Plzeňský herec, režisér, textař a dramatik Antonín Procházka rozhodně v létě ani na podzim nezahálel. Zatímco téměř celé letní prázdniny prožil ve zkušebnách karlínského divadla, kde připravoval k zářijové premiéře slavnou klasickou operetu Oskara Nedbala Polská krev, za necelý měsíc již v plzeňském divadle premiéroval další hru – kterou sám napsal, zrežíroval a tradičně si zahrál i jednu z hlavních postav. Pojďme tedy pana Procházku trochu vyzpovídat a představit režiséra řady muzikálů úspěšných na pražské scéně také jako divadelního autora.
Komedie Ve státním zájmu se odehrává v současnosti, v bytě mladého neúspěšného filmaře, který má velké umělecké sny, ale malé prostředky k jejich uskutečnění. Aby se uživil, pronajímá svůj byt těm, kteří to naopak dotáhli velice vysoko. Nepraktický snílek se dostává díky svým aktivitám na jedné straně a lásce na straně druhé do řady trapasů a choulostivých situací. Stejné krevní skupiny je i jeho soused a nejbližší kamarád, který svými originálními vynálezy i svou potrhlou existencí situace ještě vyhrocuje. Život nepraktických, váhavých, směšných, ale sympatických, citlivých hrdinů je konfrontován se světem těch mocných, ve kterém sice nechybí úspěch ani peníze, ale je chudý na opravdovou lásku. Svoji nejnovější komedii napsal Antonín Procházka pro plzeňskou činohru s konkrétní představou představitelů jednotlivých rolí. Hra Ve státním zájmu je už třináctou komedií Antonína Procházky, uvedenou Divadlem J. K. Tyla ve světové premiéře.
Pane Procházko, v této hře si berete na mušku řadu věcí, které popouzejí veřejnost a plní stránky (nejen) bulvárního tisku – zneužívání moci, využívání poslaneckých výhod spolu se zanedbáváním povinností, klamavé předvolební sliby, milenky politiků – to už je skoro folklor. Co považujete za klíčový problém vy osobně?
A.P.: „Není snadné odolat pokušení moci. Hlavním problémem jsou nepevné charaktery. Ale to je všeobecně nedostatkové zboží. Chování některých politiků je sice nechutné, ale není to nic proti tomu, co jsme zažívali před dvaceti lety. Jsem rád, že žijeme v době, kdy o tom všem můžeme žertovat a neskončíme za katrem.“
Čekáte, že při čtené zkoušce propukne vášnivá politická debata?
A.P.: „To vůbec ne. Jak všichni vědí, zkoušíme kousek, který má především pobavit.“
Máte ambici svou hrou něco ovlivnit?
A.P.: „Ne. Myslím, při vší úctě, že žádná komedie nemůže nic zásadního ovlivnit. Může ten večer zaujmout, potěšit nebo nudit, může se na to rádo vzpomínat a to je všechno. Divadelní představení neovlivní náš život jako třeba vynález žárovky.“
Dal jste se plně do služeb komedie a životy svých bližních kořeníte smíchem. Ale nezlobte se, maně si vzpomínám na historku o pánovi, který nedopatřením strávil noc zamčený v parfumérii: ráno po vysvobození se pak úpěnlivě dožadoval něčeho velmi nevoňavého. Netoužíte třeba jen v skrytu duše někdy zrežírovat (nebo dokonce napsat) řádnou tragédii?
A.P.: „Jistě, teprve velkým dramatem může autor vstoupit do síně slávy. Ale nejsem si jist, jestli by mě práce na dramatu bavila, jestli bych to svedl a jestli by mě za to někdo nenařkl z neupřímnosti. A taky je možný, že by na to nechodili lidi. Až se divadlem nebudu muset živit, tak si třeba jen tak pro radost zkusím napsat něco vážného.“
Na pražských scénách se stále více prosazujete už ne „jen“ jako režírující autor svých her, ale prostě jako režisér. Je pro vás lehčí režírovat Procházku nebo někoho úplně jiného – Oskara Nedbala, Michaela Coneyho či Jiřího Brdečku? A.P.: „Není to lehčí režírovat autorskou věc, ale víc mě to zajímá. Každou práci se snažím odvést, jak nejlépe umím, ale k vlastní látce máte přece jenom osobnější vztah.“ 
Stalo se někdy, že by vás někdy reakce publika vysloveně zaskočila?
A.P.: „Jsem překvapován neustále. Ani po více jak třiceti letech u divadla nemůžu říct, že publikum dobře znám a vím bezpečně, jak bude reagovat. Nevím. Ale to je právě to dobrodružství. To je ten risk, který pokaždé rád podstupuji.“
Ve svých hrách sám vystupujete, hráli a hrají v nich i členové vaší rodiny. Už přemýšlíte o roli pro dceru Viktorku?
A.P.: „Viktorka zatím divadlo nesnáší, protože kdykoliv ji opouštíme, říkáme, že jdeme do divadla. Divadlo je něco jako čarodějova říše, která jí bere rodiče.“
Zdá se, že máte slabost pro jména začínající na E – Eman, Emča, Ema, Eva, Emil, největší kumulaci jsem zaznamenala v komedii Přes přísný zákaz dotýká se sněhu, kde se sešli Edita, Ester, Erik a Eda. Je to jen náhoda?
A.P.: „Postavy mých her jsou obyčejně antihrdinové. Eman, Emil, Eda – takhle se nemůže jmenovat žádný superman. To, že všichni začínají na E, byl takový malý žertík, který jsem si dovolil. Nic významného v tom není. Jestli je v tom něco podprahového, tak to by uměl vysvětlit jedině Sigmund Freud.“
V komedii Ve státním zájmu budete hrát nepříliš úspěšného vynálezce, který např. po vzoru Harryho Pottera vyvíjí plášť, jenž by učinil člověka neviditelným. Prožíváte momenty, kdy byste takový plášť přes sebe rád přehodil?
A.P.: „Chtěl bych mít takový plášť. Ale ne proto, abych se do něho halil sám, ale abych ho mohl eventuálně hodit na někoho, koho nechci vidět. Ale jestlipak víte, že američtí vědci jsou už blízko k vynálezu „neviditelného pláště“? Ostatně bombardér už mají.“
Ve vaší hře postavami opakovaně zmítají smíšené pocity. Co vzbuzuje obdobné pocity ve vás?
A.P.: „Smíšené pocity se dostavují při situacích, kdy nevíte, jestli se máte smát, nebo brečet. Třeba, když se vám stará tchýně zřítí s novým autem ze skály. Já osobně na takové krajnosti nemám štěstí. Nebo smůlu? Nevím, to jsou právě ty smíšené pocity.“
Outsideři ve vašich hrách nedopadají nakonec tak špatně, obvykle skončí v náruči krásné a chápající dívky. Máte jako dramatik bytostnou potřebu šťastného konce nebo je to úlitba diváckému vkusu?
A.P.: „I když to nezní moc nadějně, ve skutečném životě dojde málokdy ke šťastnému rozuzlení. Darebák není po zásluze potrestán, dobrý skutek se nevyplácí, čestný člověk ostrouhá… Tak si rád dopřeju luxus šťastného konce aspoň ve svých veselých kouscích. Ovšem, jak víte, že spočinout v náručí krásné dívky – je šťastný konec? Třeba je to začátek něčeho hodně svízelného.“
Foto:
Pavel Křivánek (1 a 4 – Antonín Procházka s Monikou Švábovou a Zdeňkem Rohlíčkem ve vlastní komedii Ve státním zájmu, DJKT Plzeň)
Hudební divadlo Karlín (3 – Polská krev v režii Antonína Procházky, na snímku Martina Klinkovská – Severová, Bronislav Kotiš a company)
Pevel Křivánek (2 – civilní portrét Antonína Procházky)
