Martin Bačkovský. O svéráznou opičí show se stará mediálně známý Vlastimil Korec /opičí král Hanuman/ se svým DJ /Filip Gröger/.
Kniha Džungle je zajímavým pokusem o moderní muzikál pro celou rodinu. Snad přivede do divadla i mladší generaci diváků.

Plzeňský deník 2.5.2007

Foto: Pavel Křivánek