Sylvárský princ Šándor, ústřední mužská postava Kálmánovy Vévodkyně z Chicaga, je další z rolí, kterou v Divadle J. K. Tyla nastudoval Aleš Briscein, patřící dnes k předním českým pěvcům. Mladého tenoristu, jenž získal značné renomé také v zahraničí, poznalo plzeňské publikum již jako Lucia v Lukášově Vetě za vetu, Belmonta v Únosu ze serailu, Lenského v Eugenu Oněginovi, Hraběte Stanislava v Ptáčníkovi, Henriho v Plesu v opeře či Gustava v Zemi úsměvů. Krom koncertů hostoval na scéně DJKT také jako Ernesto v Donu Pasqualovi, Števa v Její pastorkyni a Jeník v inscenaci Prodané nevěsty, v níž vystupoval i během japonského turné plzeňské opery. V současné době Aleš Briscein vystupuje také ve scénickém programu Státní opery Praha Vivat opereta! a připravuje se na hlavní roli Bola Baraňského v novém nastudování Polské krve v chystané inscenaci Hudebního divadla v Karlíně.
Už před pár lety jste byl kritikou označen za mladého pěvce směřujícího k vysokým metám – a nyní skutečně sklízíte uznání takřka na každém kroku. Které dosažené mety si zvlášť považujete a k jaké další směřujete?
A.B.: “Být považován za pěvce směřujícího k vysokým metám je hezké, ale ošidné. Znám pěvce, kteří v nějakém okamžiku takové očekávání vyvolali, ale nenaplnili ho, a dnes už o nich nikdo neví. Je třeba být velmi ostražitý při podobném hodnocení. Já jsem si vždycky u svých pěveckých vzorů a u zpěváků obecně vážil vyrovnanosti ve výkonech, které dokázali za jakýchkoliv okolností udržet na vysokém uměleckém standardu – na rozdíl od těch, kteří někdy zazáří a jindy se jejich výkony propadnou.
Pro mě je potěšující být respektován českou kritikou, stále jsem však také hledal odpověď na otázku, zda moje výkonnost obstojí i před uměleckými měřítky v zahraničí. Proto si vážím v první řadě dlouhodobé intenzivní spolupráce s Opéra national de Paris, která trvá od roku 2004 – taková nabídka se každému opernímu zpěváku nepoštěstí.”
Těch nabídek ze světa je jistě daleko víc, dočítáme se, že jste zpíval dokonce v Mexiku, víme třeba, že mezi generálkou a premiérou Vévodkyně jste si ´odskočil´ do Düsseldorfu. Kam ještě se v dohledné době chystáte?
A.B.: “V Královské opeře v Antverpách mě čeká deset představení Bergova Wozzecka (Vojcek), kde ztvárním krásný part Tambormajora, před několika dny přišla zase nabídka od ředitelky opery ve Valencii, která se nechala inspirovat pařížskou inscenací Prodané nevěsty [v níž A. Briscein hostuje jako Jeník; pozn. red.] a hodlá tuto operu uvést v nové krásné operní budově. Úplný výčet by byl dost obsáhlý, termíny pro různé scény jsou předmluvené nebo zarezervované na tři roky dopředu.”
Další stupně by pak logicky mohly představovat vídeňská Staatsoper či milánská La Scalla …
A.B.: “Nerad bych tyto možnosti zakřikl. Vloni jsem dostal nabídku dokonce z Metropolitní opery na záskok v Jenůfě, ale zrovna jsem působil ve Francii a nebyl technicky schopen se do Spojených států přemístit. Kdyby to bylo možné časově zvládnout, třeba bych už měl za sebou debut i na této prestižní scéně. Nicméně si myslím, že prvořadá, základní a jediná cesta k tomu je pilně trénovat, být připraven, úkoly, které jsou, co nejpoctivěji ztvárnit. Potom mohou přijít i takové nabídky.”
Je jiné zpívat Jeníka v Praze a v Paříži? Nebo třeba v Japonsku?
A.B.: “Z hlediska pěveckého v tom velký rozdíl nevidím, protože neměníme vokální styl, spíše záleží na typu produkce. Já jsem v Paříži vystupoval v inscenaci starého, zkušeného belgického režiséra Gilberta Deflo, který detailně zná český romantismus, obdivuje Smetanu, Dvořáka i Janáčka. K Prodané nevěstě přistoupil naprosto nezatížen obvyklými klišé, která my už víceméně očekáváme. Tím bylo jeho pojetí pro mě velmi inspirující – ukázal mi odlišnou tvář té produkce, ale při přísném zachování vazeb a vztahů mezi hlavními postavami; slova romantika a láska byla v jeho režii určující. Na tuto spolupráci moc rád vzpomínám.
Japonská anabáze byla zajímavá už tím, že plzeňské opeře se podařilo prolomit společenské tabu, které do té doby uvádění Prodané nevěsty v Japonsku bránilo. Vaškovo koktání bylo totiž chápáno jako nepřípustné zesměšňování lidského handicapu. Toto dílo se pak setkalo v prestižních japonských operních domech a koncertních síních s velikým úspěchem, byl to export české hudby a české režie.
Nedávno jsem vstupoval do nové inscenace Prodané nevěsty v Národním divadle, která přinesla zase trochu jiný pohled mladé nadějné režisérky Magdy Švecové, od níž ale kritika zřejmě očekávala daleko odvážnější řešení – jí to svázalo ruce. V mém srdci nejvíc zakořenila brněnská inscenace Ondřeje Havelky, která je neobyčejně lidská, akční a divácky úspěšná; mnoha autobusy na ni přijíždějí diváci i z Vídně. Nicméně po všech těchto zkušenostech nabývám dojmu, že nastal čas, aby se příští Prodaná nevěsta objevila v netradičním, ultramoderním hávu.”
Vaší ´vlajkovou´ rolí je Lenský v Eugenu Oněginovi, i s ním jste prošel různými scénami. Jaké to je, když s takto zažitou postavou narazíte na kontroverzní režijní výklad, jako právě teď v Národním divadle?
A.B.: “Máte pravdu, Lenskij je moje srdeční záležitost, rád vzpomínám i na plzeňskou produkci Oněgina, která byla velmi pěkně udělaná. Ale my jsme v první řadě profesionálové a i když se nemusíme s režisérem názorově ztotožnit, naše umělecká povinnost nám velí realizovat jeho myšlenku, jak nejlépe umíme, a zhostit se daného úkolu co nejprofesionálnějším způsobem. Bojkotovat režisérovu snahu o jiný výklad by byla cesta do pekel – v zahraničí jsem se s něčím takovým ještě nesetkal. Nehledě na to, že jste velmi kvalitně ohodnocen za svoji práci, si tam nikdo nedokáže představit, že by se postavil koncepci hned na začátku nebo nedej bože ji komplikoval. To se hodnotí jako vysoce neprofesionální, nekooperativní přístup, a myslím si, že takový člověk by byl stěží osloven pro případné další projekty.”
Jakým řízením osudu jste se vlastně z instrumentalisty stal zpěvákem?
A.B.: “Zpíval jsem vlastně pořád, různé žánry. Mám za sebou i dechovkovou anabázi, kdy jsem natočil mnoho cédéček s populárními hity. Ale vždycky to byl jen doplněk k tomu, co jsem vystudoval, ke hře na klarinet a saxofon. Nicméně vzhledem k těmto pěveckým aktivitám jsem potkal dívku, která studovala zpěv u prof. Dr. Pospíšila na Pražské konzervatoři a které se zdál můj hlas být natolik zajímavý, že mě panu profesorovi představila. Považoval jsem to za konzultační záležitost, ale pan profesor mě přesvědčil, že bych se měl na konzervatoř ještě jednou vrátit a pěvecký obor regulérně vystudovat. Pikantní na tom bylo, že až na moji maminku nikdo z příbuzných o tomto novém studiu nevěděl. Nepřiznal jsem se z velmi pochopitelných důvodů, neboť jsem odjakživa s oblibou vtipkoval o tátově rozezpívávání v koupelně – něco tak hrozného bych já v životě nemohl přece dělat! O to větším překvapením pro všechny byl můj absolventský koncert. Následně jsem nastoupil do Státní opery jako začínající tenorista a dál už to znáte.”
Můžete uvést několik rolí, které by charakterizovaly rozpětí vašeho repertoáru?
A.B.: “Charakteristika v té operní oblasti není nijak složitá, snažím se i přes zdánlivě široký záběr držet takzvaně svůj ´fach´. Mým debutem byl Tamino v Kouzelné flétně a přes mozartovsko-rossiniovský repertoár (Così fan tutte: Ferrando, Turek v Itálii: Don Narciso) a další role jako Ernesto v Donu Pasqualovi jsem se dostal i do lyrického repertoáru, přesahujícího do oboru spinto, což jsou party Jeníka v Prodané nevěstě, Prince v Rusalce, Alfréda v La Traviatě a Rudolfa v Bohémě, který mě nyní čeká. Samozřejmě další exponované party jsou janáčkovské, před sebou mám Borise v Kátě Kabanové (v r. 2010 v ND, v režii světoznámého Roberta Wilsona a v sezoně 2011 i v Opéra de Paris). Moje agentura jedná o nabídce Prince v Rusace v USA atd., některé nabídky je nutno oželet z časových důvodů, např. Jenůfy v Bavorské státní opeře Mnichov. Snažím se být ukázněným zpěvákem, a proto odolávám mnoha lákavým nabídkám, které přicházejí, abych mohl něco nabídnout divákům ještě za 15 – 20 let. Je třeba velmi o těch věcech přemýšlet.
Opereta je ovšem jiná záležitost, tam je exponovaná každá úloha vzhledem k tomu, že musíte mluvit, tancovat a ještě polohově zvládat náročný part s velkým rozpětím okrajových tónů. Ale pro mne je to záležitost srdeční, člověk tam plněji uplatní své já. V opeře se sotva kdy můžete cítit tak uvolněně.”
Zpíval jste i v muzikálech Leonarda Bernsteina, titulní roli v Candidovi a Tonyho ve West Side Story. Jak je to s pěveckými nároky v této oblasti?
A.B.: “Já tvrdím, že technika je jenom jedna, ale je potřeba rozlišit žánrovou stylovost. Nemůžu zpívat operetu jenom operním způsobem a muzikál už vůbec ne – a naopak to taky nefunguje. Když se popoví zpěváci vrhnou do opery, obvykle toto pole zase rychle opouštějí. Zjišťují totiž, že způsob zpívání je tu náročnější a diametrálně odlišný od toho, na jaký jsou zvyklí.”
Když jste se před deseti lety poprvé objevil na plzeňských prknech v Zöllerově Ptáčníkovi, měl jste za sebou už tři sezony jako sólista Státní opery Praha, kde jste vystoupil také v epizodní roli Dr. Blinda ve Straussově Netopýrovi. Hrabě Stanislav v Ptáčníkovi ale zůstává vaší první velkou rolí v operetním žánru…
A.B.: “Musím se usmívat, když si zavzpomínám, kolik věcí v operetě jsem tehdy neuměl a kolik věcí mě překvapilo. Ale jsem hrozně rád, že ta nabídka přišla. Otevřela mi oči v operetním světě a nabídla cestu k daleko komplikovanějším titulům a krásným rolím, které mě potom potkaly. Loni jsem byl v užší nominaci na Thálii za Edwina v Čardášové princezně, Vévodkyně z Chicaga je dalším krásným titulem.Čeká mě i další slavná opereta Polská krev. Není divu, že svět operety je pro mě něčím neskutečně romantickým a krásným.
Někteří lidé se nad tímto mým hostováním pozastavují, pochybují, že může být pro mne přínosem. Takové úvahy zásadně bojkotuji, moje filozofie je úplně jednoduchá: vážím si jakékoliv kvalitní nabídky, vážím si možnosti zpívat na domácích scénách a nedělám mezi nimi zásadní rozdíl. Zahraničí sice dostává z pochopitelných důvodů přednost, ale to neznamená, že by se člověk měl profilovat jen v cizině, objíždět zahraniční scény se dvěma třemi rolemi a tvářit se, že český rybník je pro něj malý. Tento způsob myšlení mi vždycky připadal omezený.”
Provozujete i nějaký sport, krom toho, že v ND hrajete Jaromíra Jágra v opeře Nagano?
A.B.: “Aktivně fotbal, rekreačně volejbal s výbornou partou. Začal jsem hrát golf a jsem také držitelem potápěčské licence, takže doufám, že ji letos pořádně využiji.”
Není tajemstvím, že už pár měsíců si osvojujete také otcovskou roli…
A.B. “Je to pravda. Narodil se nám krásný Adrián, je mu v současné době 8 měsíců a dělá nám radost, protože je velmi aktivní a vnímavý. A to je myslím ta nejdůležitější věc posledních měsíců i roků nejenom pro mě, ale doufám, že i pro moji druhou polovičku. Je to dar, který nás obohatí, velký smysl života – nad všechny projekty.”
Foto: Josef Hrubý /Aleš Briscein v inscenaci DJKT Plzeň Vévodkyně z Chicaga/
