Šestadvacetiletý klatovský rodák, jenž je jistě nepřehlédnutelnou oporou Městského divadla Brno, má na svém kontě už nespočet krásných rolí. Mozart, Kornelius Hackel z Hello, Dolly!, Puk ze Snů svatojánských nocí, Fernand de Champlatreux z Mamzelle Nitouche či Dafné z muzikálové komedie Sugar!, snad mluví za všechny. Aleše Slaninu mají v Brně diváci rádi, však také zvolili v každoroční anketě Křídla nejoblíbenějším hercem sezóny 2009/2010. Nikdo z jeho rodiny se divadlu nevěnoval, takže vlastně neví, po kom tohle umělecké směřování zdědil. Rád relaxuje s kamarády v divadelním klubu, při poslechu hudby nebo v lese na procházce se psem. Nyní jej čeká role Anastasia v připravovaném muzikálu Papežka, který bude mít na Hudební scéně MdB českou premiéru 4.února.
Začneme tak nějak „z gruntu.“ Vzpomínáš si, kolik Ti bylo, když jsi poprvé stál na „prknech, jež znamenají svět“?
Tak to si pamatuju úplně přesně. Bylo to v amatérském divadle – Studiu V na Veveří. Tehdy mi bylo třináct a v pohádce O zlé koze jsem hrál roli zajíce. Pohádka trvala bez pauzy čtyřicet minut a doteď si ji přesně pamatuju. A o pouhý rok později, takže ve čtrnácti, jsem stál poprvé na profesionálním jevišti – hrál jsem Adama Chreptu v muzikálu Koločava.
Jaký to pro tebe byl okamžik? Věděl jsi už tehdy, že se chceš stát hercem?
V tom amatérském divadle ještě ne, to byla pro mě spíš zábava a nová zkušenost. Ale když jsem stál na jevišti tady, v Městském divadle, tak jsem začal trošku přemýšlet, že bych se tím živit chtěl. Šel jsem na konzervatoř a pak na JAMU, ale zároveň jsem už hrál v divadle, takže jsem zkušenosti sbíral půl na půl z praxe a ze školy.
Je někdo, kdo Tě v Tvém rozhodnutí studovat herectví hodně ovlivnil či inspiroval?
Nejvíc mě asi ovlivnilo naše divadlo. Chodil jsem sem na představení a viděl West Side Story a Legendu, které se mi moc líbily. Takže mě k divadlu vlastně asi přivedli mí současní kolegové, s kterými mám teď tu čest hrát. Ale žádná konkrétní osoba v tom prsty neměla…
Máš nějaký herecký či pěvecký vzor?
Asi bych nepoužil přímo označení „vzor“, ale mám moc rád Vilmu Cibulkovou. Líbí se mi, že když hraje, tak se do toho pouští s obrovskou vervou – prostě jede naplno. Nemám moc rád takové to civilní herectví, ale ona, i když hraje ve filmu, tak nepřehrává. Teda vlastně přehrává – svoje kolegy. Tak tu mám moc rád, protože si myslím, že má obrovský talent. A je krásná (smích). A pěvecký vzor? Paradoxně je to taky žena, jmenuje se Szidi Tobias. Dělá krásnou hudbu a má úžasný hlas. Když jsem ji znal jenom z poslechu z rádia, myslel jsem si, že je to nějaká sedmdesátiletá stará ženská, s vykouřeným a vychlastaným hlasem. A ona je to zatím hrozně příjemná paní v nejlepších letech, která má úžasnou energii. Já mám rád takové ty „použité hlasy“, jako má právě Szidi, protože za tím hlasem jde slyšet ještě něco víc, nějaký životní prožitek. Szidi je vlastně takovým protipólem Vilmy Cibulkové. Není tak živočišná jako Vilma, ale z obou dvou jde neuvěřitelná energie a mají pro mě ohromné kouzlo.
Máš možnost účinkovat v loutkovém divadle Radost, kde hraješ převážně pro dětské publikum. Jak vnímáš dětské diváky? Myslíš, že děti jsou vděčnější než dospělí a je tím pádem lehčí pro ně hrát nebo Ti naopak připadá, že právě děti jsou tím nejnáročnějším publikem, kterému je velice těžké se zavděčit?
No, pravda je, že pokud děti představení nebaví, tak to člověk pozná během deseti vteřin. Začnou mluvit, vstávat, odcházet, vrtět se… Musím ale říct, že v Radosti se tohle většinou nestává, protože pan Peška, ředitel divadla, který tam i režíruje většinu věcí, dětské publikum dokonale zná. Všechna představení už od základů píše a režíruje tak, aby se děti nenudily a nenechá je vydechnout. Ale divadlo pro dospělé je jiné. Asi bych to přirovnal k filmovému a divadelnímu herectví. Každé je jiné, ale ani jedno není jednoduché.
Dokážeš si představit, že bys dělal něco jiného než divadlo? Kde bys sám sebe eventuelně viděl?
Představit si to asi dokážu, ale nechci (smích). Divadlo mám moc rád, ale stát se může cokoliv. Zrovna dnešní doba je těm změnám docela nakloněná, takže kdyby to přišlo, mám za sebou masérský kurz a docela mě to baví. Možná bych zkusil masírovat, ale nejsem si jistý, že by mě bavilo se tím živit. Takže kdybych měl dělat něco jiného než divadlo, asi bych pracoval v nějaké hospodě nebo kavárně. Nejradši bych byl majitelem kavárny a chodil tam jenom sedět a dívat se, jak ostatní pracují. A mě by mezitím šly peníze. (smích)
V muzikálu Sugar, aneb Někdo to rád horké jsi téměř celou dobu představení převlečený za ženu. Co na tom bylo to nejtěžší?
Úplně jednoznačně – a na tom jsme se shodli všichni čtyři (čtyři pánové alternující role Jerryho/Dafné a Joea/Josefíny, pozn.red.) – bylo chodit na podpatcích. Pro nás to není obvyklá věc, a když máme najednou strávit na osmicentimetrových šteklích téměř dvě a půl hodiny, tak to je opravdu nářez. Už to zkoušení mi dalo pořádně zabrat. Pořád mě bolela záda a často jsem si říkal, jestli to ty ženy opravdu dělají dobrovolně… Pak bylo taky vtipné, když jsme dostali umělá prsa. Člověk má najednou před sebou tu obrovskou věc a vůbec neví, co si s ní počít. Není to prostě normální, ale my se musíme tvářit (a lidi nám to musí uvěřit), že to normální je. A vůbec, celkově zkoušení této inscenace bylo pro mě zpočátku dost složité, protože ono je to vlastně všechno jakoby „nadruhou“. Já nehraju ženu, ale chlapa, který se za ženskou převlíká, takže ženu bych hrál asi zase jinak. Rozhodně to snadné nebylo, ale myslím si, že se to docela povedlo a tohle představení máme moc rádi.
Jak dlouho ses učil chodit na těch podpatcích?
Já mám pocit, že se na nich učím chodit pořád, protože to je fakt jízda. Ale asi takových čtrnáct dnů bylo opravdu krizových a pak najednou začaly přicházet chvíle, kdy jsem se na nich udržel, aniž bych spadnul… (smích)
Co se Ti vybaví, když se řekne „Mozart“?
Červená barva. (smích) To říkám tak trošku s nadsázkou, ale jako první mi opravdu naskočí scéna muzikálu Mozart!, která je kompletně celá červená…. Ale když se řekne Mozart jako skladatel, tak si vybavím nádhernou hudbu. A když si vezmu Mozarta, jako představení, tak je to nejen krásná hudba Sylvestera Levaye, ale především nádherná titulní role. Sice náročná, ale zato obrovská příležitost.
Myslíš si, že lidé s tak obrovskou genialitou, jako byl třeba zrovna W.A.Mozart to mají v životě jednodušší? Nebo tohle přílišné břímě může být spíš na obtíž?
Jednodušší rozhodně ne. Já si myslím, že spíš naopak. Samozřejmě, šikovní lidé to mají v životě jednodušší. Ale s genialitou to tak není. Myslím si, že to je vždycky takový kruh, na jehož začátku i konci se v jednom bodě střetává genialita s podprůměrností. Takže ti šikovní lidé jsou na opačné straně kružnice a podle mě jsou hrozně spokojení. Ale ti, co tvoří něco nezvyklého, něco nadčasového, tak mají zase blízko k jiným průšvihům. Jak se říká – když je někdo geniální matematik, tak pak neumí zaplatit ani složenku. Což si myslím, že je přesně případ Mozarta. Psal geniální hudbu, ale nedokázal se vyrovnat s běžným životem…
Mozart! je muzikál rakouské dvojice autorů. Nyní se v MdB připravuje další dílo z německé „kuchyně“, a to konkrétně muzikál Papežka autorů Donny W. Cross a Dennise Martina. Jsou si tahle dvě díla v něčem podobná?
No, v něčem asi ano. I když Sylvester Levay, který napsal Mozarta, není němec. Má v sobě maďarské kořeny a dlouho žije v Americe. Podobné to asi je právě v tom, že se to zabývá jednou osobou, i když Mozart je postava historicky doložitelná, kterou všichni známe, kdežto papežka Jana je opředena spoustou legend. A můžeme se hádat, jestli opravdu existovala, nebo ne. V Mozartovi je spousta vtipných momentů, ale člověk se při nich nepopadá smíchy za břicho, a u Papežky je to taky tak.
Jedná se o dvě díla, které něco očividně spojuje. I po hudební stránce mi přijde styl muziky u Mozarta a Papežky hodně podobný. Jak je to s postavou Anastasia, dají se jeho party přirovnat k Mozartovi?
Asi ano. Je jasné, že plocha, kterou má k dispozici Anastasius, není tak velká jako u Mozarta, ale co se zpívání týče, myslím si, že je to snad ještě náročnější. Máme tam třeba céčko a to už je opravdu vysoko (smích). Takže to není nic jednoduchého. Ale proč by měl člověk dělat jednoduchý věci? To přece není žádná výzva.
Kdo to vlastně Anastasius je a jakou funkci v celém příběhu má?
Anastasius, jeho otec Arsenius a kurtizána Marioza jsou vlastně jediné tři záporné postavy příběhu, které touží po moci a snaží se dostat Anastasia na papežský trůn. Zajímavé je, že na rozdíl od papežky je Anastasius postava opravdu historicky doložitelná. Je autorem jakési kroniky papežů, do které zaznamenal všechny papeže v historii, nicméně je tam zhruba tři roky časová proluka. A to by teoreticky mohla být doba, kdy v Římě žila ona papežka Jana. Na zahajovací zkoušce nám Klára Latzková, dramaturgyně, říkala, že by to mohla být taková poslední Anastasiova pomsta. Papežku v té knize vůbec nezmínil a tím ji vyškrtnul z historie. Ale to si zase můžeme jenom a jenom domýšlet…
Loni Tě diváci v anketě Křídla zvolili nejoblíbenějším hercem divadla. Letos si sice prvenství neobhájil, ale na druhém místě jsi i tak nechal za sebou takové stálice, jako je Petr Štěpán, Zdeněk Junák nebo Martin Havelka… Jaký to je pocit?
Moc hezký pocit to byl vlastně loni, když jsem se vůbec dozvěděl, že jsem na Křídla nominovaný. Před tím mě něco podobného ani nenapadlo, protože mám spoustu kolegů, kteří jsou mnohem lepší, šikovnější a talentovanější než já. A udělalo mi hroznou radost, když jsem si uvědomil, že právě asi můj oblíbený Mozart na diváky tak zapůsobil. Ale vůbec jsem si nepřipouštěl možnost, že bych snad mohl vyhrát. Takže ten večer předávání byl jedno velké překvapení. To, že to letos nevyšlo, naprosto chápu. Neříkám, že bych tu cenu nechtěl, tu by chtěl každý (smích). Ale Dušanovi jsem to moc přál. Má na repertoáru spoustu velkých a krásných rolí a opravdu před ním smekám. Já sám jsem rád, že jsem byl v nominaci, ale neberu to tak, že bych za sebou nechal své kolegy. A není to cena pro nejlepšího herce, ale pro nejpopulárnějšího, takže je to potřeba brát trošku s rezervou (smích). A hodně taky záleží na tom, co člověku přinese sezóna, jaké má štěstí, co si zahraje, jak se s tím popasuje a taky, jak často se pak ta samotná inscenace uvádí.
Hrají pro Tebe různá ocenění, jako jsou právě Křídla, případně Thálie, Radok či různé internetové ankety nějakou důležitou roli?
Určitě. Jednak to člověku udělá bezprostřední radost. Ale hlavně má pocit, že si jeho práce někdo všiml. Já jsem jednou vyhrál cenu v divadle Radost, která se jmenuje „Cena Radosti za radost.“ V takových anketách si cením nejvíc toho, že někdo napsal moje jméno na papírek a někam to dal. Že to tomu člověku vůbec stálo za to. To je asi známka toho, že moje vynaložené úsilí nebylo jen tak pro nic za nic. Je to moc hezké, protože – sice je to trošku klišé – ale divadlo je vlastně hrozně pomíjivá věc. Někdo zatleská, spadne opona a je konec. Začíná se znova od začátku. A když pak člověk vyhraje nějakou cenu nebo anketu, tak je to okamžik, kdy se může zastavit a říct si: „No jo, asi jsem to nedělal až tak blbě.“ A v těchhle případech nehraje roli, jestli je to cena Radosti, Křídla, Thálie nebo Radok. Samozřejmě, na Thálii a Radoka je mnohem víc vidět, protože je to celorepubliková záležitost. A když člověk něco takového vyhraje, udělá mu to radost, velikou. A kdo říká, že ne, tak kecá (smích). Ale když bude mít někdo doma tři Thálie a pak se mu nějaká role nepovede, tak se to lidem stejně líbit nebude. Takže čtyři Thálie, pět Radoků a dva Oskary na poličce v obýváku rozhodně nejsou zárukou toho, že člověk bude nadosmrti dobrým a úspěšným hercem.
Co pro Tebe znamená slovo úspěch?
Myslím si, že každý, kdo dělá v divadle, nebo vůbec v umělecké oblasti, má úspěch rád. Divadlo se dělá pro lidi, a pokud by se jim nelíbil způsob, jakým ho děláme, tak je to samozřejmě špatně. Mám rád úspěšná představení, ve kterých hraju, mám rád své úspěšné kolegy..
Máš za sebou už spoustu nádherných rolí. Je nějaká, na kterou obzvlášť rád vzpomínáš, nebo ji obzvlášť rád hraješ?
Mozart je jasný, toho mám nejradši. Pak asi Dafné v Sugar, Kornelius Hackel v Hello Dolly. Hrozně rád hraju taky Koločavu, nejenže to bylo mé úplně první představení, ale hlavně jsou tam Javory, a já mám Hanu a Petra Ulrychovy moc rád. V Radosti mám oblíbeného Jánošíka v představení Malované na skle. Dřív jsem tancoval ve folklorním souboru a tohle je takové spojení folkloru a divadla. Moc rád vzpomínám na představení Úplné zatmění, které se hrálo v Redutě. To byla vlastně moje první hlavní role. Bylo mi tehdy osmnáct. Režíroval nás Libor Vaculík a pro mě to byla obrovská škola – ve všech ohledech. Bylo to spojení činohry a baletu.
V čem pro Tebe spočívá to „kouzlo“ divadla?
Asi paradoxně v jeho pomíjivosti. A v živosti. Když se jdu podívat na něco do divadla, tak mě okouzluje spousta vjemů najednou. Jak člověk mluví, text, vibrace hlasu, ale i celková atmosféra. Pro mě je v divadle vůbec důležitá atmosféra – teď nemyslím tu v zákulisí, tu máme moc fajn (smích). Dobře se to popisuje právě u muzikálu nebo opery. Člověk se půjde podívat na představení. Zpěváci budou zpívat geniálně, pak přijde balet, který geniálně zatančí, bude tam nádherná hudba, ale vlastně to ve mně nezanechá vůbec nic, protože to z nějakého nepopsatelného důvodu nebude mít atmosféru. Důležitá je ta neopakovatelnost okamžiku, která ve vás něco probouzí. Protože i když vidím nějaké představení, které se mi v divadle moc líbilo, v televizním záznamu, tak už to není úplně ono. Chybí tam to spojení diváka s publikem – živý člověk a živý člověk.
Je začátek nového roku s číslem 2012. Dáváš si nějaké předsevzetí?
Letos ne. Vždycky jsem si nějaké dával, ale nikdy to nevyšlo, tak jsem si řekl, že si letos nebudu dávat nic. Uvědomil jsem si totiž, že si dávám spoustu předsevzetí během roku, takže k tomu nepotřebuju to datum, ten mezník, který někdo stanoví. Ale spoustu předsevzetí si dávám, to určitě. A když už mluvíme o tom novém roce, doufám, že přinese víc lepšího, než ten rok minulý…
Tak ať Ti vyjde všechno tak, jak si přeješ.
Foto: Jef a Tino Kratochvilové
1) Aleš Slanina v titulní roli muzikálu Mozart!
2) Kráska a zvíře – s Ivanou Skálovou
3) Dafné v muzikálu Sugar
4) Znovu Mozart! – tentokrát s Jakubem Przebindou
5) Hello. Dolly – Alan Novotný, Igor Ondříček a Aleš Slanina
