Před dvaceti lety se Brnu povedl opravdový majstrštyk. Postavilo, za vydatného přispění Ministerstva kultury ČR, fungl nové divadlo. Divadlo jedinečné, moderní, funkční, a ještě ke všemu diváky oblíbené. Jaký to zázrak. Vždyť moderních scén u nás po “sametu“ vzniklo co bychom na prstech jedné ruky spočítali. Škarohlídi tenkrát předpovídali, že za pět let bude předimenzovaná budova prázdná a bez diváků…. A najednou tady (rovněž kuriózně, leč naprosto zaslouženě) stojí po dvaceti letech historicky jediný ředitel Městského divadla Brno Stanislav Moša a velmi krátce vzpomíná, rekapituluje a také plánuje. Dokázal divadlo nejen postavit a vybudovat, ale také už dvě desetiletí plnit diváky.
Velkolepý slavnostní koncert s prostým názvem Dvacet let Hudební scény, začíná devadesátiminutovým živým přenosem České televize na ČT Art. Pernou práci odvedli především dramaturgové. Které písně z dosud jednaosmdesáti odremiérovaných titulů divákům znovu připomenout? Nabízí se jednoduchá otázka se složitou odpovědí: Ty nejúspěšnější! Jenže, jak se v umění měří úspěch, a které to vlastně jsou? Jasně – Vlasy, kterými se divadlo otevíralo, Ježíš, Bídníci, Mozart!, Mary Poppins, Papežka, Mamma mia… Divadlo dlouhodobě uvádí muzikály ve třech liniích – původní tvorba pro MDB, objevy evropské muzikálové scény a samozřejmě světové muzikály superlativů. Nakonec se nedostalo ani takové tituly, jako jsou Evita, Chicago, Kočky nebo Titanic. S velkou skromností zazněla také pouze jediná ukázka dominantního autorského dua Stanislav Moša – Zdenek Merta, Te Deum z momentálně uváděného oratoria Bastard.
Ve 20:15 usedli diváci, krom několika hostů, kteří se nemohli dostavit kvůli ničivým povodním, do křesel Hudební scény a nemoderovaný přenos ČT mohl začít. Asi nemá cenu vypočítávat, kdo z kterých současných i dřívějších sólistů MDB jak zpíval, protože celkový dojem byl strhující. Nejen díky skutečnosti, kolik talentovaných zpěváků brněnské divadlo má či jím prošlo, ale i z počtu, kolik jich dostalo během koncertu příležitost. Vyzdvihnu jen ty úplně nejvýraznější – Radku Coufalovou, Oldřicha Smysla, Petra Gazdíka, Aleše Slaninu, Svetlanu Janotovou, Dušana Vitázka či Kristýnu Daňhelovou. Excelovali jak v jímavých písních z Markéty Lazarové, Papežky, Devíti křížů, sborovkách z Probuzení jara, Bídníků, Mary Poppins nebo v humorném výstupu z populární místní Sněhurky. Velmi jsem uvítal, že dramaturgyně Klára Latzková a režisér Petr Gazdík nevolili prvoplánově jen největší hity z uvedených muzikálů, ale i nenápadnější písně a sborové scény. Celý program ale uzavřela velmi slavná „revoluční píseň“ Příští den z Les Misérables, která zároveň potvrdila slova ředitele Stanislava Moši: „Když jsme Hudební scénu, jakožto vymodlené dítě, před dvaceti lety otevírali, měli jsme výhled na tři až pět sezón dopředu. A doufali, že nás invence ani diváci neopustí. Hrajeme dvacet let, a máme téměř pořád vyprodáno. Pro příštích několik sezón chystáme opravdu krásné tituly, které nás nutí dívat se pořád dopředu.“
Strukturu svátečního večera bylo oproti dalším reprízám koncertu nutné upravit, neb ČT vyhradila Brnu 90 minut vysílacího času. Přestávka mezi první a druhou částí se tedy o několik hudebních čísel posunula. Po pauze se navíc křtila nádherná publikace Dvacet let Hudební scény. „Ta knížka vás bude stát nějakou koruny, ale vy ty peníze dáte,“ glosoval s vtipem Stanislav Moša, který nový titul pokřtil společně s Petrem Gazdíkem, Zdenkem Mertou a Petrem Ulrychem.
Bilančních muzikálových koncertů proběhlo po republice v nedávné minulosti několik. Byly neméně výborné. Ovšem jen v Brně se vystřídal během programu takový počet zpěváků a jen v Brně dosud drží obrovský, více jak padesátičlenný orchestr! Tady jde o světovou raritu v době, kdy i prestižní divadla na Broadwayi a West Endu zužují orchestrální party na 6-15 instrumentalistů a řadu nástrojů (zejména smyčcových) nahrazují keyboardy.
Snad si podobně, jako návštěvníci koncertu, užili přenos také televizní diváci. Možná netušili, jak skvělí herci a zpěváci v Brně vystupují a jak krásné divadlo tu už dvacet let jako dobře seřízený hodinový stroj funguje. Osobně přeji Hudební scéně neutuchající zájem diváků, nevyhasínající invenci tvůrců a stále neméně tolik slavných i objevných titulů!
