Kvalitní víno se od obarvené břečky pozná celkem snadno – stačí lahev strčit na dva tři roky do sklepa a po otevření vyjde pravda najevo: Buď je mok ještě lahodnější, než při stáčení, nebo se pro nakyslou pachuť prakticky nedá konzumovat. S divadlem je to podobné. Již po premiéře lze sice poměrně spolehlivě odhadnout, zda inscenace bude či nebude mít úspěch (jistě, párkrát jsem se zmýlil a titul se prostě nesetkal ve správný čas na správném místě s publikem), ale její vývoj premiérou většinou nekončí. Právě proto se vyplácí chodit na reprízy.
Brněnské Bídníky režírované Stanislavem Mošou jsem od jejich premiéry v únoru 2009 viděl počtvrté, naposledy 12. října letošního roku. Už premiéra dávala tušit, že půjde o kvalitní a divácky vděčné nastudování, jehož atmosféru výrazně podtrhla originální scénografie Christopha Weyerse. Pokud jsem tehdy mluvil o nadprůměrné inscenaci (krom několika zahraničních produkcí jsem viděl všechna česká nastudování včetně toho úplně prvního v roce 1992), po více než dvou letech jevištního života nelze hodnotit provedení jinak, než jako strhující. Pokud jsem před více než dvěma lety napsal, že “Suma sumárum jsou brněnští Bídníci po delší době titulem, jenž naplnil mé očekávání téměř beze zbytku, ale již se u mne nedostavilo fascinující okouzlení z let devadesátých,” s radostí musím konstatovat, že jsem v hledišti Hudební scény zažil podobnou euforii, jako před jednadvaceti lety ve Vinohradském divadle. Ve svých výkonech dozrál nejen orchestr a company, ale zejména pak představitel hlavní role Jeana Valjeana Petr Gazdík, který byl zaslouženě odměněn za svůj výkon v této úloze v roce 2010 prestižní Cenou Thálie.
Nebývá zvykem psát recenzi na “staré” představení. Koneckonců, už jsem Bídníky hodnotil celkově pětkrát, vícekrát jsem recenzoval snad jenom Nitušku a Netopýra… Alespoň glosu si však mimořádná inscenace zaslouží. Vystupme tedy na chvilku z rychlíku současných premiér a přenesme se alespoň krátce do Francie první poloviny 19. století.
Jak známo, do Brna se nejezdí za hvězdami, ale za divadlem. Nebo jinak – místní herci jsou hvězdami pro místní diváky, v Praze je krom několika výjimek účinkujících v televizi prakticky nikdo nezdá. Přitom Městské divadlo Brno disponuje spoustou znamenitých muzikálových herců a je schopno téměř jakýkoli velký titul obsadit s minimem hostujích posil. Tak je tomu i v případě Les Misérables. Již jsem zmínil Petra Gazdíka, který se tentokrát představil skutečně v životní formě. Ta tam byla původní premiérová nervozita, jeho pěvecký i herecký výkon byl vyvážený, suverénní, brilantní. Nesmírně náročným, citlivě odzpívaným Otčenášem bral Gazdík doslova divákům dech a nejedno oko nezůstalo suché. Heroické pasáže Valjeanova pěveckého partu střídaly v rovnováze velmi měkce znějící lyrické polohy, které s takovou jistotou může zvládnout jen technicky dobře připravený zpěvák. Aplaus si vysloužil i Lukáš Vlček v postavě Valjeanova protivníka Javerta, jehož jsem v této roli viděl vůbec poprvé. Byť mu nevyšly dva nástupy, popral se s přetěžkou figurou se ctí a příslibem do budoucna. Velký pokrok od prvních představení jsem zaznamenal také u tragikomické dvojice křupanských manželů Thénardierových, jež tentokrát výborně odehráli i odzpívali Tomáš Sagher a Lenka Bartolšicová.
Býti hercem, toužil bych po roli, jakou je Fantine. Ne snad, že bych chtěl vystupovat v ženské úloze, ale než bych zemřel, odzpíval bych dva tři pěkné songy, pak bych popíjel dvě hodinky v baru, abych se zase vrátil na posledních pět minut představení… To se poštěstilo Evě Jedličkové, herečce, kterou z členek MDB vídám méně často, než například Radku Coufalovou, Hanu Holišovou nebo Markétu Sedláčkovou. O to víc mne výborný výkon potěšil, po Heleně Vondráčkové rozhodně jedna z nejlepších českých Fantin. Podobně vděčnou úlohou je Eponina, dítě ulice, které nenaplní láska, ale až smrt. Herecky výraznou, v gestech i líčení, Johanu Gazdíkovou, jsem si zprvu v této roli dokázal jen stěží představit, ale skutečnost i tady předčila očekávání. Opět důkaz, že dobrý herec zahraje (téměř) všechno a divák mu to věří.
Robert Jícha jako Enjolras, to je už léty prověřená kvalita. Vůdce revoluce, samá emoce, skvěle odpívané hymnické sondy. Jeho hereckým protipólem je romantik Marius, trpící mladík, jenž tápe, zda se přidat ke vzbouřencům nebo zůstat u své milované. Účinkující Radek Novotný prokázal, že není žádnou třetí nebo čtvrtou alternací, že pěvecky neuvěřitelně dorostl a velkou roli si zaslouží. Po jeho boku stála Cosetta Marty Prokopové, nevinnost sama, jež menší pěveckou jistotu vyvážila přirozeným půvabem. Představitelé dětstkých rolí nám od premiéry trochu povyrostli, ale zároveň pěvecky dospěli.
Po návštěvě brněnských Bídníků vám žádná pachuť v ústech nezůstane. Naopak, hned přemýšlíte, kdy na ně vyrazíte příště.
Foto: Jef Kratochvil, MdB
