Robert Louis „Bob“ Fosse je americký tanečník, herec, režisér. Ale především je to velký choreograf, který pro své kreace vyhledával tituly s vnitřním napětím. Když si kdysi přečetl divadelní hru Maurin Dallas Walkinsové Chicago o dvou vražedkyních, které skutečně existovaly někdy v 20. letech minulého století , byl tak nadšen, že žádal o svolení dílo uvést jako muzikál. Spisovatelka ovšem nesouhlasila, takže autorská práva se mu povedlo získat až po smrti dramatičky v roce 1969. Osvědčená trojice, která předtím slavila úspěch s muzikálem Cabaret (choreograf Bob Fosse, libretista Fred Ebb a hudebník John Kander) uvedla dílo na Broadwayi v červnu 1975. Muzikál se napoprvé dočkal téměř tisícovky repríz. Veleúspěšný byl ale až jeho americký návrat v roce 1996, kdy broadwayská verze získala šest cen TONY, což se dosud žádnému revivalu nepodařilo. Potom muzikál přeskočil přes oceán do Londýna a současně se vydal na vítěznou cestu Evropou. V roce 2002 vznikla filmová verze – režie Rob Marshall, scénář Bob Fosse. Opět obrovský divácký úspěch, přičemž slova chvály padala především k nohám hlavních zpívajících a tančících hvězd, tady na trojici Reneé Zelweger, Catherina Zeta-Jones a Richard Gere. Film získal šest Oscarů. Nicméně, slavná filmová verze se nestala překážkou dalšího šíření díla na divadelních prknech.
V Československu měl muzikál premiéru v roce 1978, tudíž o rok dřív než v Londýně. Stalo se tak v Divadle bratří Mrštíků, tedy v dnešním Městském divadle Brno, v režii Richarda Mihuly. I když podle svědků byla inscenace velmi dobrá, zdaleka nezaznamenala takový úspěch, jako například o rok později uvedená Balada z hadrů autorů V+W, nebo rok předtím nastudovaný americký muzikál Muž z kraje La Mancha. V posledních letech Chicago inscenovali úspěšně v pražském Karlíně, v Divadle J.K.Tyla v Plzni či ve Východočeském divadle v Pardubicích. Uběhlo 33 let a slavný muzikál se vrací do divadla, kde svou cestu tehdejším Československem započal, tedy do Brna.
Režisér Stanislav Moša na scéně Jaroslava Milfajta a v choreografii Anety Majerové a Hany Kratochvilové uvedli muzikál Chicago pod taktovkou Ondřeje Tajovského. Nejsem si jist, do jaké míry požadují majitelé autorských práv, respektive originální produkce, dodržení původní koncepce díla. Je fakt, že se na všech jevištích, kde jsem Chicago viděl, inscenuje téměř stejně. Nebyl by to však Stanislav Moša, kdyby muzikál neuvedl s vlastním výkladem. Do příběhu vražedkyň z chicagské věznice vložil mnohem více humoru a nadsázky, než jsme mohli najít v těch napodobeninách původních verzí. Například groteskní ilustrování jednotlivých vražd, jakoby v komiksové minimalistické realizaci (nakonec choreograf Fosse byl vždy ve svých tanečních kreacích minimalistou, jemu by se to jistě líbilo), nebo volba scény, která připomínala kruhovou cirkusovou klec pro vystoupení dravých šelem. Či cirkusoví sluhové namísto vězeňské stráže s obušky, „mistr Celofan“ v klaunském kostýmu, který se stal díky vzezření opravdu hluboce pravdivou postavou mírného, poddajného človíčka. Hudebníci hrající na scéně v té dvoupatrové kleci, to bylo také nóvum, a docela hezky jim to hrálo, přičemž dirigent je řídil pomocí náhledových monitorů. S nelehkou situací se musely vyrovnat i zpěvačky, když třeba spustily své sólo na forbíně a orchestr měly za zády. Ale neřešme režijní a hudební finesy, důležité je, že vše fungovalo. A je třeba napsat, že skutečně profesionálně. Bylo by nošením sov do Athén (nebo česky dříví do lesa?), kdybych zas, a pokolikáté už, zdůraznil, že soubor MDB je vždy výborně připraven. Herecká, taneční i pěvecká průprava je zkrátka znát. Stále přicházejí nové tváře, a jsou stejně zdatné, jako ty ostřílené.
Skoro celé herecké obsazení je alternativně nastudované, když však píši alternativně, myslím to doslovně. V muzikálu není první (to lepší) a druhé (to ehm…horší) obsazení, jak se s ním mnohde setkáváme. Obě jsou skutečně rovnocenná, i když, samozřejmě, každý k roli přistupuje podle svého naturelu. V tom je, mimochodem, cítit moudrá ruka režiséra, který netvoří postavy „přes kopírák“, ale vychází z pozitivních možností jednotlivých interpretů. A tomu ještě hodně nahrává, jak to už bývá, i fyzično protagonistů.
Postavu vězeňské „mámy“ hraje Alena Antalová a Markéta Sedláčková. Svým zjevem a rázným herectvím je takovou vězeňskou mámou více Antalová, na druhé straně, Sedláčkové hluboce posazený hlas v interpretaci písní nahrazuje její křehkou konstrukci. Která je lepší? To se nedá srovnat, obě jsou výborné a každá jiná. Stejně se lze zmínit o dalších hlavních rolích. Dvě vražedkyně, Velma a Roxie: Ivana Vaňková a Radka Coufalová, jsou až příliš jiné. Vzrůstem, interpretací i výrazovými prostředky. Naopak v „druhém“ obsazení jsou Svetlana Slováková s Ivanou Skálovou nádherně podobné. Až to nakonec vyústí v show „dvou sester“, kde se rozhádané a na sebe žárlící vražedkyně najdou. Opět zbytečná otázka, který ten pár je lepší. Snad, z mého čistě osobního pohledu, mne nejvíc zaujala interpretace Velmy mladičkou Slovákovou. Ale je to asi proto, že jí mám nějak v hledáčku a držím jí palce od jejího nástupu do MDB. Ale třeba takový Amos Hart, zakřiknutý človíček Milana Němce a Lukáše Vlčka, byl skutečně „udělaný“ jako přes kopírák, citlivě, výrazně, a přitom opravdu zakřiknutě (abyste pochopili, jak roli zahrát zároveň výrazně a zakřiknutě, musíte představení navštívit…).
Advokátem Flynnem, další z důležitých postav, byl na scéně Petr Gazdík v první a Dušan Vitázek v druhé premiéře. A zase zahrálo jejich fyzično: Gazdík energičtější a hmotnější ve výraze, Vitázek úlisnější a rafinovanější. Oba skvěle vytvářejí představu advokátů, které bychom nazvali „hajzlíky“. Zvláštní a náročnou roli měl konferenciér. Již v muzikálu Kabaret má klíčovou roli jakéhosi vypravěče divadla na divadle. Šoumena, zaklínače, komunikátora s diváky. Režisér Moša si vybral dva interprety, Vojtěcha Blahutu a Karla Škarku. Oba jsou excelentními hráči na klavír. Celý večer sólově nebo s orchestrem doprovázejí zpěvní party, vytvářejí hudební podkresy, zase každý jinak, oba výborně. Blahuta je jakýsi jemnější v detailech, Škarka zase monumentálnější, vzezřením i gesty. No vybírejte, který se líbí víc, když jsou tak jiní a přece stejně podtrhují atmosféru muzikálu. Podobně lze hodnotit všechny protagonisty i taneční kreace vycházející z původního baletního pojetí. Po interpretační stránce lze dát muzikálu jedničku.
Nejsem přesvědčen, jak budou přistupovat k režijní koncepci diváci, kteří viděli jiné inscenace Chicaga, anebo (a zcela jistě) viděli film. Možná, zvyklí na jinou verzi, se s pojetím brněnského režiséra neztotožní. Mně to cirkusové prostředí oslovilo. Oslovilo mne jakési současné šapitó, ve kterém se vše odehrává (včetně muzikantů „za klecí“). Vždyť celý náš okolní svět je tak neskutečným, a přece jen reálným cirkusem, plným machinací: Kauza Čunek, falešní doktoři práv, podvodné státní zakázky, tunelování miliard, na druhé straně záhadná vražda malé Aničky a podobně šílené zločiny. Není to náš vlastní „Cirkus Chicago“?
Tragikomickým prvkem, který původně zaujal baletmistra Fosseho a libretistu Ebba, je touha po slávě a publicitě těch velmi jednoduchých dívek, které se dostaly za vraždu do cely předběžného zadržení. Roxie a Velma si kradou nápady, jak se popularizovat, jenom aby se o nich psalo. Udělaly by cokoliv, aby byly slavné, a dokonce zapomínají na to, že jim jde doslova o krk. Sláva je důležitější. A ti lidé od médií venku? Je to banda lovící senzace, protože čtenářský a televizní lid chce slyšet výstřely a vidět krev.
Malá odbočka: Včera jsem jel po D1 a v opačném směru se stala ošklivá bouračka. Sanitka, hasiči, vrtulník záchranky. A na té mé straně? Hned dvě drobné nehody, jak se řidiči zvědavě koukali, kolik mrtvol snad bude možné na té druhé straně zahlédnout. Málokdo si to přizná, ale člověk je, bohužel, velmi často tak ustrojen, že je lačný po cizím neštěstí….
Snad proto muzikál Chicago není příběhem z roku 1924. Je to tragikomické drama o nás, o našem světě, ve kterém žijeme. Neveselé poznání… Na druhé straně forma muzikálu se všemi výrazovými prostředky, který žánr dává, příjemně pobaví, i když je v pozadí vědomí, že se nedíváme na dávnou Ameriku, ale na sebe a na náš svět. A to je, myslím si, záměr režie, který se naplnil. Chicago se zkrátka vrátilo do Brna s plnou parádou, ale i se stále platným apelem.
Foto: Jef a Tino Kratochvilove
1) Ivana Vaňková a Ivana Skálová
2) Scéna z muzikálu Chicago
3) Svetlana Slováková
4) Dušan Vitázek a company
5) Radka Coufalová
6) Oficiální plakát muzikálu Chicago
