Čardášová princezna přináší nádherné melodie a vkusnou zábavu

Čardášová princezna hudebního skladatele Emmericha Kálmána patří společně se Straussovým Netopýrem a Lehárovou Veselou vdovou k nejhranějším operetám světových jevišť. Je proto logické, že ji po dvaceti letech znovu zařazuje na repertoár i plzeňské Divadlo J.K. Tyla, tentokrát v nastudování souboru opery a v režijní úpravě Zbyňka Brabce.

Brabec, režisér, dramaturg i popularizátor opery, má k operetě vřelý vztah. Jako zpěvák v ní začínal, v posledních letech řadu operetních titulů režíroval v různých českých divadlech. Čardášové princezně se snažil ponechat klasický ráz, divák se nemusí obávat žádných schválností. Libreto je jen lehce vykrácené a očištěné od patosu, scény působí velmi dynamicky, zůstaly i osvědčené zpěvní texty Evy Bezděkové, na něž jsou posluchači zvyklí. Zatímco sentiment prázdného Orfea inscenátoři potlačili možná až příliš, zdařilým vstupem je naopak vtipná taneční pantomima mezi 2. a 3. dějstvím. Jediný zásadnější problém vidím v přesunu posledního dějství zpět do Orfea (v originále se odehrává v jakémsi vídeňském hotelu) – zdá se mi dějově nepravděpodobné, že by se celá šlechtická rodina harcovala postupně kvůli jakési šansonetě do Budapešti. Zároveň chápu, že běžný divák tuto změnu možná ani nepostřehne a realizátoři, velmi limitovaní finančními prostředky na výpravu, zkrátka ušetřili jedno prostředí, aby ta zbylá mohla být o to pěknější. Scénograf Ondřej Zicha tak mohl vytvořit velmi sugestivní atmosféru klubu Orfeum, budapešťské obdoby Moulin Rouge. Sálu sídla rodiny Lippert – Weylersheimových pak dominuje dvojité schodiště, jež na horizontu vytváří ochoz, využitelný k dalším hereckým a tanečním akcím. Přední český kostýmní výtvarník Josef Jelínek vytvořil přenádherné róby pro sólisty i sbor, snad jen Sylva Varescu mohla být, coby sólistka, hvězda, kostýmována v kabaretních scénách jinak, než ostatní tanečnice. Zmíněná drobnost pestrobarevné podívané neškodí, ale usnadnila by orientaci v postavách.

Lví podíl na úspěšném provedení nové „Čardášky“ má bezesporu Jiří Petrdlík, jeden z mála mladých českých dirigentů, který se operetě věnuje s láskou a na mezinárodní úrovni. Operní orchestr neúnavně vedl k žádoucí operetní lehkosti, řada míst, zejména ve smyčcích zněla znamenitě. Možná by stálo za to ještě dočistit a utlumit žestě, ovšem zde vidím spíš problém v běžně používané robustní instrumentaci. Kálmán je zkrátka hřmotnější a klade na zpěváky značné nároky. Hudební, ale i pohybové, které choreografka Petra Parvoničová naplnila vrchovatě. Tance mají náboj, humor i švih.

V hlavní roli Sylvy Varescu, oné „čardášové princezny“, vystoupila při premiéře Anna Klamo, výborná pěvkyně, jíž jsem viděl v mnoha rolích od Viloletty přes Mařenku až po Julii Jordan z muzikálu Carousel. Sylvu dle mého názoru zpívá mimo obor, více jí vyhovuje rejstřík typu Adély, Arseny nebo Valencie. Ač výborně tančila a dobře jí vycházely vyšší tóny, v hlubších polohách spíš deklamovala. Rolí Edwina Ronalda v Plzni debutuje Jakub Turek. Pěvecky se s náročným partem vypořádal se ctí, uhrančivým prvním milovníkem ovšem zatím není. Výborně se dařilo Jakubovi Hliněnskému v postavě Boniho z Káncsiánu. Nový asistent režie opery rozhodně patří na jeviště a do operety! Předvedl výborný zpěv, mimiku i tanec. Sázkou na jistotu je pak Radka Sehnoutková coby komtesa Stázi, pěvkyně vybavená pěkným mladodramatickým sopránem, temperamentem i elegancí.

Ve správné operetě nechybí ani tzv. starokomický pár. Zde jde o Edwinovy rodiče, knížete Leopolda a kněžnu Marii-Luisu. Dalibor Tolaš s nehasnoucí hvězdou operety Pavlou Břínkovou byli podle očekávání skvělí, zejména díky nim třetí dějství neztrácelo dech. Podobnou pěveckou jistotu stále prokazuje i Jan Ježek, jemuž je výborně rozumět a hlasově by stále zvládl i první obor. Herecky je zcela jiným Feri Bácsim, než těžko překonatelný Karel Tišnovský v inscenaci předešlé, stárnoucí elegán a bonviván se vším všudy.

Nové nastudování Čardášové princezny pohladí po duši příznivce klasické operety, a byť se opět ukazuje, že interpretačně české scény v tomto žánru nemohou konkurovat Vídni, Berlínu ani Budapešti, půjde bezesporu o vděčnou a obchodně úspěšnou inscenaci.