V sobotu 4. února zazněl na Hudební scéně Městského divadla v Brně v české premiéře nový německý muzikál Papežka, který měl (rovněž v režii Stanislava Moši) světovou premiéru teprve loni v létě v německé Fuldě. Jeho hlavním autorem je skladatel a textař Dennis Martin, který už je podepsán pod historickými muzikály Bonifatius a Elisabeth – Legenda světice. S ním na díle spolupracoval dramaturg a libretista Christoph Jilo. Papežka by se samozřejmě nezrodila v hudební podobě bez americké spisovatelky Donny W. Crossové, autorky stejnojmenného bestseleru.
Německé muzikály si razí cestu na českou scénu poměrně těžko. Krom brněnského Městského divadla se jim ostatní dramaturgové nepochopitelně vyhýbají, takže například z celé plejády titulů světově uznávaného libretisty Michaela Kunzeho zatím v Čechách zazněl pouze Mozart!, rovněž na Hudební scéně v Brně. Následovala Kráska a zvíře Martina Doepkeho a právě odpremiérovaná Papežka. Ta patří do kategorie výpravných historických muzikálů, s dobře vystavěným příběhem, který je postavený na fabulaci dávné legendy, která však stejně dobře mohla být skutečností. Myšlenkově navazuje na velmi populární téma „silných žen“, které v muzikálovém žánru prezentuje například Evita, Kleopatra nebo Johanka z Arku, náboženským přesahem i jeho zpracováním pak trochu připomíná slovenského Františka z Assisi. Velkou devizou Papežky je obratné řemeslné zpracování, které novým dílům pražské muzikálové scény často chybí – poněkud temný příběh z dávného středověku je umně protkán řadou komediálních výstupů, při kterých se autorům podařilo vyhnout jindy často viděné trapnosti, podobně děj oživují efektní sborové a taneční scény. Málokdy se mladým autorům podaří na základě lákavého, ale trošku banálního příběhu vytvořit tak divadelně plnohodnotné dílo. Podobně „lišácky“ pak autoři do libreta zařadili postavu kurtizány Mariozy, která podtrhuje ženský element na jevišti. Hudbu Denisse Martina jsem již znal z německé nahrávky Papežky. Je líbivá, typicky muzikálová, žánrově nejčastěji osciluje na hranici popu a rocku, se skvělými vypjatými mužskými duety (Anastasius s otcem nebo Gerold s Anastasiem), které svým efektem někdy až zastiňují hudební čísla titulní hrdinky.
Stanislav Moša, který už se stejným inscenátorským týmem režíroval loni Papežku ve zmíněné Fuldě, tentokrát své pojetí plně podřídil poutavému příběhu dávné legendy, zinscenované v moderním hávu. Ve spolupráci s velmi kreativní mladou choreografkou francouzského původu Juliou Poulet vytvořil podívanou, během níž se ani při tříhodinové délce představení divák nemá šanci nudit. Silně emotivní výstupy Jany, jejího cholerického otce či romantické sekvence markraběte Gerolda střídají v neutuchajícím tempu až tragikomické scény ambiciózně urputného Anastasia či vychytralé Mariozy, které ve správný okamžik vždy tlumí dobře vystavěná figura laskavého učence Aeskulapia. Zmíněná Julia Poulet přináší na naší scénu svěží choreografický vítr, když zcela tradiční taneční scény prokládá prvky street dance a dalších moderních směrů.
Kostýmní výtvarnice Andrea Kučerová, častá Mošova spolupracovnice, se i při využití mnoha současných materiálů držela dobových reálií a oblékla nejen sólisty, ale i početnou company velmi slušivě, s respektem k historickému námětu a době děje. Zároveň dokázala obdivuhodně výtvarně odlišit společenské postavení hlavních hrdinů této show. Scéna k Papežce je dalším skvělým počinem Christopha Weyerse na brněnské scéně, kterým přímo navazuje na imaginativní a neotřelé zpracování Les Misérables. Iluze skromných středověkých příbytků, klášterní školy nebo okázalých papežských i císařských sálů je v jeho ztvárnění ohromující a práce se světlem příkladná (zde nemohu nezmínit přínos světelného designera Davida Kachlíře).
Papežka je formátově velkým muzikálem, který může zvládnout jen technicky dobře připravený soubor. Sólistické obsazení je tentokrát mimořádně zdařilé, a přitom některé účinkující můžeme vidět v protiúkolech, které je dosud nepotkaly. To platí zejména o Stanovi Slovákovi, který zde ztvárňuje zlého tyrana, zatrpklého a cholerického otce Jany, jehož nakonec k úlevě diváků trefí v druhé polovině představení šlak. Obvyklý představitel kladných hrdinů (a vynikající František z Assisi v inscenaci bratislavské Nové scény) nejen nahání hrůzu v několikeré obměně písně Prokletá, ale zároveň zdařile ilustruje svojí nezvladatelnou lítost nad pohanským původem Janiny matky a zklamáním, že Jana, nechtěná dcera, svými schopnostmi zastiňuje svého bratra. Úpornost, s níž Janu stíhá, mnohdy připomíná Javerta z Bídníků. Podobně se v úloze ambiciózního intrikána Anastasia, jemuž je navždy odepřeno stát se papežem, vyžívá doslova skvělý Aleš Slanina, který tak navazuje na ohromující úspěch v titulní roli muzikálu Mozart!. Nejčastějšího jevištního partnera mu dělá jeho otec Arsenius v přesvědčivém ztvárnění Igora Ondříčka, dalšího z romantických hrdinů zařazuje do rejstříku skvěle zpívající Petr Gazdík (původně Janin ochránce, posléze její milenec, markrabě Gerold). Láry Kolář mne v roli šlechetného Aeskulapia připomněl životní moudrost Zorby, kterého v minulosti zahrál zcela neopakovatelným způsobem. V dalších rolích se nepřehlédnutelně uplatnili Ivana Vaňková (Janina matka), Lenka Janíková (Geroldova manželka Richild), Jan Mazák (papež Sergius), Milan Němec (opat Rabanus) nebo uhrančivá Tereza Martinková jako kurtizána Marioza, jež vlastně ovládá intrikami celý Řím.
Titulní postava Jany, prosté inteligentní dívky, posléze učenkyně, léčitelky a nakonec papežky, nebo vlastně papeže Jana Anglicuse, jakoby byla psána přímo na tělo její premiérové představitelky Hany Holišové (alternuje Svetlana Slováková). Ta zde předvedla široký herecký rejstřík od polohy týrané dívky (v úloze dítěte ji dublovala neméně výrazná Karolína Burešová) přes figury zvídavé žačky, milující ženy, spravedlivé a nesmlouvavé papežky až po závěrečnou katarzi nenaplněného mateřství. Obdivuhodný výkon, kdy přirozené herectví doplňuje příkladné cítění pěvecké . Čímž se vlastně oklikou dostáváme k hudbě Denisse Martina, kterou barvitě interpretoval při téměř dokonalém nazvučení orchestr MdB řízený Danem Kalouskem (alt. Ondřej Tajovský), rytmicky i dynamicky přesné instrumentální těleso, v muzikálovém žánru jedno z nejlepších u nás.
Dva dny po premiéře Papežky jsem shodou okolností navštívil v jiném městě a jiném divadle obskurní inscenaci Mozartova Dona Giovanniho. Režijně exhibicionistickou, rádoby moderní, nakonec směšně trapnou… Nemohla mne nenapadnout myšlenka, zda není lepší napsat dílo zcela nové, touží-li inscenátoři měnit dobové reálie i charaktery postav. Papežka Městskému divadlu Brno vyšla, takže se může pochlubit dalším “dost dobrým muzikálem.”
Foto: Jef a Tino Kratochvilové, MdB
1) Stano Slovák s Hanou Holišovou
2) Aleš Slanina a Igor Ondříček
3) Petr Gazdík s Hanou Holišovou
4) Tereza Martinková a company
5) Jedna z představitelek malé Jany Kristýna Kučerová
