Začátkem minulé sezony zaznamenal muzikálový a operetní soubor příliv svěžího ducha a čerstvých sil, když jeho řady obohatila skupina šesti absolventů muzikálového oboru na brněnské JAMU. Do divadelního provozu vpadli hned v září premiérou Noci na Karlštejně, zrovna tak všichni hrají i v nové inscenaci této sezony, v Růži z Argentiny. V radostné atmosféře představení jen kvete i mladokomický pár. S jeho mužskou polovinou, Alešem Kohoutem alias Johnym Vopičkou, bilancujeme uplynulé období.
Jak jste prožíval premiéru Růže?
Nijak zvláštně. Trošku ve stresu, protože přece jenom ta role je dost fyzicky náročná. Pěvecky je to myslím moje parketa, hlasový rozsah mi vyhovuje. Ale vzhledem k choreografiím, které skákáním zrovna nešetří, jsem měl trošičku strach, aby to vyšlo v pohodě.
Johny Vopička je lehce absurdní figura – žižkovský Pepík na ranči v Argentině. Jeho přerod v nefalšovaného gauča je jistě pro herce vítaný bonbónek…
Legrace je už to, že Johny by měl mezi těmi mladými nejmladší a hraji ho já, který patří v partě nových k nejstarším. Bavilo mě, že se ho pan režisér snažil táhnout stylem takového menšího autisty. Taky je tam vtipný rozptyl od toho, jak si Johny na začátku hraje na světáka, který má všecko na háku, až najednou přijde holčina a tak ho poblázní, že je z něj zpátky dítě. Jeho bezprostřednost mě moc baví!
Hrajete ve čtyřech inscenacích, kterou si nejvíc užíváte?
Těžko říct. Noc na Karlštějně je pro mě srdcová záležitost už odmalička. Tenhle film jsem znal nazpaměť, takže za Peška jsem šťastný – vlastně jsou si s Johnym dost podobní. Co se týká Evity, je hezké podílet se na hezkém představení světového muzikálu, byť i jen v malých roličkách. Když to tak vezmu, možná šíleného barona Kratzmara v Adéle si užívám nejvíc, protože ho hraju nejmíň. Nastupuju, když pan Langmajer nemůže, tak vlastně nevím, jestli si ho užívám úplně v tom kladném smyslu. Každé představení je pro mě jako premiéra. Všechno nahazuju znovu po měsíci, po dvou, musím se držet víc v pozoru než u rolí, které mám najeté. Ale je to pořád takové nejčerstvější.
Byl jste jako absolvent oboru muzikálové herectví připravený na takový žánrový rozptyl hudebního divadla, s jakým se v provozu setkáváte? De facto z vašich čtyř inscenací žádná není čistokrevný muzikál…
Pravda je, že jsme prošli dobrou průpravou, co se týká tance – i když nevím, jestli se to u mě tak úplně povedlo. A herectví také, protože jsme měli paní Sylvu Talpovou, která na herectví hodně lpěla, takže nás učila nejen ona, ale ještě i Lukáš Rieger činohernímu herectví.
Ovšem opereta jako je Růže z Argentiny, to je vážně žánr, s kterým jsme se na škole nepotkali. Mně ale tohle klasičtější zpívání moc baví, protože jsem jako malý vyrůstal na klasice a původně jsem i chodil k učitelce, která mě učila zpívat spíš klasicky než moderním stylem. Přiznávám, že „feelingovat“ moc neumím…
Jak se žije absolventovi v druhém roce angažmá, daleko od domova?
Žije se mi dobře, od domova jsem byl mnohem dál, když jsem studoval v Brně a rodinu měl v Havlíčkově Brodě, než když teď bydlím v Praze a jezdím do Plzně, protože jsem původně rodák z okolí hlavního města (Nymburk). A jsem rád, že jsem v divadle. Baví mě to a hlavně v souboru jsou super lidi, kteří vás podporují. Sám jsem to poznal právě na tom Kratzmarovi, kdy všichni stáli a drželi palce při každém zkoušení i při představení.
Ale musím přiznat, že se mi trochu stýská po studentském životě, po lidech, které jsem měl rád; s leckterými pedagogy člověk navázal blízký osobní vztah, jako například s paní Talpovou, Lukášem Riegrem i s naším pedagogem tance Davidem Strnadem. A pak, jako student máte přece jenom bezstarostnější život, protože se o vás pořád starají rodiče, než když stojíte na vlastních nohou a musíte počítat, aby vám vyšlo na nájem. Ale to už k životu dospělého člověka patří.
Vnímáte jako plus, že vás do angažmá nastoupila celá parta?
Je to prima – ale vlastně nevím, jestli to, že nás přišlo společně šest lidí, kteří se ve škole hodně kamarádili, je úplně nejlepší. Možná by vůbec nebylo špatné být vržen sám do angažmá a muset se od začátku snažit navazovat nové vztahy. Těžko říci, rozhodně si ale nestěžuju, ba naopak.
Co považujete za podstatnou zkušenost prvního roku v tvrdém provozu?
Být flexibilní, to se tady učí člověk dennodenně. Třeba dnes jsme měli záskokovou zkoušku, která se mě týkala jen jako spoluhráče. Ale vidím, jaká pružnost a přizpůsobivost je někdy zapotřebí, aby šla večer opona nahoru.
Obrovskou zkušeností je pro mne především Kratzmar, postava, kterou musím hodně stylizovat. Nejen, že mi neodpovídá typově a musím hrát podstatně staršího, hrůza je, že to mám přebírat po panu Langmajerovi, když lidi se těší především na něj. A ještě ke všemu ve filmu hrál Kratzmara pan Kopecký!
Protože nejste obsazen ve starších repertoárových titulech, máte zatím o dost méně představení než vaši starší kolegové. Ale na nedostatečné vytížení si asi nestěžujete…
Opravdu ne. Stále spolupracuji s Havlíčkobrodským muzikálovým souborem, u jehož zrodu jsem stál. Jsou v něm kolegové zhruba mého věku, kteří buď ještě studují vysokou školu, nebo už dostudovali a jsou z nich učitelé či dokonce hudební kritici. Začínal jsem s nimi už na gymnáziu, kdy jsme se rozhodli jít cestou vlastního muzikálu, zkoušet vlastní projekty. Tehdy to bylo v rámci Uměleckého centra dětí a mládeže – soukromé hudební školy, kterou vedla bývalá operní zpěvačka Květa Kimová – a já jsem pro to divadlo začal psát hudbu. Centrum se rozpadlo, když paní Kimová před třemi lety zemřela, ale já jsem jí slíbil, že dám lidi znovu dohromady kvůli jednomu představení, které jsme pak věnovali její památce. Byl to muzikál Odsouzená Atlantida, a my jsme při něm zjistili, že nás těší pracovat spolu zase dál. A protože mě baví skládání i režie, nijak jsem se tomu nebránil, i když časově je to dost náročné. Na prosinec chystáme další experiment, premiéru muzikálové opery Kráska a netvor, k níž jsem dělal hudbu a jsem spoluautorem libreta.
Co vás ještě čeká v této sezoně?
Když všechno dobře půjde, tak v muzikálu Footloose dokonce hlavní role, hodně těžká herecky i pěvecky. Je to konečně něco, co jsem nikdy nehrál: inteligentní, krásný, mladý kluk, po kterém všecky ženské jedou. Vždycky jsem hrál spíš ty sofistikované anebo ulítlé. Tam se ukáže, jestli mám i na něco jiného.
Budeme držet palce !
Foto: Pavel Křivánek
1) Aleš Kohout jako baron Kratzmar v komedii Adéla ještě nevečeřela
2) V Adéle s Jiřím Untermüllerem
3) Noc na Karlštejně – Aleš Kohout s Petrou Vraspírovou
4) Růže z Argentiny – Eva Marešová a Aleš Kohout
