Konec června 1992. Všude začínají tradiční divadelní prázdniny. Open air představení jsou téměř neznámým pojmem. Ovšem v Divadle na Vinohradech se schyluje k zásadní premiéře. Les Misérables. Bídníci.
Poprvé v Praze. Poprvé v Čechách. Ne že by se tu muzikál nehrál. Už od dob slavné české premiéry Divotvorného hrnce. Pak My Fair Lady, Když je v Římě neděle, Hello Dolly, světový hit West Side Story. Domácí Zvonokosy nebo Gentlemani. Ovšem Bídníci jsou jiný level. Popová opera. A především – první soukromá produkce v historické kapličce v srdci Prahy!
Bídníci vznikli původně ve francouzské verzi, na níž se textově podílel ještě J.M.Natel a muzikál netrval ani polovinu současné tříhodinové délky. Premiéra této originální verze se uskutečnila v Paříži v roce 1980, dále se hrála ještě v Alžíru, neboť režisérem inscenace byl Robert Hossein, Francouz, jehož kořeny sahají až na Kavkaz a do Persie. Přelomovým okamžikem se pro Les Misérables stalo až zaujetí producenta Camerona Mackintoshe, který nemohl dlouho najít schopného libretistu, aby dílo rozšířil a převedl do angličtiny. Odmítla celá řada textařů zvučných jmen – od Lernera přes Harnicka až po básníka Fetona. Šťastná se nakonec ukázala volba v podobě Herberta Kretzmera. Nová verze Bídníků měla premiéru 8.10. 1985 v londýnském Barbicanu. Muzikál se v Londýně stal nejdéle v kuse uváděným na světě. V roce 1987 se odehrála premiéra na Broadwayi, kde muzikál získal tři ceny Tony, za nejlepší muzikál, hudbu a libreto. Na svém kontě má přes 50 prestižních cen a viděli jej desítky milionů diváků po celém světě.
Jak se často tvrdí, Bídníci odstartovali polistopadový muzikálový boom u nás. Do Prahy je přivezl Adam Novák. Při jednání se světovým producentem Mackintoshem musel zkraje vypadat značně naivně – dosud nevyprodukoval jediné divadelní představení /v Praze a posléze v Kanadě se zabýval spíše filmem a audiovizuální produkcí/, neměl herce, režiséra, překladatele ani divadlo… Přesto se stalo nemožné – po roce a půl od první schůzky s Mackintoshem se v Praze konala premiéra Les Misérables! Vše bylo otázkou šťastného okamžiku, šťastných setkání i příhodné doby. Když získal předběžný a nezávazný souhlas, aby ve svém úsilí pokračoval, našel přes přátele kontakt na skvělého textaře Zdeňka Borovce, který napsal dodnes jeden z nejuznávanější českých muzikálových překladů, na režiséra Petra Novotného, který už měl za sebou řadu úspěšných inscenací v Plzni a Karlíně, či na Karla Gotta, kterého chtěl Novák zlákat pro roli Valjeana… A protože náš nejslavnější zpěvák od počátku seriálovou produkci odmítal, volba nakonec padla na Karla Černocha. Zbýval oříšek nejtvrdší – nalézt v Praze volné divadlo, kam by se Bídníci vešli. Dlouhá jednání s tehdejší ředitelkou Divadla na Vinohradech Jiřinou Jiráskovou vedla ke kýženému, ale rovněž riskantnímu cíli – tříměsíčnímu pronájmu, jehož hlavní část obsahovala divadelní prázdniny, tedy dobu, kdy lidé nejsou zvyklí do divadel chodit. Obsazení všech rolí bez výjimky určil konkurz a bylo následující /uvádím bez swingu/:
Jean Valjean: Karel Černoch, Jan Ježek
Javert: Jesse Webb, Marcel Kučera, Martin Novotný
Fantine: Helena Vondráčková
Thénardier: Jiří Korn
Thénardierová: Petra Janů, Hana Pelcová
Eponine: Lucie Bílá. Magda Malá
Cosette: Radka Jiřičková, Karolína Husáková
Marius: Pavel Polák, Milan Řihák
Enjolras: Tomáš Trapl
Doslova výhrou pro původní pražské Bídníky bylo, že hudebního nastudování se ujal dirigent Arnošt Moulík a hudební poradce Zdenek Merta. Nesmíme zapomenout, že Vinohrady jsou činoherní scénou a bylo tedy nutné zvlášť najmout i celý orchestr – v tomto případě cca padesátičlenný Filmový symfonický orchestr Praha. Moulík byl velmi zkušeným divadelníkem s citem pro operetu a muzikál, vždyť dirigoval v Karlíně většinu titulů „lehkonohé múzy.“ Za dirigentským pultem se ještě střídal s Milošem Krejčím, dirigentem Opery v Goerlitz a Františkem Babickým, dlouholetým divadelním dirigentem z Liberce, Ústí nad Labem a Národního divadla v Praze. Merta byl zase výborným hudebním skladatelem a aranžérem. Ač byla mnohokrát zdůrazňována určitá realizační volnost, představení bylo do značné míry kopií londýnské verze a přípravy probíhaly pod přísným dozorem anglických producentů. Ti také posunuli plánovaný termín slavnostní premiéry o týden /na 25.června 1992/ a prosadili, aby ji odzpíval mediálně méně známý Jan Ježek, který dosud vystupoval zejména v operetním a operním repertoáru v Plzni a Praze. Kostýmy navrhla Dana Svobodová a hrálo se na originální scéně Johna Napiera, která dorazila z norského Osla.
Zajímavostí je, že mezi herci figurovali jak nejznámější zpěváci pop music /Jiří Korn, Karel Černoch, Helena Vondráčková, Petra Janů/, nastupující muzikálová generace /Lucie Bílá, Tomáš Trapl, Pavel Polák/, tak i naprosto neznámá jména, jako například sedmnáctiletá studentka strojní průmyslovky Radka Jiřičková v úloze Cosetty. Swing a company tvořili pak herci a zpěváci z různých hudebních formací a oblastních divadel.
Kdo tenkrát muzikál spatřil, a patřil jsem mezi těch několik tisíc vyvolených, byl doslova okouzlen. Myslím, že tehdy to bylo něco tak nového, že žádná muzikálová produkce tento zážitek dosud nepřekonala. Divákům tuhla krev v žilách, když se ptal Valjean „Kdo jsem já,“ umírala Fantina, Lucie Bílá lkala nad svým osudem „samotářky,“ malá Cosettka snila o zámku v oblacích a dav trestanců freneticky křičel „Chcem bejt.“ Exceloval nejen Jan Ježek, ale i Helena Vondráčková, Američan Jesse Webb, Petra Janů, Pavel Polák, Tomáš Trapl a právě vyšla nová hvězda, Lucie Bílá, která do té doby vydala pouze jedinou LP desku. Absolutním vítězem jeviště se stal skvělý Thénardier v podání Jiřího Korna.
Vstupenka stála tehdy kolem 150 korun, což byla suma v našich divadlech nevídaná. Diváci však měli poprvé možnost vidět muzikál skutečně světové úrovně. Přes obrovský zájem publika ovšem produkce nemohla při stovce představení na inscenaci vydělat. Z tohoto nastudování vyšla velmi kvalitní studiová nahrávka na MC a CD. Ač se jedná pouze o výběr, poskytuje celkem dobrý pohled na dílo, protože obsahuje 23 písní o celkové stopáži 76 minut. Produkce po uplynutí nájmu ještě několik let usilovala o pronájem nebo koupi divadelní budovy, kdy by inscenace mohla pokračovat, což se ovšem nezdařilo. Nejčastěji se mluvilo o Hudebním divadle v Karlíně, Jan Ježek uvažoval například i o úpravě kina Electra v Plzni na divadelní budovu. Nakonec tedy zbyly jen vzpomínky, částečně oživené o řadu let později.
Letos se na přelomovou událost pro českou divadelní historii často vzpomíná. Bídníkům, kteří se následně dočkali návratu v Praze, Brně i Bratislavě, se věnoval rozhlasový Muzikál Expres, několik koncertních pořadů i vzpomínkový večer v Divadle Lucie Bílé. Ta sama zavzpomínala: „Na léto s muzikálem Bídníci vždy ráda vzpomínám a jsem šťastná, že jsem u jeho uvedení tenkrát mohla být. Nejen proto, že jde o naprosto výjimečné dílo plné nádherných písní, ale tehdy došlo i na krásná pracovní setkání, ze kterých vznikla přátelství trvající dodnes. Mám proto velkou radost, že tolik mých kolegů přijalo pozvání k nám divadla a už se moc těším, až si společně zavzpomínáme a třeba i zazpíváme.“
Obnovená premiéra Bídníků v Praze se prý už chystá.
